Obec jako věřitel může v zásadě volit mezi dvěma způsoby, jak vymoci svůj dluh. V první řadě může dluhy vymáhat sama, a to ve správní exekuci. Málokterá obec však tento režim zvládá, neboť na to obvykle nemá personálně kvalitní kapacity. Navíc pokud chtějí obce vymáhat dluh samy, musejí přijmout dalšího úředníka nebo úředníky (vesměs jsou nuceny zřídit celé nové vymáhací oddělení), jejichž plat a ostatní náklady (např. provoz kanceláře, nákup výpočetní techniky, poštovné apod.) by byly placeny z rozpočtu obce bez ohledu na to, zda by byl dluh vymožen, či nikoliv.

 

Další možností je obrátit se na soudního exekutora, což činí většina obcí. Jde o variantu nejšetrnější k obecnímu rozpočtu – obce totiž nehradí náklady exekuce. Veškeré náklady spojené s vymáháním dluhů nesou dlužníci. Soudní exekutoři nejsou příjemci prostředků z veřejných rozpočtů. Daňových poplatníků se tedy zahájená řízení nijak nedotknou. Varianta vymožení pohledávky pomocí soudního exekutora skýtá nezanedbatelně vyšší počet výhod pro věřitele. Zjevné je to zejména u exekucí, které jsou vedeny pro větší dluhy a které dospějí do fáze prodeje nemovitosti dlužníka. Pracovníci obcí či místně příslušného obecného správce daně ve valné většině případů nejsou s to realizovat tento způsob provedení exekuce, neboť jim k tomu chybějí potřebné znalosti a zkušenosti. Příkladem budiž Olomouc, která podle publikovaných zpráv v loňském roce prostřednictvím vlastních úředníků vymohla pouhou desetinu dlužných částek, zatímco soudní exekutor pro město vymohl během posledních deseti let 7.000 závazků z celkového počtu 20.000. „Náklady na vymáhání průměrného magistrátu mohou ročně stát kolem dvou milionů korun, z toho úředníci vymohou zhruba 400 tisíc korun, včetně 500korunového poplatku za zabavení podle daňového řádu. Soudní exekutor by totéž vykonal zadarmo pro daňové poplatníky. Za uvedené dva milióny by pak mohla vyrůst dětská hřiště nebo rodinná centra,“ dodal prezident Exekutorské komory ČR Mgr. David Koncz.

 

Činnost obcí je financována z obecních rozpočtů, a při vymáhání pohledávek prostřednictvím vlastních oddělení tak dochází ke zbytečnému zatěžování obecních pokladen, čemuž chtěl zákonodárce zabránit tím, že od 1. ledna 2013 zrušil výkon rozhodnutí prováděný soudy. Lze také zdůraznit, že při tomto způsobu vymáhání jsou náklady výkonu přenášeny z dlužníka na daňového poplatníka, což sice je šetrnější vůči dlužníkovi, nicméně je tím potlačena základní koncepce spočívající v tom, že náklady hradí ten, kdo exekuci „zavinil“. K této koncepci se přiklonila novela exekučního řádu a nastíněný postup ji obchází na úkor daňových poplatníků.

 

Způsob, který některé magistráty volí, je tedy spíše nevhodný, a to jak pro město, tak pro většinu obyvatel, která nedluží. Obce, města, kraje a stát by se při vymáhání pohledávek měly chovat jako řádný a odpovědný hospodář, který získá po neplatiči dlužné prostředky zpět a neuškodí přitom ostatním obyvatelům.