Exekuci nařídil okresní soud pro několikasettisícový dluh povinného za výživné na dvě nezletilé děti a za vypořádání společného jmění manželů. Dlužník neplatil výživné několik let, čímž se matka dětí dostala do nepříznivé finanční situace. Povinný, který byl mimo jiné odsouzen za trestnou činnost, navíc podle Centrální evidence exekucí čelí dalším 9 exekucím. Vzhledem k výši částky a absenci jiných příjmů dlužníka byla nařízena dražba jeho nemovitosti. O výtěžek se přihlásili i další věřitelé s pohledávkami ve výši dalších statisíc korun.

 

Dlužník byl v řízení po krátkou dobu zastupován advokátem, tuto plnou moc mu však záhy vypověděl. Po část úkonů v dražbě byl zastoupen advokátem, ovšem Okresní soud ve Zlíně nedoručil tuto plnou moc soudnímu exekutorovi. O tomto existuje potvrzení, v němž soud toto své pochybení uznává. Soudní exekutor má ve spise potvrzení Okresního soudu ve Zlíně o tom, že mu plnou moc skutečně nezaslal, nedoručil mu ji ani advokát, který dlužníka po určitý čas zastupoval. Jedná se tedy o formální nedostatek, který byl až po pěti letech řešen Krajským soudem v Brně. Jeho rozhodnutí však Nejvyšší soud v Brně zrušil svým usnesením ze dne 29. 4. 2014, v němž konstatuje, že k pochybení došlo na straně okresního soudu, který neposkytl informaci o existenci plné moci soudnímu exekutorovi, a dlužníkova advokáta, který nezpravil soudního exekutora o tom, že disponuje plnou mocí a že je právním zástupcem neplatiče. V daném případě proto nejde o pochybení soudního exekutora, ale o chybu jiných subjektů. Soudní exekutor postupoval v souladu s právními předpisy. Nemohl tušit, že dlužník má po přechodnou dobu advokáta a že má být doručováno právnímu zástupci. Soud neinformoval o plné moci, kterou povinný udělil svému právnímu zástupci, soudní exekutor o ní tedy nemohl vědět a doručoval dle zákona přímo dlužníkovi.

 

V následné dražbě nemovitosti učinila nejvyšší podání osoba, která nemá absolutně žádnou, ba ani zdánlivou vazbu na soudního exekutora nebo účastníky řízení. Lze proto s jistotou odmítnout jakékoliv námitky dlužníka k právní i mravní nezávadnosti a „čistotě“ průběhu dražby. Zároveň se domníváme, že je nemyslitelné, aby z těchto pomluv bez dalšího vycházely sdělovací prostředky.

 

Dnešní článek deníku Právo s názvem „Licitátor dražby přiklepl dům sám sobě a justice je v koncích“ může budit nepodložený dojem, že se daná věc týká činnosti soudního exekutora a že v dražbě byl udělen příklep tomu, kdo vedl dražební jednání. Takový závěr je však zcela nepravdivý a je výsledkem fabulace. Z veřejně dostupných zdrojů lze přitom jednoznačně dovodit, že vydražitelem není a podle zákona ani nemůže být soudní exekutor nebo jakýkoliv zaměstnanec exekutorského úřadu. Vydražitelem byla naprosto cizí osoba, která neměla a nemá žádné oficiální ani neoficiální vazby k exekutorskému úřadu. Je tedy otázkou, co si má veřejnost přijímající mediální obsah představit pod použitým pojmem „licitátor“, kvůli kterému má titulek článku potenciál vyvolat zavádějící a nereálné konotace, jež by čtenáře mohly vést k závěru, že licitátorem a zároveň vydražitelem je v popisovaném případě soudní exekutor. Odkázat se lze i na vyjádření Exekutorské komory ČR, která deníku Právo poskytla vyjádření k této věci již 28. 2. 2014, avšak ve zmiňovaném článku k němu bohužel nebylo přihlédnuto. Přesto věříme, že redakce přijme toto sdělení vstřícně a upraví stávající znění článku v souladu se skutečností a zásadami novinářské etiky.