Centrální úřední deska
Veřejně přístupná oficální deska Exekutorské komory ČR
EXEKUTORSKÁ KOMORA
ČESKÉ REPUBLIKY
Vítáme Vás na portálu
EXEKUTORSKÉ KOMORY ČESKÉ REPUBLIKY
Partnerský server
Navštivte náš nový
portál s informacemi
o dražbách
Copyright © 2009 - 2020
EXEKUTORSKÁ KOMORA
ČESKÉ REPUBLIKY
Všechna práva vyhrazena.
Tisková zpráva prezidia EKČR k článku "Chudé Česko" publikovaného na portálu Aktuálně.cz
Dne 17. 9. 2018 byl na portálu http://zprávy.aktualne.cz publikován článek o chudobě v Česku a o možnostech jejího řešení (dostupný zde). Vzhledem k tomu, že uvedený článek obsahuje řadu nepřesností a zavádějících závěrů ohledně ekonomické situace a ohrožení obyvatel České republiky chudobou, považuje Exekutorská komora ČR za nezbytné, na některé problematické části článku upozornit a uvést je na pravou míru.
Článek v úvodu pracuje s počtem lidí v ČR ohrožených chudobou, přičemž vychází z dat Českého statistického úřadu a evropského statistického úřadu Eurostat, která jsou na jednu stranu autory použita pro podporu zamýšleného závěru o chudobě, přičemž následně jsou označena za nepoužitelná. Uvádí-li tedy článek, že se v roce 2017 přibližně 950 tisíc občanů ČR nacházelo pod hranicí chudoby, pak nelze obecně poukazovat na tento stav a počet, ale je třeba se ptát po jeho příčinách. Jedná se občany, kteří nemohou být výdělečně činní z objektivních důvodů, nebo se jedná o systémové dlužníky, chorobné neplatiče pokut, výživného a poplatků, nebo o jiné osoby? Na tyto otázky jinak rozsáhlý článek odpovědi neposkytuje a tento aspekt generalizuje. Přitom i z dat použitých v článku je zřejmé, že minimálně od roku 2015 má tento stav setrvale zlepšující se tendenci, neboť bylo-li v roce 2015 pod hranicí chudoby 1 006 234 obyvatel, v roce 2017 to bylo již o 60 000 obyvatel méně. Stejný kladný závěr vyplývá i z údajů o nízké životní úrovni obyvatel v roce 2016 (13,3 % Čechů) a v roce 2017 (12,2 %).
Pozitivní trend lze ostatně vysledovat i na počtu zahájených a ukončených exekucí podle údajů z Centrální evidence exekucí. S výjimkou roku 2014 klesá počet nově nařízených exekucí dlouhodobě již od roku 2011. Mezi lety 2011 – 2017 došlo k celorepublikovému poklesu v počtu nově nařizovaných exekucí o 38 %. Oproti roku 2016 se v roce 2017 snížil počet nově nařízených exekucí o cca 10 %. Za první pololetí letošního roku (2018) bylo nařízeno 254 808 nových exekucí, což je oproti stejnému období za rok loňský (2017) pokles o cca 25%, neboť v prvním pololetí roku 2017 bylo nařízeno 343 447 nových exekucí. Ze shora uvedených dat tedy vyplývá, že se situace v České republice setrvale zlepšuje a lidí existenčně ohrožených dluhy a exekucemi je čím dál méně. Z článku však překvapivě vyplývá opačný a poměrně zavádějící závěr, podle něhož je situace kritická a je nezbytné ji řešit nesystémovými kroky.
V exekuci je v současnosti přibližně 820 000 osob, jakkoli se toto číslo zdá poměrně vysoké, je potřeba z něj vyloučit přibližně 80 000 osob, které jsou současně v insolvenci a exekuce je u nich pouze formálně evidována, avšak nikoli prováděna. Je dále zavádějící do celkového počtu osob dotčených exekucí připočítávat všechny rodinné příslušníky a uměle tak tento údaj navyšovat o počty rodinných příslušníků, které nejsou ničím podloženy. Ostatně i samotný článek upozorňuje, že exekucí jsou nejčastěji postiženi důchodci, kteří žijí sami či rodiče samoživitelé. Ne každá rodina je však exekucí postižena tak, aby znamenala zátěž pro všechny její členy, kteří často žijí odděleně. Často je také exekuce provedena málo invazivními způsoby bez vlivu na ostatní členy rodiny.
Zmiňují-li se autoři článku o tom, že Česká republika je s počtem exekucí v Evropě ojedinělá, pak by měli uvést zdroj, z něhož byl tento údaj čerpán. Exekutorské komoře není známo, že by tyto údaje byly v ostatních státech Evropy sledovány tímto způsobem. Naopak ze statistických dat Eurostatu vyplývá, že Česká republika je jednou z nejlepších zemí, co do míry zadluženosti obyvatel. Autoři článku však data z Eurostatu přebírají s kritickou poznámkou, že v nich nejsou zohledněny počty exekucí a insolvencí, z čehož dovozují, že v opačném případě by na tom Česká republika byla daleko hůře. Bohužel se však jedná o zcela chybný závěr. Pokud by se do statistiky zahrnuly exekuce i insolvence, musel by jejich počet být zahrnut i u ostatních sledovaných států. Následné srovnání by proto zůstalo prakticky nezměněné. Nadto dlužníci buď hradí své dluhy věřitelům, nebo je vůči nim z důvodu jejich neplacení vedena exekuce/insolvence. Z toho plyne, že i kdyby exekuce a insolvence byly do statistik zahrnuty, nijak by se to nepromítlo do pořadí jednotlivých států, resp. do majetkové situace dlužníků, neboť v obou případech dlužníci tyto prostředky již nemají a jejich životní úroveň je tedy totožná. Výrok článku, podle něhož by na tom Česká republika byla po započtení exekucí a insolvencí hůře, proto nedává logický smysl. Článkem posuzovanou paritu kupní síly nelze do takového srovnání promítnout vzhledem k razantně odlišným výším mezd a platů v okolních státech Evropy (což ostatně tvrdí i článek v kapitole Kořeny byznysu s chudobou) a vzhledem k cenové politice tamějších prodejců. Je obecně známou skutečností, že čeští občané z pohraničí nakupují v Německu a Rakousku kvalitnější zboží za stejnou či nižší. Tyto rozdíly v kvalitě zboží chce ostatně Evropská unie odstranit.
Článek dovozuje špatnou ekonomickou situaci i z grafu „Dluhy a příjmy Čechů“, který však nikterak nezohledňuje nárůst inflace a mezd od roku 1997 do roku 2017 a pouze poukazuje na nárůst úvěrů, což je zavádějící. Obdobně graf „Domácnosti bez úspor“ má implicitně vypnuté zobrazení zadlužení za celou republiku a tendenčně zobrazuje zadlužení pouze u penzistů a samoživitelek. Za nepatřičný je nutno považovat i graf „Jak fungovaly domácí půjčky“ zobrazující nárůst nákladů na vymáhání dlužných částek za 3 různé úvěry. Toto schéma vychází ze starého modelu počítajícího s rozhodčími doložkami ve spotřebitelských smlouvách, které jsou již v současnosti zakázány, přičemž exekuce prováděné na základě těchto rozhodčích doložek jsou soudy zastavovány. Poukaz na tento příklad tedy nelze považovat za objektivní, nehledě na to, že zobrazuje nejhorší možný scénář, k němuž mohlo v dané době dojít. Zde lze zdůraznit, že exekuce nařizují soudy (nikoli soudní exekutoři). Bylo tedy vždy na soudech, aby tyto závadné kauzy odhalily a exekuce nenařizovaly. Bohužel soudy se uchýlily pouze k formálnímu nařizování exekucí, aniž by ověřovaly, zda je exekuční titul řádný a vykonatelný. Na základě nynější právní úpravy by takové exekuce byly i spojeny do jedné za účelem snížení celkových nákladů.
Pojednává-li se o nákladech exekuce, je nutné odmítnout článkem podsouvané srovnání nákladů exekuce v Německu s náklady exekuce v České republice, neboť systém vymáhání v Německu je postaven na exekutorech, kteří jsou státními zaměstnanci (Beamten der Justitz) a nikoli soukromými osobami pověřenými výkonem části státní moci. Exekutoři v Německu jsou tak placení státem (tedy všemi daňovými poplatníky bez ohledu na to, zda jsou dlužníky či nikoli). O spravedlivosti takového modelu lze jistě diskutovat. Prezidium Exekutorské komory ČR přitom minimálně od roku 2014 dlouhodobě prosazuje místní příslušnost soudních exekutorů, coby řešení, jímž lze dosáhnout snížení nákladů exekuce vůči povinným, neboť vůči jednomu konkrétnímu povinnému by vždy vystupoval pouze jeden předem určený soudní exekutor.
Závěrem se článek zabývá možnostmi řešení popsané situace, která však na základě shora uvedeného není tak kritická, jak článek uvádí, a má zřetelně zlepšující se tendenci. Autoři nabízí řešení pomocí tzv. oddlužovací novely insolvenčního zákona. Řešení, v rámci kterého by dlužníci nemuseli uhradit nic, obecně nelze považovat za systémové a výchovné. Pokud by však insolvenční soudy pečlivě zkoumaly a posuzovaly, zda dlužník skutečně pracuje a má snahu dluhy věřitelům splácet, pak lze i na tuto variantu přistoupit. Nelze však opomenout, že v takovém případě se ocitne spousta věřitelů (mezi nimiž jsou i obyčejní malí podnikatelé, pronajímatelé bytů, rodiče samoživitelé s pohledávkou na výživné pro své nezletilé děti a další) v situaci, kdy jim z celé pohledávky nebude uhrazeno ničeho, na rozdíl od současné situace, kdy při úspěšném oddlužení dlužníka získají zpět alespoň 30 % pohledávky zpět.
Článek dále pojednává o pomoci lidem v exekuci v rámci projektu Exekutor má smůlu. Ve vztahu k tomuto druhu „pomoci“ je však třeba podotknout, že většinově se jedná o praktiky advokáta, který sice pro své klienty dosáhne často zastavení exekuce zejména z důvodu neplatné rozhodčí doložky. Na druhou stranu však věřiteli nic nebrání v tom, aby se následně svého dluhu domáhal v běžném soudním řízení, přičemž na základě rozhodnutí soudu v takovém případě je možné exekuci vůči dlužníkovi zahájit znovu, neboť dluh nezanikl a povinnost dlužníka splatit jej stále trvá.
Označení způsobu přijetí exekučního řádu, coby „libovůle“ několika poslanců, kteří jej sepsali po večerech a následně se odcházeli živit obchodem s pohledávkami, je krátkozraké a zřetelně účelové tvrzení. Na potřebě přijetí nového systému vymáhání práva skrze soudní exekutory panovala dlouhodobá společenská shoda, neboť před přijetím exekučního řádu činila úspěšnost vymáhání prováděná tehdy výhradně soudy pouhých 3 % z celého objemu vymáhaných pohledávek. Toto tristní číslo pomohli vylepšit až soudní exekutoři, díky nimž se úroveň vymahatelnosti práva vylepšila na úroveň ostatních evropských států.
Exekutorská komora