Exekutorská komora České republiky k novele insolvenčního zákona:

Oddlužení bude nově vždy řešeno i zpeněžením majetku dlužníka

Insolvenční správce bude kontrolovat, zda má povinný dost velký plat

PRAHA (28. května 2019) – Dne 1. června 2019 nabývá účinnosti očekávaná novela insolvenčního zákona, která by měla zjednodušit vstup dlužníků do oddlužení. Touto novelou chtějí zákonodárci řešit zejména vícečetné exekuce, neboť vzrůstá podíl dlužníků, kteří mají 10 i více exekucí a nejsou schopni platit své dluhy. Exekutorská komora ČR chce v souvislosti s účinností novely veřejnosti poskytnout důležité informace, které by měl zvážit každý případný žadatel o oddlužení.

Někteří odborníci a zejména nevládní organizace upozorňují na možná úskalí spojená s novelou insolvenčního zákona a její aplikací v praxi. Lidé budou muset pečlivě zvážit, zda půjdou do tohoto „nového“ oddlužení. „Oproti původní úpravě bude oddlužení řešeno vždy zpeněžením veškerého majetku dlužníka a současně plněním splátkového kalendáře. Jedinou výjimkou z prodeje majetku bude obydlí dlužníka, tj. nemovitost, ve které dlužník bydlí a jejíž hodnota není nepřiměřená oproti obvyklé ceně,“ říká viceprezident Exekutorské komory ČR Jan Mlynarčík. Ostatní majetek dlužníka tak bude možné prodat a z jeho zpeněžení uspokojit věřitele.

Dosud insolvenční soudy zpravidla rozhodovaly o jednom z těchto způsobů oddlužení, tedy buď o prodeji majetku anebo o plnění formou splátek, přičemž rozhodujícím kritériem byla hranice 30% uspokojených pohledávek nezajištěných věřitelů. „Nově tak bude možné prodávat jak majetek dlužníka, tak současně i provádět srážky z jeho příjmů. Pokud jde o splátky, pak i nadále zůstává 30% hranice pro případné rozhodnutí o osvobození od placení neuspokojených pohledávek po 5 letech,“ vysvětluje prezident Exekutorské komory Vladimír Plášil. Nově mohou dlužníci zaplatit v průběhu pěti let i méně, přičemž o tom, zda budou nebo nebudou osvobozeni, rozhodne insolvenční soud. Dlužník bude muset prokazovat, že se „opravdu snažil“ – řečí zákona, že „vynaložil veškeré úsilí, které lze po něm spravedlivě požadovat“, aby uhradil náklady insolvenčního správce, dále pak výživné (pokud má dlužník vyživovací povinnost) a odměnu za sepis a podání insolvenčního návrhu. Toto jsou tzv. superprioritní pohledávky, které bude muset dlužník platit vždy, aby se oddlužil. Otázkou však zůstává, zda a kolik bude muset zaplatit ostatním věřitelům? Konečné rozhodnutí tak bude na insolvenčním soudu, přičemž i zde platí, že rozhodnutí soudu je vždy nejisté. Pokud ale dlužníci uhradí již zmiňovaných 30 % pohledávek a dodrží i ostatní podmínky oddlužení, insolvenční soud rozhodne o tom, že neuspokojené pohledávky platit nemusí.

Níže jsou pro zájemce podrobnější informace k novele insolvenčního zákona. Insolvenční správce bude muset mj. kontrolovat, zda je dlužník zaměstnán na místě, jež je adekvátní jeho potenciálu a zda pobírá adekvátní mzdu.

Novinky v insolvenčním zákoně

• Úprava možných způsobů oddlužení – oddlužení zpeněžením majetkové podstaty a oddlužení plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty zůstává. Oddlužení tedy bude spojeno se zpeněžením majetkové podstaty dlužníka (mzda, peněžní prostředky, movitý i nemovitý majetek, akcie atd.). To zamená, že jakmile bude insolvenční řízení zahájeno, přistoupí insolvenční správce ke zpeněžení majetkové podstaty; pokud bude sráženo ze mzdy, pak nelze zpeněžit obydlí dlužníka, pokud hodnota tohoto obydlí nepřesahuje hodnostu stanovenou prováděcím předpisem.

•  Podle nových pravidel bude oddlužení splněním splátkového kalendáře a zpeněženém majetkové podstaty splněno, jestliže:

a) dlužník splatil nezajištěným věřitelům jejich pohledávky v plné výši (takzvané 100% oddlužení),

b) dlužník v době 3 let od schválení oddlužení splatil nezajištěným věřitelům alespoň 60 % jejich pohledávek,

c) po dobu 5 let od schválení oddlužení nebylo dlužníku oddlužení zrušeno a dlužník neporušil svou povinnost vynaložit veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů; má se za to, že tuto povinnost neporušil, jestliže v této době splatil nezajištěným věřitelům alespoň 30 % jejich pohledávek.

Právě poslední varianta se výrazně liší od současného znění insolvenčního zákona. Pětiletá lhůta zůstává, zůstává i 30% limit pro oddlužení, který však dlužník nebude povinen splnit, pokud vynaloží veškeré úsilí, které po něm bylo možno spravedlivě požadovat, k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.

Ve skutečnosti tedy bude dlužník muset splácet co nejvíce, aby splatil alespoň 30 % svých pohledávek, v takovém případě se má totiž za to, že vyvinul veškeré úsilí k plnému uspokojení věřitelů. Insolvenční soud však může dlužníka oddlužit i když tohoto limitu nedosáhne.

Bez ohledu na výše uvedené bude dlužník vždy povinen zaplatit zákonem stanovené prioritní pohledávky. Dlužník nadto bude věřitelům vždy povinen uhradit minimálně totéž, co uhradí ve prospěch insolvenčního správce.

• Do insolvence se dlužník přihlásí s vidinou toho, že uhradí menší část dluhu a zbytek mu bude odpuštěn. Faktem ale je, že v insolvenčním řízení se povinným automaticky sráží více než v exekučním řízení vedeném pro nepřednostní pohledávky. V exekuci zbude dlužníkovi na živobytí zpravidla více, přičemž automaticky nedochází ke zpeněžení celé majetkové podstaty.

• Do vymoženého plnění insolvence se započítává plnění z tzv. smluv o důchodu, což jsou prostředky povinného z jiných zdrojů (v některých případech, bohužel, i z práce načerno). Samotné insolvenční řízení je zahájeno poté, co zpracovatel podá návrh k soudu a ten jej schválí. Insolvenční návrh mohou pro dlužníka zpracovat kvalifikované osoby, mezi které patří i soudní exekutoři. Při řádném splácení je celý proces završen smazáním všech v minulosti nabytých dluhů.
• Mírnější pravidla oddlužení budou zavedena pro starobní a invalidní důchodce (druhý a třetí stupeň invalidity). V jejich případě ke splnění oddlužení postačí, pokud oddlužení nebylo zrušeno po dobu tří let od jeho schválení a pokud vynaložili veškeré úsilí k plnému uspokojení pohledávek svých věřitelů.
• Insolvenční správce bude muset hodnotit, zda dlužník naplno využívá svůj potenciál na trhu práce, co se týče hledání příjmů, a zda zastává adekvátně placenou pozici. Toto hodnocení provádí v rámci zákonného dohledu nad činností dlužníka a podává o tom zprávu insolvenčnímu soudu, který následně posoudí, zda dlužník stále splňuje podmínky oddlužení. 

• Posunutí hranice některým skupinám dlužníků trochu uleví, jenže jiným skupinám přitíží. Obzvláště v případě oddlužení, v rámci něhož dlužník nesplní ani 30% limit, mohou věřitelé přijít řádově i téměř o 100% svých pohledávek, které už nebudou moci žádným jiným způsobem vydobýt. Zejména u věřitelů, jejichž pohledávka má podobu výživného, může hrát výpadek ve výši 1000 Kč zásadní roli.

• Nelze též nezmínit negativa spojená s oddlužením. Pokud věřitelé přijdou v důsledku oddlužení dlužníka o velkou část svých pohledávek, budou tuto ztrátu muset sanovat jinde. Větší soukromí věřitelé se zpravidla uchýlí ke zvýšení cen u platících zákazníku, aby pokryli svou ztrátu z nedobytných pohledávek. Stát ztrátu z nedobytných pohledávek a zaplacených nákladů spojených s těmito insolvenčními řízeními přenese na daňové poplatníky. Největším rizikem soukromého sektoru pak je tzv. druhotná platební neschopnost, do které se mohou podnikatelé i společnosti dostat v případě, že se jejich pohledávka stane v důsledku oddlužení jejich dřívějšího smluvního partnera z převážné části nedobytnou.