Obvyklé vybavení domácnosti

 

 

Přiměřenost postižení majetku

 

Soudní exekutor postihuje majetek povinného v takové míře a takovými zákonnými způsoby, aby bezpečně a s jistotou dosáhl uspokojení pohledávky oprávněného (věřitele), včetně jejího příslušenství a nákladů exekuce.

 

Exekutor je povinen zvolit způsob provedení exekuce, který není zjevně nevhodný zejména vzhledem k výši vymáhané částky a hodnoty postiženého majetku povinného, z něhož má být vymáhaná částka uspokojena. Nelze opominout, že soudní exekutor může v jednom exekučním řízení přistoupit k provedení exekuce více, popřípadě, všem zákonnými způsoby, odůvodňují-li to konkrétní okolnosti případu.

 

Projeví-li se ostatní způsoby provedení exekuce nedostatečnými či neúčinnými, nelze za nepřiměřený postup soudního exekutora považovat ani způsob provedení exekuce prodejem nemovité věci povinného. Je nutné zdůraznit, že v době vydání takového exekučního příkazu není soudnímu exekutorovi známa hodnota postižené nemovité věci, která se určuje až na základě znaleckého posudku. V době vydání exekučního příkazu dále není známa konečná výše vymáhané částky vzhledem k případnému rostoucímu příslušenství vymáhané pohledávky (úroky) a vzhledem k tomu, že konečnou výši nákladů exekuce soudní exekutor určí až příkazem k úhradě nákladů exekuce, neboť ji předem není možné řádně stanovit.

 

Vydání exekučního příkazu ještě samo o sobě není provedením exekuce

 

Obecně platí, že po doručení vyrozumění o zahájení exekuce nesmí povinný nakládat s veškerým majetkem včetně nemovitých věcí. Vydání exekučního příkazu je pak v první fázi pouze zajišťovacím úkonem, kterým soudní exekutor konkretizuje majetek povinného, se kterým nesmí nakládat, a zároveň zajišťuje oprávněnému pořadí pro případné uspokojení pohledávky.

 

V případě nemovitých věcí je pak poznámka o exekučním řízení zapsána na katastru nemovitostí již na základě oznámení o zahájení exekuce, které je soudní exekutor povinen zaslat katastrálnímu úřadu vždy, pokud povinný vlastní nemovitou věc. Poznámka o exekuci je tak na katastru nemovitostí vyznačena ještě před případným vydáním exekučního příkazu.

 

V době vydání exekučního příkazu soudnímu exekutorovi není zpravidla známa výše finančních prostředků na účtu, výše srážky ze mzdy nebo hodnota nemovité věci, toto vyplyne až v případě provedení exekuce. Provedením exekuce se pak rozumí žádost bance o přeposlání blokovaných částek, žádost zaměstnavateli o přeposlání dosud sražených částek, případně prodej movitých věcí nebo nemovitých věcí v dražbě. K provedení exekuce pak může dojít teprve v okamžiku, kdy marně uplyne 30denní lhůta pro dobrovolnou úhradu a podání návrhu na zastavení exekuce (popř. po právní moci rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce, pokud byl podán v této lhůtě), po zápisu doložky o provedení exekuce do rejstříku zahájených exekucí, a poté, co exekuční příkaz nabude právní moci.

 

Plnění povinného v exekuci

 

Základní podmínkou vedení exekuce je existence je vykonatelného exekučního titulu, zpravidla se jedná o rozhodnutí soudu, případně rozhodčí nález nebo notářský zápis. Na návrh oprávněného (věřitele) může být zahájena exekuce, v níž soudní exekutor pověřený soudem k vedení exekuce zjišťuje majetek povinného a rozhoduje o způsobu vedení exekuce vydáním exekučních příkazů, které jsou sice zpočátku pouze zajišťovacím úkonem, současně však vytváří tlak na povinného, aby vymáhanou částku uhradil.

 

Z tohoto důvodu je třeba považovat veškeré plnění na úhradu pohledávky po zahájení exekuce za výsledek činnosti soudního exekutora, tedy za vymožené plnění bez ohledu na to, zda je plněno soudnímu exekutorovi či přímo oprávněnému. Podle platné právní úpravy zasílá soudní exekutor výzvu povinnému s poslední možností uhradit celou pohledávku včetně nákladů exekuce do 30 dnů od doručení výzvy. Splnění této lhůty pak znamená pro povinného určitý benefit ve formě snížené odměny soudního exekutora o 50 %, v případě nepeněžitého plnění dokonce o 70 %.

 

Soudní exekutor

 

Soudním exekutorem může být jmenován jen takový občan České republiky, který je dle příslušných zákonných podmínek plně způsobilý k právním úkonům, získal vysokoškolské vzdělání v oboru právo v magisterském studijním programu právo a právní věda studiem na vysoké škole v České republice, je bezúhonný a po absolvování tříleté exekutorské praxe složil exekutorskou zkoušku. Výběrová řízení provádí Exekutorská komora ČR a jejich součástí je též psychologický test, jehož výsledky posuzují nezávislí odborníci a je velmi důležitým kritériem při výběru vhodného kandidáta na soudního exekutora.

 

Soudní exekutor při své činnosti postupuje podle právních předpisů, zejména podle exekučního řádu a občanského soudního řádu. Pokud je soudní exekutor exekučním soudem pověřen k provedení exekuce, je povinen konat, dokud mu toto pověření nezanikne nebo exekuce není zastavena. Zakořeněný mýtus o tom, že soudní exekutor provádí exekuční činnost „jak chce a dělá, co chce“ plyne z neznalosti a neinformovanosti účastníků exekučního řízení. Exekutorská komora ČR přitom v Brně, Plzni, Ostravě a Praze zřídila bezplatné exekutorské poradny, ve kterých jsou zejména těm, kteří si pomoc advokáta nemohou dovolit, jejich dotazy zodpovězeny. Dotazy týkající se exekuční problematiky Exekutorská komora ČR pravidelně zodpovídá i v rámci online poradny přístupné na webových stránkách www.ekcr.cz.

 

Soudní exekutor vs. „vymahač“

 

Mnoho dlužníků se setkalo s výzvami různých vymahačských společností, na kterých bylo tučně vytištěno slovo „exekuce“. Nutno upozornit, že tyto společnosti nemají s exekuční činností tak, jak ji upravuje exekuční řád, nic společného a jen využívají, resp. zneužívají institucionalizovaného postavení soudního exekutora jako úřední osoby. Jedná se o psychologický nátlak na dlužníka, aby svůj dluh co nejrychleji uhradil. Nemohou využít žádný ze zákonných prostředků, které náleží do pravomocí soudního exekutora. Více zde.

 

Pokud dlužník svůj dluh ani pod takovým nátlakem neuhradí, nezbývá věřiteli v konečném důsledku nic jiného, než se obrátit na soudního exekutora jako nositele veřejné moci, aby jeho dluh vymohl.

 

Novela občanského soudního řádu a exekučního řádu účinná od 1. ledna 2013 pak zakotvuje, že soudní exekutor je povinen při výkonu exekuční a další činnosti používat označení „soudní exekutor“. Označení „soudní exekutor“ nebo „exekutorský úřad“, od nich odvozené tvary slov, ani označení způsobilé vyvolat nebezpečí záměny s uvedenými označeními není oprávněna používat jiná osoba. Ten, kdo neprovádí na základě zákona nucený výkon exekučních titulů, není oprávněn označovat svoji činnost jako „výkon rozhodnutí“, „exekuci“ nebo „exekuční činnost“, tvary slov od nich odvozené, ani označení způsobilé přivodit nebezpečí záměny s uvedenými označeními. Komukoliv, kdo tyto pojmy zneužije nebo se neoprávněně vydává za soudního exekutora nebo neoprávněně provádí exekuční činnost, hrozí pokuta do výše 200.000,- Kč pro fyzické osoby nebo 3.000.000,- Kč pro podnikající fyzické a právnické osoby.

 

„Exekutoři nemilosrdně rozhodují o majetku nevinných lidí“

 

 

„Exekutoři si vybírají jen chudáky a ničí je“

 

 

„Exekutor svévolně prodal věci dlužníka pod cenou“

 

Právní předpisy ukládají soudnímu exekutorovi prodat movité i nemovité věci zásadně v exekuční dražbě. Výjimkou jsou pouze věci podléhající rychlé zkáze, které je možno prodat mimo dražbu ihned po té, co byly sepsány, a dále věci, jež lze obecně shrnout jako „věci kulturního dědictví“, které jsou nejméně za rozhodnou cenu nabídnuty institucím, jejichž posláním je péče o takové památky.

 

Pro dražbu movitých i nemovitých věcí platí přesné zákonné postupy, které soudní exekutor musí dodržet. Vyvolávací cena movitých věcí je jedna třetina z úředního odhadu, u nemovitých věcí dvě třetiny z určené ceny nemovitých věcí; vyvolávací cena nemovitých věcí se v případě opakované dražby snižuje. Cena nemovitých věcí se zásadně určuje usnesením na základě znaleckého posudku. Soudní exekutor tedy nemůže svévolně určit nižší vyvolávací cenu věci. Všichni soudní exekutoři své dražby movitých i nemovitých věcí zveřejňují na bezplatně přístupném Portálu dražeb, aby byly podmínky dražeb známy co nejširšímu počtu zájemců.

 

„Obce si najímají drahé exekutory a my to platíme z našich daní, měly by dluhy raději vymáhat samy“

 

Obce skutečně mohou dluhy vymáhat samy ve správní či daňové exekuci, ale často se po zralé úvaze obrací na soudní exekutory. Veškeré náklady spojené s vymáháním dluhů totiž nesou dlužníci, kteří tak zaplatí nejen dluh samotný, ale též odměnu a ostatní náklady soudního exekutora. Skutečné náklady obcí na vedení exekuce pak spočívají pouze v podání exekučního návrhu, případně vyjádření k návrhu povinného v exekuci.

 

Pokud by obce vymáhaly dluhy samy, musely by bezesporu přijmout dalšího úředníka nebo úředníky (vesměs jsou nuceny zřídit celé nové vymáhací oddělení), jejichž plat a ostatní náklady (např. provoz kanceláře, nákup výpočetní techniky, poštovné apod.) by byly placeny z rozpočtu obce bez ohledu na to, zda by byl dluh vymožen, či nikoliv. I zde platí, že pokud by obyvatelé obce platili své dluhy obci řádně a včas, nemusela by obec služby soudního exekutora využít. Soudní exekutoři nicméně nejsou příjemci prostředků z veřejných rozpočtů a obce hradí náklady exekuce (resp. hotové výdaje exekutora) pouze v případě zastavení exekuce pro nemajetnost, nebo je-li při rozhodování o zastavení exekuce shledáno, že oprávněný zavinil zastavení exekuce. V ostatních případech se takový postup daňových poplatníků vůbec nedotkne.