Čtvrtstoletí exekutorského stavu očima významných osobností práva a justice

Jak vznikl zákon o exekutorech

text: doc. JUDr. Zdeněk Koudelka, Ph.D.

 

Nejpalčivější problém 90. let 20. století v právu byla jeho nevymahatelnost. Byl to nejen právní problém, ale i ekonomický. Nevymahatelnost práva odrazovala zahraniční investory a významně ztěžovala život i domácím společnostem již působícím v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Soudní rozsudek, který někomu uznává konečně jeho nárok na zaplacení dluhu, je bez efektivního výkonu bezcenný. Většina těch, kteří nechtěli platit své dluhy, nezměnila svůj přístup po vydání rozsudku. 

 

Atmosféra Poslanecké sněmovny 1998–2002

Předně je třeba uvést, že v letech 1998–2002 vládla menšinová sociálně demokratická vláda Miloše Zemana, šlo o 3. volební období Poslanecké sněmovny. Ta sice vznikla díky toleranci Občanské demokratické strany (ODS) v rámci opoziční smlouvy, ale nebyl žádný závazek ODS podpořit vládní návrhy zákonů. Vláda tedy musela trvale spolupracovat s opozicí a pro každý zákon získat podporu té či oné opoziční strany. Tyto účelové hlasovací koalice pro konkrétní zákony se pak měnily ad hoc. Každá opoziční strana měla zájem na něčem jiném.

 

Tato situace vládní většinu po celé období nutila vycházet se všemi politickými stranami tak, aby nezablokovala budoucí dohody na podpoře některých vládních zákonů. Vládní většina se musela chovat vstřícně i k návrhům opozice. Když je vláda většinová, je situace taková, že vláda, jista si svou většinou v Poslanecké sněmovně, válcuje opozici a odmítá její návrhy, byť jsou správné a dobře legislativně zpracované. Většina se tak povyšuje nad menšinu a vznikají dva nesmiřitelné tábory. To za vlády Miloše Zemana nebylo možné, protože by neprosadila nic. Tato vstřícnost ve vzájemné spolupráci nakonec vedla i k přijetí zákona o exekutorech s podporou vlády, byť šlo prvotně o návrh opozičních poslanců.

 

První návrh zákona o exekutorech

Po listopadu 1989 se nic nezměnilo na výkonu rozhodnutí u nás, který byl vytvořen v rámci státem řízení ekonomiky. Tehdy naprostá většina podniků byla státních či řízena v rámci plánovaného hospodářství. Proto nedocházelo k neplacení závazků. Výkon rozhodnutí tedy postihoval především oblast nepodnikatelských vztahů mezi občany. Činili jej vykonavatelé, což byli zaměstnanci soudů, kteří nebyli motivováni na výsledku prováděného výkonu rozhodnutí. Po konci státem řízené ekonomiky a vzhledem k velkému nárůstu platební neschopnosti, často i záměrné ze strany dlužníka, který se nebál nefunkčního výkonu rozhodnutí, byl tento systém zahlcen a stal se fakticky nefunkčním.

 

Proto skupina opozičních poslanců ze stran Unie svobody a lidovců (KDU-ČSL) - Pavel Svoboda (Unie svobody), Cyril Svoboda (KDU-ČSL), Pavel Němec (Unie svobody), Jan Grůza (KDU-ČSL), Zdeněk Kořistka (Unie svobody), Karel Kühnl (Unie svobody), Pavel Pešek (Unie svobody) - podala 8. 10. 1999 návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), zpravodajem zákona se stal poslanec vládní sociální demokracie Stanislav Křeček. K návrhu zákona dala zprvu vláda nesouhlasné stanovisko, ale v průběhu jeho projednávání došlo na půdě Ústavně právního výboru Poslanecké sněmovny ke spolupráci navrhovatelů se zástupci vládní sociální demokracie i největší opoziční strany ODS.

 

Návrh vycházel z toho, že hlavní část vymáhání rozhodnutí přejde ze soudních úředníků placených ze státního rozpočtu na exekutory jako podnikatele, sdružené v nové samosprávné profesní komoře. Exekutoři budou závislí na úspěšnosti exekuce, protože z výtěžku exekuce poplynou jejich příjmy. Přičemž si věřitel jako oprávněná osoba bude moci mezi exekutory vybrat a vznikne konkurence.

 

V rámci dohody došlo v Ústavně právním výboru k přijetí komplexního pozměňovacího návrhu, který byl fakticky celým novým návrhem zákona o soudních exekutorech. Na znění spolupracovalo i Ministerstvo spravedlnosti, protože si vláda uvědomovala nevymahatelnost soudních rozhodnutí jako zásadní překážku hospodářského rozvoje. Tento komplexní pozměňovací návrh byl Poslaneckou sněmovnou vzat za základ projednávání. K němu byly podány jen pozměňovací návrhy zpravodaje Stanislava Křečka, které měly povahu spíše legislativně technických změn, a návrh moravského poslance Zdeňka Koudelky, který měnil sídlo komory z Prahy na Brno. Všechny pozměňovací návrhy byly přijaty a následně byl 25. 5. 2000 přijat Poslaneckou sněmovnou i zákon jako celek, když pro něj z přítomných 173 poslanců hlasovalo 155, proti 5 poslanců. Byl tedy přijat 90 % většinou přítomných poslanců.

 

Následně byl postoupen zákon do Senátu, kdy Senát přijal k zákonu pozměňovací návrh a vrátil jej 11. 7. 2000 Poslanecké sněmovně. Byla přijata jen dílčí změna vůči nedobrovolným dražbám, aby pokračovaly dosavadní nedobrovolné dražby podle zákona o veřejných dražbách a nepřecházely do režimu exekučního řádu. K vlastnímu obsahu zákona o soudních exekutorech tedy Senát připomínky neměl, přesto na této dílčí změně návrh zákona zhavaroval.

 

O vráceném návrhu zákona jednala znovu Poslanecká sněmovna 14. 9. 2000, kdy bylo přítomno 188 poslanců. Jednotný blok podporovatelů se však rozpadl na ty, kteří podporovali původní verzi Poslanecké sněmovny (ODS, Komunistická strana Čech a Moravy), a ty, kteří podporovali senátní variantu (sociální demokracie, lidovci, Unie svobody). Pro původní verzi Poslanecké sněmovny hlasovalo 90 poslanců, proti bylo 84 poslanců, když pro přijetí byla nutná nadpoloviční většina všech poslanců 101. Pro verzi senátní hlasovalo 84 poslanců, proti bylo 81, když byla potřeba nadpoloviční většina přítomných, tedy 95. Kvůli nedobrovolným dražbám mimo exekuční řád tak nebyla přijata ani jedna varianta a projednávání návrhu zákona skončilo.

 

Druhý návrh zákona o exekutorech

Tvůrci návrhu však vycházeli z toho, že členové Poslanecké sněmovny i Senátu velkou většinou vyjádřili vůli zavést exekutory, a tím zlepšit vymahatelnost práva u nás. Skupina navrhovatelů přizvala mezi sebe i poslance z vládní sociální demokracie a nejsilnější opoziční strany. Obměněnou skupinu navrhovatelů tvořili - Pavel Němec (Unie svobody), Pavel Svoboda (Unie svobody), Cyril Svoboda (KDU-ČSL), Zdeněk Koudelka (sociální demokracie), Eva Dundáčková (ODS), Jaroslav Plachý (ODS), Ladislav Korbel (Unie svobody). Skupina podala druhý návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) 20. 9. 2000. Vláda s návrhem vyslovila souhlas a uplatnila dílčí připomínky. Zpravodajem byl opět Stanislav Křeček ze sociální demokracie.

 

Návrh vycházel z dřívějšího textu schváleného Poslaneckou sněmovnou, včetně sídla komory v Brně, a též se změnil název komory z původního Česká exekutorská komora na Exekutorská komora České republiky, což byla podmínka poslance Zdeňka Koudelky pro účast v rámci skupiny navrhovatelů. Kontroverzní derogační ustanovení o nedobrovolných dražbách bylo vypuštěno.

 

Projednání návrhu zákona již probíhalo nekonfliktně. Na návrh poslance Miloslava Výborného (KDU-ČSL) Ústavně právní výbor Poslanecké sněmovny navrhl změnit razítko exekutora tak, aby v něm byl malý státní znak obsahující znak Čech, jenž se jinak u razítek užívá. V prvním návrhu zákona i v původně podaném druhém návrhu zákona byl vzor razítka s velkým státním znakem obsahující vedle znaku Čech i znak Moravy a Slezska. Návrh zákona byl schválen Poslaneckou sněmovnou 26. 1. 2001, když pro hlasovalo z přítomných 158 poslanců, 3 byli proti, zdrželo se 25. Pro hlasovali zástupci všech stran s výjimkou poslanců komunistické strany, kteří sice první návrh zákona podpořili, ale šlo o jejich reakci na to, že nebyli přizváni mezi spolunavrhovatele, proto se zdrželi.

 

Senát následně zákon schválil 28. 2. 2001, kdy pro něj hlasovalo ze 71 přítomných senátorů 55, 3 byli proti a 13 se zdrželo. Následně zákon podepsal prezident Václav Havel. Zákon byl vyhlášen 3. 4. 2001 ve Sbírce zákonů pod číslem 120/2001 Sb. Měl dělenou účinnost, kdy část nabyla účinnosti prvním dnem kalendářního měsíce po dni vyhlášení, tedy 1. 5. 2001, ale ustanovení o exekuční činnosti z důvodu nutné delší legisvakance dnem 1. 9. 2001, kdy začala nová forma vymáhání rozhodnutí, která podstatně změnila dosavadní nefunkční stav vymahatelnosti soudních i jiných rozhodnutí veřejné moci.

 

Závěr

Soudce bez exekutora nemá smysl. Exekuce jsou solí práva. Ze všech právnických povolání je na exekutory nejvíce útočeno, naopak si jich však velmi vážím. Jsou ze všech právnických povolání nejohroženější skupinou, protože jednají přímo s osobami, které programově kašlou na právo a jakákoliv jiná pravidla. Notář dosahuje velkých příjmů od podnikatelské veřejnosti a za své úkony dostane hned zaplaceno. Soudci jako nejlépe placení představitelé státu jsou chráněni justiční stráží a státní zástupce úkoluje policii, která teprve činí úkony vůči osobám. 

Ale exekutor a jeho zaměstnanci jednají přímo v terénu. Většinou bez policejní asistence a někdy vůči agresivním dlužníkům. Občas se na exekutory dokonce střílí. Na soudce, státní zástupce, advokáty a notáře se nestřílí. Exekutoři také musí provádět exekuce neúspěšné, tedy jim to přinese práci, náklady a žádnou odměnu.

Neustále útoky na exekutory mi připomínají dobu středověku, kdy společnost si ctila soudců, ale štítila se katů, kteří rozhodnutí soudců vykonávali. Aby kat popravil, musel soudce předtím vynést rozsudek smrti. Mnoho lidí zapomnělo či si vůbec nepamatuje dobu do zřízení exekutorů, kdy soudní rozsudek měl mnohdy jen cenu papíru, na kterém byl napsán. Exekutoři to změnili. Jsou nepostradatelným pilířem právního stát

---

Pozn.:

1.  ZDENĚK KOUDELKA: Opoziční smlouva – nový prvek politického systému, Politologický časopis č. 4/1998, ISSN 1211-3247, s. 462-467.

2.  Tisk Poslanecké sněmovny 394, 3. volební období 1998-2002, https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=3&T=394.

3. Tisk Senátu 282, 2. funkční období 1998-2000. https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?cid=pssenat_historie.pHistorieTisku.list&forEach.action=detail&forEach.value=s699

4. Tisk Poslanecké sněmovny 725, 3. volební období 1998-2000, https://www.psp.cz/sqw/historie.sqw?o=3&t=725.

5. Tisk Senátu 14, 3. funkční období 2000-02, https://www.senat.cz/xqw/xervlet/pssenat/historie?cid=pssenat_historie.pHistorieTisku.list&forEach.action=detail&forEach.value=s372.

 

 

 

Od nevymahatelnosti k systému: čtvrtstoletí Exekutorské komory ČR

text: JUDr. Libor Vávra

 

Úroveň právního státu nelze poměřovat pouze kvalitou zákonů nebo nezávislostí soudců. Skutečná důvěra veřejnosti ve spravedlnost se naplňuje až tehdy, když jsou soudní rozhodnutí kvalitní, včasná, ale také reálně vykonatelná. Právě proto představoval vznik Exekutorské komory České republiky a přijetí exekučního řádu v roce 2001 jeden z významných milníků porevolučního vývoje české justice.

 

Po roce 1989 stála česká justice před nelehkým úkolem. Především musela obnovit důvěru v nezávislé soudnictví, ale zároveň zajistit, aby její rozhodnutí nezůstávala pouze formální deklarací práva. Tehdejší systém výkonu rozhodnutí byl poplatný totalitnímu režimu, v němž každý práceschopný občan musel být zaměstnán a případné peněžité plnění tak bylo snadno a ryze administrativní cestou snadno vymahatelné. Prudký rozvoj svobodného podnikání v devadesátých letech se všemi svými excesy měl pro fungování soudního systému zřetelně nejvážnější dopad právě na výkon rozhodnutí. Ten se stal dlouhodobě přetížený, administrativně náročný a málo efektivní, navíc trpěl nedostatkem kvalitních odborníků i finančních prostředků. Byl vlastně až na výjimky nefunkční. Na sklonku minulého tisíciletí jsem si jako čerstvě jmenovaný předseda obvodního soudu tuto smutnou realitu uvědomoval prakticky denně při vyřizování oprávněných stížností věřitelů s vykonatelným rozhodnutím v ruce.

 

Zavedení institutu soudních exekutorů proto nebylo samoúčelnou reformou, ale nezbytnou reakcí státu na potřebu moderního a funkčního mechanismu vymáhání práva.

Stejně jako jiné součásti justice, prošla i exekuční oblast složitým vývojem. Období prudkého nárůstu exekucí přineslo nejen řádově vyšší efektivitu vymáhání práva, ale také řadu společenských a etických otázek. Veřejná debata o podobě exekucí byla místy velmi vyhrocená, pochopitelně zpolitizovaná a často přesahovala samotný rámec justičního systému. Přesto je třeba ocenit, že Exekutorská komora byla schopna aktivně vstupovat do diskuse o reformách a podílet se na hledání vyváženější podoby systému.

 

Dnešní exekuční prostředí je v mnoha ohledech odlišné od situace před dvaceti či pětadvaceti lety. Větší důraz je kladen na proporcionalitu, ochranu zranitelných osob, transparentnost i digitalizaci procesů. V mých očích je důležité, jak se Exekutorská komora stále snaží posilovat otevřenost vůči veřejnosti a podporovat další kultivaci exekuční praxe.

 

Je přirozené, že výkon rozhodnutí zůstává citlivou oblastí práva. Exekuce vždy představuje zásah do právní sféry jednotlivce, mnohdy toho nejslabšího. Současně však nelze zapomínat, že bez efektivního výkonu rozhodnutí by se oslabila samotná autorita soudů a důvěra občanů v právní stát. 

Exekutorská komora od svého vzniku sehrává důležitou roli profesní samosprávy. Vytváří odborné a etické standardy výkonu profese, podílí se na vzdělávání exekutorů a představuje významného partnera při odborné diskusi o podobě justice. 

 

Výročí vzniku Exekutorské komory České republiky je proto příležitostí nejen k připomenutí si historie jedné právnické profesní skupiny, ale také k ocenění významu všech, kteří se spolupodílejí na fungování justice jako celku. Moderní právní stát totiž nestojí pouze na rozhodování soudů, ale i na schopnosti tato rozhodnutí zákonným, profesionálním a efektivním způsobem vykonat.

 

 

 

Súdny exekútor ako súčasť realizácie záväzku štátu naplniť právo na súdnu a inú právnu ochranu

text: prof. JUDr. Peter Molnár, PhD.

 

Stav súdnych exekútorov v Českej republike oslavuje 25 rokov od svojho vzniku. Nestáva sa často, aby sa Česko inšpirovalo Slovenskom, ale tento krok takto možno označiť, a (podľa všetkých indícií) nebol chybou. Práve naopak. 

Podľa čl. 46 ods. 1 Ústavy Slovenskej republiky, čl. 36 ods. 1 Listiny základných práv a slobôd, čl. 6 ods. 1 Európskeho dohovoru o ochrane ľudských práv a základných slobôd a čl. 47 Charty základných práv Európskej únie má každý právo na súdnu a inú právnu ochranu svojich ohrozených alebo porušených práv. Z uvedených ústavných, medzinárodnoprávnych a úniových právnych noriem vyplýva pozitívny záväzok štátu zabezpečiť realizáciu práva na súdnu a inú právnu ochranu (resp. práva na spravodlivý proces) tak, aby toto základné právo bolo reálne, materiálne naplnené. Zároveň je potrebné uviesť, že základné právo garantované čl. 46 ods. 1 nie je absolútne, keďže Ústava SR v článku 51 ods. 1 normuje, že práva na súdnu a inú právnu ochranu sa možno domáhať len v rozsahu ustanovenom zákonom (teda v rozsahu podústavného, či „jednoduchého“ práva). Zároveň to však znamená dve ďalšie konzekvencie: zákonná a podzákonná právna úprava musí byť v súlade s normami vyššej právnej sily, a takú istú kvalitu musí mať výklad a aplikácia týchto noriem zo strany exekučných orgánov (exekučného súdu a súdneho exekútora) v každom jednotlivom prípade.

 

Model realizácie tohto záväzku štátu, nastavený na území spoločného štátu za predchádzajúceho spoločenského usporiadania (súdny výkon rozhodnutia podľa šiestej časti zákona č. 99/1963 Zb. Občiansky súdny poriadok v znení neskorších predpisov) sa po zmene spoločenských vzťahov (predovšetkým po otvorení slobodného podnikania, ktoré generovalo nárast podnikateľských subjektov, právnych vzťahov a právnych sporov) stal kriticky nedostatočným. Vyskytovali sa prípady, kedy veritelia uspokojovali svoj dopyt po vymožiteľnosti práva mimoprávnymi prostriedkami, pri ktorých neboli garantované práva dlžníkov, ani oprávnených, čo je pre právny štát neprijateľné.

 

Štát musel na takúto situáciu reagovať radikálnym zefektívnením núteného výkonu exekučných titulov. Na výber mal z niekoľkých možností, fungujúcich vo vyspelých štátoch Európy (efektívny štátny inštitucionálny výkon rozhodnutia prostredníctvom súdu alebo administratívneho orgánu; slobodné povolanie; kombinácia týchto modelov).

 

Slovenská republika si vybrala zabezpečenie prevalentnej časti núteného výkonu exekučných titulov prostredníctvom súdneho exekútora, teda „hybridu“ orgánu verejnej moci (ktorý je súčasťou súdnej moci) a podnikateľa, ktorý pri výkone svojej činnosti súťaží. Zákonodarca si jasne a úmyselne zvolil efektívny model realizácie núteného výkonu exekučných titulov ekonomicky motivovanými samostatne zárobkovo činnými osobami, ktoré realizujú mocenské oprávnenia štátu, pričom jednou z nosných charakteristických čŕt tohto modelu bola a je beznákladovosť systému z pohľadu štátneho rozpočtu. Táto črta nie je náhodná – tvorí jadro zvolenej koncepcie. Štát chce zabezpečiť čo najkvalitnejšie plnenie svojej úlohy, a s čo najnižšou finančnou záťažou. Právny štát potrebuje čo najvyššiu mieru vymožiteľnosti práva. Jej miera je pri tejto koncepcii priamo úmerná konkurencieschopnosti jednotlivých osôb, ktoré štát splnomocnil na výkon súdnej moci, a ktoré činnosť svojich exekútorských úradov (v štátom požadovanej kvalite) financujú z inkasovaných trov exekúcie. 

 

Opakovanie týchto (nie neznámych) faktov nie je samoúčelné, ale slúži na uvedomenie si a pripomenutie si skutočnosti, že súdny exekútori nie sú nejakou „hordou vymáhačov dlhov“, ktorá sa na území štátu vzala ktovieodkiaľ a znepríjemňuje život občanom a právnickým osobám, ale ide o regulované právnické povolanie, kreované zákonom pre potreby štátu z jasných strategických, pragmatických a ekonomických dôvodov. V právnom štáte nemôžu byť súdny exekútori vnímaní ako trpené alebo nutné zlo, ale ako potrebný výkričník práva, ktorý vytvoril sám štát, a najlepšiu „ochranu pred exekúciou“ štát občanom poskytne zvyšovaním ich finančnej gramotnosti a zodpovednosti. Nakoniec, ideálom je zodpovednosť a rešpekt k právu, pri ktorých bude potreba núteného vymáhania práv zriedkavou. Je vhodné mať to na pamäti vždy, keď sa exekúcia stane politickou témou.

Všetko, čo bolo uvedené, platí aj pre Českú republiku, s právnou úpravou o šesť rokov mladšou, ktorá reagovala na pozitíva a negatíva slovenského Exekučného poriadku.

 

Podľa môjho názoru je v oboch našich krajinách málo pravdepodobné, že štát dospeje k záveru o potrebe alebo vhodnosti úplnej zmeny koncepcie realizácie núteného výkonu exekučných titulov zo slobodného povolania na inú alternatívu.

Posilňovanie hodnotenia existujúceho modelu ako toho najlepšieho je však úlohou aj samotných súdnych exekútorov a ich stavovskej organizácie. Aj toto je potrebné mať na pamäti. 

 

 

 

Malé vzpomínání na mé ministrování

text:  JUDr. Pavel Rychetský, Dr. h. c.    

 

Lidská paměť je ošidná, ale v lidském životě jsou okamžiky, na které se nezapomíná. Jedním z takových okamžiků pro mne byla doba po listopadu 1989, kdy jsme ještě jako disidenti seděli v suterénu pražské Laterny Magiky a zakládali Občanské fórum. Tušili jsme, že z toho suterénu pro nás vedou jenom dvě možné cesty – do kriminálu nebo do vlády. Výsledek je dnes již všem známý, ale pro mne všechno začalo, když hned na přelomu roku 1989 a 1990 rezignoval na svou funkci český generální prokurátor Jaroslav Krupauer a z České národní rady k nám dorazila výzva, abychom za OF navrhli jeho nástupce. 

 

Václav Havel mne tehdy požádal, zda bych nebyl ochoten tuto funkci přijmout. Moc se mi do toho nechtělo, ale odmítnout to také nešlo a odstěhoval jsem se na čas do Justičního paláce na Pankráci. Tehdy jsem totiž dopisoval návrh nové Ústavy – ovšem federální – netuše, že společný stát československý spěje ke svému zániku a rozdělení na dva státy – Českou a Slovenskou republiku. A tak jsem po šesti měsících přešel do federální Čalfovy vlády jako její místopředseda pověřený legislativou. Jedním z hlavních úkolů tehdy bylo jednak zpracování a přijetí zákonů rehabilitačních a restitučních a dále zákonů, které by osvobodily právnický stav od státní kurately a zajistily jim autonomní svobodné a nezávislé postavení. Šlo v první řadě o advokacii, notáře, ale v neposlední řadě i o soudní exekutory. Ti byli do té doby úředníky na soudech, kteří nebyli příliš zainteresováni na efektivním výkonu exekucí. Nakonec jsme je „nechali na pokoji“, ale začala se připravovat legislativa umožňující vznik nové právní profese – exekutorů jako quasi svobodného právnického stavu existujícího vedle obdobným způsobem osamostatněných notářů a advokátů. Společnou inspirací bylo na historické tradice navazující uspořádání v podobě vzniku komor sdružujících příslušné právnické profesní skupiny na principu povinného členství zaručujícího maximální možnou míru nejen jejich profesionální, ale i etické úrovně. O to jsem se snažil i jako „pátý ministr spravedlnosti (17. 10. 2000 – 1. 2. 2001) a posléze i sedmý ministr spravedlnosti (15. 7. 2002 – 5. 8. 2003)“. Dnes soudím, že se dílo podařilo – žijeme v demokratickém právním státě, ve kterém je dominantním rysem jeho existence ochrana základních lidských práv a svobod spojená s požadavkem na co nejvyšší stupeň vymahatelnosti práva. Nezastupitelným prvkem funkčnosti práva je jeho vymahatelnost v efektivním čase, a to je hlavním posláním exekutorů, jejichž komoře tímto adresuji své blahopřání k významnému jubileu – 25. výročí vzniku Exekutorské komory.