Půl tisíce let právní úpravy držení zbraní na našem území

Zřízení o ručnicích z roku 1524

K velkému rozmachu používání střelných zbraní došlo u nás za husitských válek a dále i v 15. a 16. století, kdy se vedle měšťanstva vzmáhaly i bohatší vrstvy venkovského obyvatelstva, které začínaly napodobovat šlechtu také v oblasti vlastnictví zbraní. Rozšíření zbraní však mělo svá rizika. Ta se přímo projevovala nárůstem trestné činnosti. To u vrchnosti vyvolávalo obavy nejen v případě útoků na její majetek, ale vrchnost se použití zbraní obávala především kvůli vzpouře. To vedlo k úvahám, zda a jakým způsobem zbraně regulovat. Jejich konkrétního naplnění se dostalo v přijetí Zřízení o ručnicích v roce 1524, jehož jediný dochovaný exemplář je uložený v Národní knihovně v Praze. Nešlo o první předpis řešící danou problematiku, jednalo se však o první úpravu, která byla ucelená a propracovaná. Zákaz držení zbraní byl předmětem předpisů vydávaných jak církví, tak světskou mocí již od 12. století. Například městská rada v Chebu sice povolila držbu zbraní pro obranu města a udržení veřejného pořádku, zakázáno však bylo tajné nošení zbraní pod šaty nebo v botě nebo nošení zbraní jako bylo kopí či meč. Do hospod bylo zakázáno nošení dlouhých nožů, dýk, tesáků, kyjů, palic a seker. Za porušení hrozily pokuty či vypovězení z města. 

 

Důraznější pozornost byla této problematice věnována od počátku 16. století, a to například ve Vladislavském zřízení zemském z roku 1500, v němž bylo zakázáno užívání střelných zbraní sedláky při výkonu myslivosti. Usnesením zemského sněmu z roku 1510 bylo zakázáno pod pokutou nosit zbraň či vstupovat se zbraní na cizí pozemek. Také Smlouva Svatováclavská z roku 1517 obsahovala ustanovení o zákazu nošení ručnic, konkrétně v čl. 30. Samotné Zřízení o ručnicích se týkalo nejen ochrany života a zdraví osob, ale i veřejného pořádku. Podrobně upravovalo zákaz nošení dlouhých i krátkých střelných zbraní, řešilo procesní stránku věci a stanovilo přísné tresty za porušení zákazu. Privilegované skupiny obyvatelstva, tj. šlechta a měšťané, měly mít střelné zbraně dobře uloženy ve svých zbrojnicích a používat je jen při pronásledování nepřátel a zemských škůdců. 

Zřízení o ručnicích je uvedeno předmluvou a dále je tvořeno jednotlivými články. V době přijetí byla ručnice považována za surový nástroj nevhodný k používání jako zbraň. Protože útočník nebyl v osobním kontaktu s napadenou osobou, byla považována i za zbraň zbabělou. Z předmluvy lze dále dovodit, že nošení ručnic bylo zakázáno nejen pro poddané, ale i pro šlechtu, měšťany a duchovní. Za ručnici se přitom považovala palná zbraň jak dlouhá, tak krátká. První článek popisoval a poukazoval na nebezpečnost ručnic a zákaz chození a ježdění s dlouhými i krátkými ručnicemi. Jejich používání mělo být pouze v souladu s tímto zřízením. Druhý článek stanovil pokutu pro osobu ze stavu panského, rytířského a městského, která by byla s ručnicí spatřena, a to sto kop českých grošů. Články 3 až 6 se věnovaly obeslání pro ručnici, hojemství, které by žádal obeslaný a svěřovaly rozhodování o ručnicích do rukou královského místodržícího. Články 7 až 10 se zabývaly odpovědností za držení ručnice, tj. zda ji držel poddaný s vědomím svého pána nebo bez jeho vědomí, a kdo pak nesl vinu za tento prohřešek. Dále zde bylo určeno, kdy se platí pokuta a kdy se přistupuje k trestu vězení. Články u poddaných předpokládaly též neschopnost splatit pokutu; pokud toto nastalo, trestem bylo vězení. Články se zabývaly i pokutami, které měl zaplatit sám pán za poddaného přistihnutého s ručnicí, neboť v těchto případech za poddané odpovídala vrchnost. Příslušník stavu mohl být i obeslán ke komornímu soudu. V případě jeho nedostavení se mohlo být na něj uvaleno stanné právo. V případě, že by neměl na zaplacení pokuty, mohl být uvězněn na půl roku. Jeden z článků se zabýval tzv. pokřikem v případě, že uslyšel-li někdo pokřik, který někdo vydal, protože chtěl někomu jinému vzít ručnici, musel se zapojit a člověka s ručnicí pronásledovat, v opačném případě hrozila pokuta i jemu. Články 11 a 12 odsuzovaly toho, kdo použil ručnici, k trestu smrti, a uvádělo se zde, že vrahem je ten, kdo zabije pomocí ručnice. Pokud by tedy někdo ručnici použil a někoho jí zabil, hledělo se na něj jako na vraha. Trest smrti pak neminul ani toho, kdo s ručnicí střílel proti někomu jinému. Článek 13 se věnoval problematice, kdy někoho s ručnicí uvidí služebníci. Jejich povinností bylo okamžitě o tom uvědomit svého pána, aby mohl zasáhnout. Článek 14 pak stanovil, že ručnice mohly být legálně drženy na zámcích, tvrzích, ve městech a městečkách a v domech na obranu. Ručnice mohly být použity při pronásledování zločince, avšak při pronásledování musely mít osoby s ručnicí list s pečetí svého pána nebo úředníka města vydaný k tomuto účelu a po ukončení pronásledování musely být ručnice odevzdány a uklizeny. Jak vyplývá z řady historických pramenů i z aktů zemského sněmu, nebylo Zřízení o ručnicích nijak zvlášť dodržováno. Nakonec ještě v krátkosti připomeňme, že platnost Zřízení o ručnicích byla roku 1529 vlivem tureckého nebezpečí pozastavena, avšak již po dvou měsících došlo k obnovení jeho platnosti.

 

1. Císařský patent 223/1852 ř. z. a poválečná úprava

Uvedený císařský patent měl 49 ustanovení uspořádaných do pěti částí. Jednotlivá ustanovení vymezovala, co se považuje za zakázané zbraně a zakázanou munici, upravovala vydávání zbrojních pasů a ukládání pokut a trestů vězení za nedovolené nošení zbraně. Popisovaný císařský patent platil až do roku 1949, kdy byl zrušen zákonem č. 162/1949 Sb., o zbraních a střelivu.

Následovaly předpisy č. 147/1983 Sb., o zbraních a střelivu a první polistopadový předpis – zákon č. 288/1995 Sb., o střelných zbraních a střelivu (zákon o střelných zbraních). Naposledy zmiňovaná úprava byla nahrazena zákonem č. 119/2002 Sb., o zbraních a střelivu.

 

Současná právní úprava

Okolnosti vzniku současné právní úpravy můžeme zasadit do širších souvislostí, jakými byla zejména tragická střelba na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, ke které došlo v době přijímání nového zákona o zbraních a střelivu na konci roku 2023, anebo jiné případy použití zbraně (střelné nebo jiné), ať už v České republice nebo v zemích Evropské unie.

Základním právním předpisem týkajícím se podmínek práva nabývat, držet a nosit zbraň, je zákon č. 90/2024 Sb., o zbraních a střelivu. Uvedený předpis nahradil předchozí zákon o zbraních a střelivu z roku 2002. Zákon se začal připravovat již v roce 2017, a to na základě přijetí směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2017/853 ze dne 17. května 2017, kterou se mění směrnice Rady 91/477/EHS o kontrole nabývání a držení zbraní. Analýza, která k tomu byla zpracována Ministerstvem vnitra, na prvním místě uvádí potřebu vypracování nového zákona o zbraních a střelivu. Předpokládá i vydání řady prováděcích předpisů. Není bez zajímavosti, že současně vláda schválila návrh, aby Česká republika podala žalobu k Soudnímu dvoru Evropské unie na neplatnost citované směrnice. Rozsudkem Česká republika v. Parlament a Rada (C-482/17) ze dne 3. prosince 2019 Soudní dvůr žalobu zamítl. 

Vývoj týkající se přijímání nového zákona nezůstal stranou pozornosti veřejnosti. Zejména u majitelů zbraní chystaný zákon nenalezl pochopení. Myslivci a další majitelé zbraní sepsali petici, kterou nakonec podepsalo více než 100 000 lidí. Cílem petice bylo schválení novely ústavního zákona o bezpečnosti ČR, který by do ústavního pořádku zakotvil právo na legální vlastnictví zbraní za účelem zajištění obrany a vnitřní i vnější bezpečnosti našeho státu. V návaznosti na to skupina senátorů podala návrh na změnu Listiny základních práv a svobod, který našel formálního vyjádření v senátním tisku č. 135. Legislativní proces byl hladký a teprve druhá změna Listiny práv a svobod nabyla účinnosti od 1. 10. 2021. Zmíněným návrhem byla do čl. 6 odst. 4 Listiny základních práv a svobod vložena tato věta: „Právo bránit život svůj či život jiného člověka i se zbraní je zaručeno za podmínek, které stanoví zákon.“ Podle důvodové zprávy návrh považuje za správné symbolicky povýšit toto právo na úroveň ústavní. Z uvedeného znění i z textu důvodové zprávy je zřejmé, že návrh se s cíli petice zcela míjí. Zatímco petice požadovala vtělit do ústavního pořádku „právo nosit zbraň“, návrh zakotvuje „právo na obranu i se zbraní“. Není tedy zcela zřetelné, co má vlastně navrhovaná úprava přinést oproti stávajícímu právnímu stavu, kdy příslušné zákony úpravu pro oprávněné použití zbraně a její držení a nošení již obsahují. Podobně se vyjádřila i vláda, když vyslovila, že předložený návrh ústavního zákona lze co do praktických důsledků považovat za pouhé potvrzení současného právního stavu. Skutečnosti, že návrh může být spíše nesprávně pochopen, se obává i odborná právnická veřejnost. S polemikou nad povahou a přínosem novely se můžeme setkat i jinde.

Návrh zákona o zbraních a střelivu byl poslancům rozeslán dne 5. 6. 2023. Zpravodajem byl určen Petr Letocha. Závěrečná zpráva hodnocení dopadů regulace uvádí, že hlavními cíli navrhovaného zákona je zrušení fyzických dokladů (zbrojní průkaz, zbrojní licence, průkaz zbraně), zjednodušení struktury zbrojních oprávnění, flexibilnější komunikace se správními orgány, odstranění maxima neúčelné administrativy a digitalizace zejména prostřednictvím Centrálního registru zbraní. Obecnou a podrobnou rozpravou návrh zákona prošel 12. 12. 2023, podané pozměňovací návrhy byly poslancům rozeslány 13. 12. 2023. Třetí čtení proběhlo 26. 1. 2024, Senát návrh schválil dne 6. 3. 2024 a prezident ho podepsal 22. 3. 2024. V obou komorách Parlamentu se pro návrh vyslovila naprostá většina poslanců i senátorů napříč politickým spektrem. Je složité spekulovat, nakolik byli ovlivněni tragickou střelbou na Filozofické fakultě. Stejně jako v případech, které se odehrály dříve v USA nebo jinde, se téměř okamžitě rozběhla veřejná diskuse, nakolik je nová legislativa schopna podobným útokům zabránit.

 

Právní úprava držení a nošení zbraní na úrovni Evropské unie a vybraných zemí Evropské unie

Na evropské úrovni je uvedená problematika v současné době upravena směrnicí Evropského parlamentu a Rady (EU) 2021/555 ze dne 24. března 2021 o kontrole nabývání a držení zbraní. Ta byla přijata mimo jiné z důvodu, že dosavadní legislativa byla již několikrát podstatně měněna a doplňována. Důvodem jejího vydání bylo také to, že podle policejních statistik dochází ke zvyšování počtů zbraní, které lze uschopnit ke střelbě. Cílem směrnice je rozšířit definici palné zbraně tak, aby zahrnovala i zbraně, které lze uschopnit ke střelbě. Stejně tak úprava zavádí počítačovou evidenci údajů, který oprávněným orgánům zajistí přístup k informacím o každé palné zbrani. Dále se zakazuje nabývání palných zbraní osobami, které byly odsouzeny za závažné trestné činy. Samonabíjecí palné zbraně s neodnímatelným zásobovacím ústrojím umožňujícím střelbu vysokého počtu nábojů a samonabíjecí palné zbraně v kombinaci s vysokokapacitním odnímatelným zásobovacím ústrojím by měly být pro civilní použití zakázány. Transformace uvedené směrnice do právního řádu České republiky byla provedena, jak jsme výše uvedli, zákonem č.  90/2024 Sb., o zbraních a střelivu.

Uvedená směrnice představuje pro členské státy Evropské unie základní standard, který musí být v dané oblasti jednotlivými členskými státy dodržen. V tomto směru nelze v jednotlivých státech čekat významnější odchylky a lze tedy konstatovat podobnost jednotlivých právních úprav. Základní rozdíl mezi pravidly jednotlivých členských zemí tak spočívá především v tom, zda po splnění předepsaných kritérií je na právo držet zbraň nárok, či zda i poté následuje správní uvážení povolovacího orgánu, tj. přiznání práva není nárokové. Nárokové udělení práva k povolení vlastnictví zbraně je kromě České republiky též v Estonsku, Finsku, Francii nebo v Itálii. Opačným příkladem je striktní regulace v Německu, kde je přísná regulace nejen palných zbraní, ale také nožů a kovových obušků. Podobně přísná regulace platila též v Polsku do roku 2011, kdy novela zbraňové legislativy omezila možnost správního uvážení. I na Slovensku je vydání povolení vlastnit zbraň nárokové, musí však být uveden konkrétní důvod, proč se tak má stát.  

 

 

Z předloženého textu by mělo být zřejmé, že problematika zbraní stála a stojí v centru pozornosti v dobách dřívějších i v současnosti. Stejně jako tehdy se zdá nejdůležitější výzvou vyvážit dva protichůdné přístupy ke zbraním. Ty na straně jedné mohou být využity pro zábavu, sport či výkon práva myslivosti, k výkonu povolání nebo zajištění vlastní bezpečnosti. Na straně druhé přitom mohou být zbraně zneužity k páchání trestné činnosti, jakou jsou například výše popsané činy šílených či aktivních střelců, teroristické činy s použitím zbraní pro šíření ideologie nebo výrobu nelegálních zbraní, jejich zakázanou úpravu, pašování či nepovolené nakládání s nimi. Lze tedy předpokládat, že další regulace či diskuse o ní budou následovat v přímé souvislosti s tím, jak se množí případy napadení nejen střelnými, ale také chladnými zbraněmi (noži) v západní Evropě i u nás. V žádném případě s ohledem na uvedené nelze právní úpravu přijatou v současné době považovat za úpravu poslední. Stejně tak jako doznala změnu úprava obsažená ve Zřízení o ručnicích prakticky velmi záhy po svém přijetí, zcela jistě dozná změn i pozitivní právní úprava, což může být důvodem se k popisované problematice znovu vrátit.

 

Aktuální problematiku na úseku zbraní, střeliva a munice z pohledu exekučního práva a možného postihu v rámci exekučního řízení i výkonu rozhodnutí přinese další číslo Komorních listů.

 

 

text: doc. JUDr. Antonín Lojek, Ph.D., Katedra právních dějin, Fakulta právnická, Západočeská univerzita v Plzni, JUDr. Jan Podola, Ph.D., Katedra právních dějin, Fakulta právnická, Západočeská univerzita v Plzni

 

---