Exekutorská komora ČR uspořádala kulatý stůl za účasti ostatních právnických profesí

Společné téma těchto kulatých stolů navazuje na Sjezd českých právníků z roku 2022 a je vždy zaměřeno na právnickou profesi, která toto setkání aktuálně pořádá. Mezi zúčastněnými se tak kromě pořádající Exekutorské komory sešli zástupci Notářské komory, České advokátní komory, Soudcovské unie, Unie státních zástupců a Unie podnikových právníků.

Představujeme vám dva hlavní příspěvky, které u kulatého stolu zazněly. Jedním je příspěvek Pavla Tintěry, člena prezidia EKČR, který se zabýval významem meziprofesní spolupráce právnických stavů a zdůraznil, jak důležité je trvat na korektní, profesionální a slušné komunikaci mezi členy jednotlivých profesí, a to jak v podmínkách vnitrostavovských, tak i navenek.

Druhým je příspěvek hlavního hosta kulatého stolu Karla Šimky, předsedy Nejvyššího správního soudu. Ten zdůraznil potřebu profese soudního exekutora pro moderní právní stát a jak důležité je mít dobře nastavená pravidla pro výkon této činnosti.

S oběma příspěvky se ve zkrácené verzi můžete nyní seznámit, včetně komentářů zúčastněných komor a unií.
 

 

Soudní exekutoři – odpovědnost nejenom profesní, ale i společenská; institucionální pojistky jejich nezávislosti

Mgr. Pavel Tintěra – člen prezidia EKČR

Navazuji na příspěvek z loňského Sjezdu českých právníků, ale rád bych jej zasadil do kontextu aktuální ekonomické, politické a společenské situace. Ukazuje se totiž, že nejenom historie, ale i události budoucí nám mohou dávat za pravdu. 

 

Dovolím si bez dlouhých obecných úvodů začít onou tolik zmiňovanou profesní odpovědností soudních exekutorů, kterou bych rád zaměřil zejména na odpovědnost meziprofesní. Soudní exekutoři jsou si bezesporu stejně jako ostatní právnické profese velmi dobře vědomi toho, že mají určité povinnosti ke svému stavu, k ostatním svým kolegům a k Exekutorské komoře jako takové. Vzhledem k určitým, řekněme, excesům z minulosti jsme si také velmi dobře vědomi toho, že činy kteréhokoliv z nás do značné míry ovlivňují to, jak veřejnost vnímá nás všechny. Dovolím si však vyjádřit přesvědčení, že z dřívějších problémů se drtivá většina kolegů poučila a odvážně je proto nyní označím téměř za minulost. Minulost, kterou se nám sice stále někteří snaží příslovečně otloukat o hlavu, ale zároveň minulost, ze které jsme mohli vzejít jako lepší stav a díky které se nyní nacházíme bok po boku ostatních etablovaných právnických profesí. 

 

Vzájemná odpovědnost mezi jednotlivými právnickými profesemi

Vzájemnou odpovědnost právnických profesí považuji za klíčovou pro život právnické obce i pro život každého jednotlivého právnického stavu. Jakákoli odpovědnost jednoho vůči druhému začíná vzájemným respektem a úctou. Bohužel až příliš často se z pozice soudního exekutora, o to více z pozice člena prezidia Exekutorské komory, setkávám s problémy v komunikaci. Při provádění exekuce jsem běžně ve styku s advokáty, soudci, notáři nebo insolvenčními správci a mnohdy nabývám dojmu, že přestože mluvíme stejným jazykem, nemůžeme si porozumět.

A přesně na tomto místě by dle mého názoru měla nastoupit ona zmíněná meziprofesní odpovědnost, resp. meziprofesní spolupráce, která stojí na několika pilířích: korektní, profesionální a vstřícné komunikaci jednotlivců, vzájemné spolupráci komor a jejich členů, společných postupech a komunikaci navenek. 

V rámci vzájemné komunikace bychom se měli vždy pokusit vžít do role toho druhého. Pokusit se vnímat, jaké právem předvídané zájmy chrání druhá strana a proč. Můžeme se tak vyvarovat zbytečného napětí, které v běžné komunikaci vyvstává. Asi všichni jsme se někdy setkali se zbytečně konfrontačními přípisy, telefonáty či nařčeními.  Není přece nutné za každou cenu dávat druhému najevo, kdo je tady v tu chvíli pán. Stojíme všichni na různých stupních řetězce spravedlnosti a kdo je jednou nahoře, může se za chvíli ocitnout dole. Jsem si však zároveň vědom toho, že to není pouze problém jednoho stavu vůči druhému, ale že se jedná o problém celospolečenský. O to více jsem přesvědčen, že právě toto téma může být jedním z hlavních v rámci dnešní následující diskuze. Jakákoliv komunikace mezi právníky by měla být věcná, korektní a profesionální. Těchto vlastností, či chcete-li ctností, si musíme coby právnický stav cenit nejvíce, neboť nám všem jde v podstatě o jednu a tutéž věc, jakkoli nahlíženou z různých úhlů. Spravedlnost a vládu práva, které jsou pro chod demokratického právního státu zásadní. 

 

Mezistavovská spolupráce

Za další pilíř meziprofesní odpovědnosti ve vztahu k soudním exekutorům považuji vzájemnou spolupráci s ostatními komorami či jinými stavovskými organizacemi. V tomto ohledu se situace dle mého názoru naštěstí vyvíjí mnohem lépe. Důkazem toho budiž dnešní kulatý stůl a zejména loňský Sjezd českých právníků, který si, bude-li nám štěstěna nakloněna, zopakujeme v roce 2025. Přestože i v minulosti jsme se mohli setkávat při různých školeních, ceremoniích a jiných příležitostech, ještě nikdy jsme v novodobé historii neměli takovou platformu, na níž by se mohli setkat zástupci všech právnických profesí a definovat společná témata k řešení. Tyto kulaté stoly však nejsou jedinou možností, kde lze budovat vzájemné vztahy. Setkávání a spolupráce by měla probíhat i na méně formální úrovni, např. na různých vzdělávacích akcích nebo zasedáních kolektivních orgánů jednotlivých stavovských organizací. Je-li školitelem profesionál z jiného stavu, nabízí se možnost nahlédnout do činnosti onoho stavu z jejich perspektivy, vidět jejich témata, problémy nebo překážky s nimiž se setkávají. Soudním exekutorům také pomáhají nahlédnout na jejich práci z jiného úhlu, obzvláště, je-li lektorem soudce nebo advokát, s nimiž jsme denně v kontaktu. Ostatně i potenciální možnost zástupců ostatních profesí účastnit se například gremiálních porad na soudech, jak již bylo zmíněno na minulém kulatém stole či třeba zasedání předsednictev nebo prezidií ostatních stavovských profesí s sebou může přinést doposud nevídané možnosti spolupráce. Jsem přesvědčen, že všichni zde můžeme mnohé zlepšit a doufám, že v tomto ohledu i dnes nalezneme nějaké nové příležitosti. 

 

Společná řeč

Další pilíř meziprofesní odpovědnosti spatřuji ve společných postupech právnického stavu. Doposud, a soudní exekutoři nejsou v tomto ohledu výjimka, se jakákoliv případná spolupráce komor odehrávala ve formátu oficiální žádosti, kterou v lepším případě následovala oficiální pozitivní reakce nebo nezřídka pouhá pasivita. Z pozice člena prezidia EKČR jsem si plně vědom, že sami máme hodně co zlepšovat, přestože situace je v posledních letech mnohem lepší než dříve. Mělo by přitom být samozřejmé, že se jako právníci budeme vzájemně podporovat. Společná témata máme, stačí nyní nalézat společnou řeč a vyvíjet společný a jednotný tlak na zákonodárce, aby našli funkční a společensky zodpovědné řešení našich problémů. 

Ruku v ruce s tím bychom samozřejmě měli i veřejně zaujímat společná stanoviska, která budou sdělována veřejnosti tak, jako se tomu stalo například i u závěrečného komuniké ze Sjezdu českých právníků, kterážto akce se těšila poměrně značné mediální pozornosti. 

 

Vztah veřejnosti k právnickým profesím

Odhlédněme na chvíli od odpovědnosti profesní k odpovědnosti společenské, která hraje možná ještě důležitější roli, neboť ovlivňuje veřejné mínění či vztah veřejnosti ke každé jednotlivé právnické profesi. Profese soudního exekutora není v očích veřejnosti příliš oblíbená. U mnohých stále ještě panuje všeobecná představa soudního exekutora, který skupuje pohledávky a vymáhá je i s drakonickými úroky a náklady pro sebe. Tak tomu samozřejmě není a věřím, že minimálně na tomto fóru není nutné tyto zcestné představy vyvracet. Ve vztahu k laické veřejnosti, a zde musím bohužel říci i některým politikům, se však tuto zažitou chiméru, která byla dříve různými skupinami i mediálně prezentována, neustále snažíme uvádět na pravou míru. Soudní exekutor skutečně vymáhá pouze to, k čemu je exekučním soudem pověřen a vymáhá pro oprávněného, nikoliv pro sebe. V rámci společenské odpovědnosti se coby soudní exekutoři neustále snažíme veřejnosti vysvětlovat, v čem spočívá naše práce a proč je pro společnost tak důležitá. Bez vymahatelného práva neexistuje právní stát, neboť pouhé vznešené proklamace bez jejich fyzického vynucení jsou prázdné. 

Prezident Exekutorské komory ve svém nedávném příspěvku v Komorních listech zmínil, že ani ekonomický růst nemůžeme zachovat či jej dosahovat bez vymahatelného práva. V poslední době to bohužel spíš vypadá, že stát ani nechce, aby měl fungující vymáhací orgán. O soudních exekutorech si lze myslet mnohé, nelze jim však upřít, že ve vymáhání práva jsou efektivní a jejich role je nezastupitelná. O tom se snažíme veřejnost přesvědčovat a upozorňovat tak, aby si i zákonodárce konečně uvědomil, že se bez zodpovědného vymáhacího orgánu neobejde. 

 

Komunikace a vyvracení mýtů

Proto také Exekutorská komora ČR pořádá tolik osvětových akcí – seminářů,  přednášek ve školách, věznicích a komunitních centrech. V rámci transparentního informování odborné i laické veřejnosti jsme již před více než čtyřmi lety spustili vlastní statistický web, na kterém zveřejňujeme veškerá dostupná statistická data k exekucím. Data jsme záměrně publikovali v takové podobě, aby byla srozumitelná jak pro odbornou, tak laickou veřejnost, přičemž od začátku letošního roku máme k dispozici i data v otevřeném formátu. Nicméně i před spuštěním statistického portálu jsme data vždy na požádání poskytovali vládě, různým ministerstvům, politikům a dalším, kteří si o ně požádali. To vše bez ohledu na to, že Centrální evidenci exekucí jsme vybudovali sami a nikdy nebyla (zákonem ani jinak) předurčena k těžbě statistických dat. Soudní exekutoři rovněž vydávají vlastní odborný časopis, kterým se snaží informovat nejen o činnosti samotné komory, ale přinášet i zajímavá odborná témata.

Dnešní doba se neobejde ani bez sociálních sítí. Jejich prostřednictvím se i Exekutorská komora nebo soudní exekutoři snaží působit na veřejné mínění, ale současně platí, že sociální sítě jsou také teritoriem mnoha „online hrdinů“ (více či méně anonymních), pročež se neustále potýkáme s invektivami a nařčeními, kterých se v nekonečném boji o přízeň voličů samozřejmě rád chytá každý druhý politik. Téma komunikace v mediálním prostoru a na sociálních sítích je natolik zásadní, že bych chtěl apelovat na všechny přítomné, abychom všichni usilovali o určitou zdrženlivost a korektnost. Před jakýmkoliv veřejným obviněním kteréhokoliv člena jiné profese bychom mohli věc vzájemně v klidu konzultovat a třeba přijít na společné řešení dříve, než poletí příslovečné kameny směrem k hlavě obviněného. V mediálním prostoru se, jak bohužel víme, ctí presumpce viny. Jsem si plně vědom, že to je problém i nás a našich členů a za prezidium Komory můžu prohlásit, že činíme maximum možného pro to, abychom takovým zbytečným střetům v mediálním prostoru předcházeli. 

 

Rovnováha mezi účastníky exekučního řízení?

Hovořit bychom měli i o institucionálních pojistkách nezávislosti soudních exekutorů. Soudní exekutoři (slovy zákona) při provádění exekuční činnosti postupují nezávisle a nestranně. Nejsou zástupci ani jednoho z účastníků řízení a disponují nyní již poměrně rozsáhlou rozhodovací pravomocí, která byla dříve svěřena výhradně soudcům. Není to však jen samotná osoba soudního exekutora, která by zavdávala pochybnosti o její nezávislosti. Bohužel musím s politováním konstatovat, že příslovečný pes je mnohdy zakopaný jinde. A to hlavně v samotném právním řádu. Zákonodárcům se zejména v poslední době vůbec nedaří nacházet rovnováhu mezi jednotlivými účastníky exekučního řízení, natožpak zajišťovat takové podmínky pro výkon exekutorské profese, které by nemohly vzbuzovat pochybnosti o nestranném a nezávislém výkonu exekuční činnosti. Bez nadsázky se dá říci, že mottem legislativních prací na exekučním řádu v posledních letech je: „pomozme voličům“. Misky vah se již vychýlily natolik, že o jakékoli rovnosti účastníků řízení lze stále více pochybovat. Obzvláště za situace, kdy se téměř bez dalšího a za pomoci ne zcela kvalitních právních předpisů promíjí příslušenství dluhů nebo zastavují exekuce, které by jinak mohly být pro věřitele vymoženy. 

Exekuční řád za dobu své existence doznal již více než šedesáti novel! To jsou přibližně tři novely za rok! Situace je zejména vzhledem k přechodným ustanovením natolik nepřehledná, že v rámci jednoho exekučního řízení musíme pracovat s několika zněními zákona, podle nichž některé úkony provádět můžeme, některé nesmíme, některý majetek je možné postihnout a jiný nikoliv. Zákony mají být přehledné především pro jejich adresáty, tak tomu ale v případě exekučního řádu dle mého názoru není, neboť mu mnohdy nerozumí ani kovaní profesionálové. 

Za nejsilnější institucionální pojistku nezávislosti bychom měli považovat rozumně nastavený právní předpis. V našem případě tedy exekuční řád, o jehož nikoli změnu, ale kompletní náhradu usilujeme. Potřebujeme nový exekuční řád. Jednoduchý a přehledný předpis, který bude odpovídat podmínkám moderní doby, který ustanoví soudního exekutora jako nezávislého a nestranného právního profesionála. Existují-li v současnosti nějaké pochybnosti o tom, zda někteří soudní exekutoři nespolupracují více s oprávněnými než s povinnými či naopak, pojďme je odstranit. Nový exekuční řád by také přinesl příležitost ještě více elektronizovat exekuční a soudní řízení, v čemž už jsou sice soudní exekutoři na poměrně dobré úrovni, a já je neváhám v tomto smyslu označit za jakési průkopníky, ale vždy je co zlepšovat.

 

Exekutorská nezávislost a výše tarifu

Jak pravil klasik, peníze jsou vždy až na prvním místě. Proto bych na samotný závěr zmínil jednu z dalších pojistek nezávislosti, která hraje prim i u ostatních relevantních právnických profesí. Soudnímu exekutorovi je zapovězeno vykonávat jakoukoli jinou výdělečnou činnost než vědeckou, publikační, pedagogickou, tlumočnickou, znaleckou, uměleckou a poradenskou ve smyslu zákona. Za výkon exekuční činnosti mu náleží exekučním tarifem stanovená odměna, přičemž v tomto ohledu považuje Ústavní soud exekutora za podnikatele. 

Jak ovšem také praví judikatura Ústavního soudu, je nezávislost soudního exekutora na státu (a to i ekonomická) základním předpokladem exekutorovy nestrannosti při výkonu exekuční činnosti. Zákon jinými slovy předpokládá, že tarifní odměna představuje jednu ze záruk nezávislosti soudního exekutora. Aby tomu tak skutečně bylo, musí být tarif nastaven tak, aby soudnímu exekutorovi umožňoval přiměřený zisk za činnost, kterou dle platné právní úpravy nemůže odmítnout. 

Exekuční tarif se za posledních více než 16 let nezvýšil. Naopak se v minulosti i snižoval. Vezmeme-li přitom v potaz, o kolik za tuto dobu vzrostly veškeré náklady, které soudní exekutor s prováděním exekuční činnosti má, a jak enormní je aktuální cenový růst, nemůžeme exekuční tarif ve stávající podobě akceptovat. Jsem si plně vědom, že se stejnými problémy se nyní setkáváme napříč právnickým stavem. Advokátní tarif nebyl valorizován přibližně 17 let, také notářský tarif neodpovídá zcela aktuálním cenovým podmínkám, vláda usiluje o snížení platové základny pro soudce, což ovlivní i státní zástupce, akademická sféra je dlouhodobě podfinancovaná.

Jsem tedy přesvědčen, že zde máme společný cíl, výzvu, jíž můžeme společně čelit. Můžeme v duchu již zmíněného vytvářet společné postupy, legislativní strategie a komunikovat navenek tak, abychom udrželi funkční demokratický právní stát s dostupnými kvalitními právními službami a vymahatelným právem, což je bezpochyby odpovědností nás všech.

 

Odpovědnost dlužníka má být majetková. Exekutor k tomu musí mít prostředky

JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D., předseda Nejvyššího správního soudu

 

Jsem dlouholetým příznivcem exekutorského stavu a není to náhodou. Začnu osobní vzpomínkou. Do justice jsem přišel po absolutoriu práv v roce 1998. Kdo tehdy měl něco společného s vymáháním práva, věděl, že výkony rozhodnutí prováděné soudy nefungovaly. Na právnických fakultách se o nich víceméně neučilo. Obecně vzato šlo o právní obor v praxi téměř bezvýznamný. Nějakou dobu po nástupu na okresní soud jsem jako mladý justiční čekatel zjistil, že má i exekuční oddělení. Bylo to místo, kde ležela obrovská hromada spisů, s nimiž se prakticky nic nedělo. A i samotní exekuční úředníci soudu v praxi žádnou systematickou a účinnou exekuční činnost nevykonávali. Jejich práce spočívala především v papírování, které dokázali zvládat z kanceláře. Například činili dotazy ohledně zaměstnání povinných. Má čekatelská léta byla tedy ve znamení pocitu, že exekuce jsou okrajová a nepříliš zajímavá agenda.

Na druhé straně jsme v justici všichni věděli, že soudy produkují rozsudky v civilních věcech, jež často zůstávají cárem papíru, protože vítěz sporu, který se okamžikem vykonatelnosti rozsudku stal oprávněným, neměl reálnou možnost si na povinného exekučně došlápnout. O to zajímavější situace nastala se změnou právní úpravy od roku 2001, která zavedla nynější systém soudních exekutorů. Byl jsem u jejího uvádění do života na soudech od počátku a moc rád na toto období svého profesního života vzpomínám. Přišel totiž skutečný bod obratu ve vymahatelnosti práva, opravdová pozitivní systémová změna. V tomto ohledu je zavedení soudních exekutorů naprostým úspěchem, na nějž mohou být ti, kteří tento model tehdy politicky prosadili, právem hrdí. 

Posledních 20 let v exekucích opravdu nejsou 90. léta 20. století. Skončila doba, kdy se dlužník jenom smál. Naopak, zejména v prvních letech po zavedení soudních exekutorů zamrzl povinným úsměv na rtech. Nicméně historie se odehrává často ve vlnách a funguje někdy jako kyvadlo. To jako by se poslední dobou trochu vracelo do zmíněných 90. let. Mám z toho velké obavy. Rád bych, abychom – stejně jako v mnohém jiném – dokázali najít efektivní rovnováhu. Tedy takové nastavení pravidel soudních exekucí, které zajistí rychlou a účinnou vymahatelnost práva. Bude motivovat dlužníky k plnění jejich povinností a odradí je od morálního hazardu.

 

Soudní exekuce dnes

Základní parametry právní úpravy i praxe soudních exekucí jsou totiž nastaveny správně a myslím, že i dlouhodobě udržitelně. Bylo zde zmíněno dvojí postavení soudního exekutora – vykonavatele veřejné moci a současně podnikatele. Myslím, že tato dvojjedinost je pro funkčnost systému velmi důležitá. V soudních exekucích potřebujeme nastavení určitých jeho rysů ve vhodném a vyváženém mixu. 

Prvním musí být jasný zákonný podklad postupu soudního exekutora a záruky, že bude v praxi naplňován zejména při postupu proti povinným. Soudní exekutor používá donucovací moc, tedy jeden z nejtvrdších prostředků, které má stát disponující monopolem legitimního násilí k dispozici. A má rozsáhlá oprávnění pronikat do osobní sféry povinných spojená se zjišťováním jejich majetku. Proto musí být jeho pravomoc svázána přísnými a pokud možno jasnými a jednoznačnými pravidly. Musí být nastaveny relativně jasné mantinely, kam exekutor může a kam už ne. 

 

Soudní exekutor – padouch nebo hrdina?

Jiná debata je, kde konkrétně mají mantinely ležet. Myslím, že mají být nastaveny ve vztahu k povinným relativně drsně. A to proto, že základní problém, s nímž se tržní ekonomika v moderním právním systému se silnými zárukami ochrany lidských práv potýká, je morální hazard - tedy situace, že dlužník je před svými závazky imunizován z důvodů sociálních, etických nebo jiných podobných. Všichni víme, že vyloučení odpovědnosti za vlastní jednání je v nějaké míře nezbytné pro sociální smír ve společnosti. Ne každou odpovědnost lze zkrátka lidsky unést, proto potřebujeme slitování. Nesmí se to však přehnat. V etice liberálního kapitalismu vycházíme z představy o svobodné společnosti jedinců, kteří zásadně vědí či mohou vědět, co dělají a za své jednání proto mají odpovídat. To mimo jiné znamená, že pokud neplní své závazky, a nejsou-li dány důvody hodné zvláštního zřetele, mají za to nést odpovědnost, a tedy nést dopad do své majetkové sféry. Zdůrazňuji, že ta odpovědnost má být jen majetková. Doba vězení pro dlužníky je nepochybně pryč a nástroje tohoto typu jsou mimo soudobý ústavně politický obecný konsensus (viz čl. 8 odst. 2 věta druhá Listiny základních práv a svobod). Nicméně jistá tvrdost prostředků, které má mít soudní exekutor k dispozici, aby postihl veškerý majetek povinného, je k předcházení morálnímu hazardu nezbytná. Pokud je mít nebude, říkáme vlastně věřiteli, aby nespoléhal na stát s jeho monopolem legitimního násilí a „postaral se“ o donucení dlužníka k zaplacení sám. Někdy možná i prostředky, které budou na hraně či za hranou zákona. Impotence soudních exekucí by měla zásadní vliv na jednání ekonomických aktérů, ať už by šlo o zvyklosti při poskytování úvěrů, o postupy v byznysu při placení či o přemýšlení o odpovědnosti za škodu způsobenou mimo rámec smluvního závazku. Pokud by měkkost pravidel týkajících se dodržování závazků vedla k možnosti privatizovat zisky a socializovat odpovědnost, šlo by o právní prostředí navádějící k morálnímu hazardu. To je pro dlouhodobé fungování ekonomiky velmi nebezpečné. Silný a efektivní soudní exekutor chrání společnost před přehnaným morálním hazardem. 

Mám radost, že soudní exekutor má podle platného práva k dispozici vcelku tvrdé prostředky k vymožení závazku povinného. Má i efektivní nástroje k vyhledání majetku povinného, existuje-li. Myslím, že koncepce integrovaných pravomocí soudního exekutora, která byla v platné právní úpravě soudních exekucí zvolena oproti koncepci oddělených způsobů výkonu rozhodnutí, je jediná, která může být vskutku účinná. Soudní exekutor musí mít prostředky, jak jakýkoliv majetek povinného vypátrat a jak jej také rychle a účinně postihnout. Jen je-li soudní exekutor takto vybaven, může o vymožení povinnosti přemýšlet koncepčně a takticky. Jinak řečeno: Jen za těchto podmínek má schopnost udělat si o majetkových poměrech povinného potřebný přehled a pochopit, jak povinný ekonomicky funguje, kde má jaké postižitelné prostředky a tyto prostředky co nejefektivněji, tedy co nejúplněji, je-li to k vymožení dluhu třeba, zajistit a přeměnit v plnění pro oprávněného. Není pochyb, že jde o exekuci majetkovou, jejíž efektivita má být posuzována jen a pouze z pohledu uspokojení vymáhané pohledávky. Proto je důležitý správně chápaný princip proporcionality – soudní exekutor je povinen použít nejmírnějších dostupných prostředků, ale takových a v takové intenzitě, aby (samozřejmě v zákonných mezích) pokud možno dosáhl vymožení celého dluhu i celého jeho příslušenství.

 

Ekonomické a sociální souvislosti soudních exekucí

Soudní exekuce mají významný sociální aspekt. V prvních letech po jejich zavedení byli povinní zprvu překvapeni, jaké možnosti vůči nim má soudní exekutor nově k dispozici a že se situace oproti dobám dřívějším radikálně změnila. Povinným a obecně dlužníkům se však vcelku rychle podařilo svá příkoří, ať už někdy skutečná či častěji jen údajná, na mediálním trhu prodat. Velmi lituji toho, že v těch prvních letech soudních exekucí jsme nedokázali exekuční příběhy vyprávět i takříkajíc z druhé strany. Tedy ze strany oprávněných (věřitelů) a soudních exekutorů. Právě v těchto letech bohužel soudní exekutoři získali pověst zlých a chamtivých drábů, s níž se neustále potýkají a jež se promítá i do vnímání této profese veřejností, médii a politickou sférou. To se pak propisuje do podoby zákonných úprav týkajících se nejen soudních exekucí, ale i oddlužení či třeba postavení spotřebitelů. Soudní exekutoři se tak v legislativním procesu bohužel často stávají obětí snah uspokojit voliče, kteří se mohou cítit jejich efektivními pravomocemi ohroženi. 

Co mě však překvapuje, je jednostrannost veřejné debaty o exekucích. Ano, kolem milionu lidí je či bylo předmětem pozornosti soudních exekutorů jako povinní. Ano, tito lidé mají také příbuzné, přátele, zkrátka sociální prostředí, které se může s jejich problémem s exekucemi solidarizovat. Ale jsou tu i jiní lidé. Podnikatelé, kteří potřebují, aby jejich obchodní partneři plnili závazky dle dohod. České podnikatelské prostředí již dávno není žádný divoký východ. Normální je zde závazky ctít. A právě proto jsou ti, kteří tak nečiní, pro řádné podnikatele ohrožením. Pronajímatelé nemovitostí, kteří potřebují disciplinované nájemníky. Paradoxně nejvíce jsou takto ohroženi pronajímatelé ze střední či vyšší střední třídy s pár investičními byty. Pro ně je neplatící nájemník, jenž odmítá byt opustit, noční můra. Osamělí rodiče, typicky matky. Ti jsou závislí na tom, aby druhý z partnerů řádně plnil vyživovací povinnosti. Nedostatečná efektivita vymáhání výživného pak vede k náhradním řešením typu zálohového výživného placeného státem. A taková řešení vytvářejí závislost rodin na sociální politice a zvyšují míru přerozdělování.

Zkrátka a dobře, je zde řada lidí - zejména z byznysu a stabilizovaných středních a vyšších středních vrstev, kteří mají eminentní zájem na tom, aby právní stát a vymahatelnost práva fungovaly na jedničku. Jsou to lidé, kteří vytvářejí bohatství, jež se – teprve pokud je vůbec vytvořeno – může prostřednictvím daní a sociální politiky v určité míře přerozdělit potřebným. Zaráží mě, jak málo si to tito lidé uvědomují, v jak mizivé míře tuto svou potřebu veřejně artikulují a že téměř nevyžadují její zajištění po svých politických reprezentantech. „Law and order“ je v západních politických systémech vcelku častou politickou nabídkou. Nevidím důvod, proč by to tak nemohlo být i na českém politickém trhu. Otázkou je, a na tu musí odpovědět asi spíše sociologové a političtí marketéři, jak ji v politickém prostoru komunikovat a jak zájmy na řádném fungování právního systému agregovat a artikulovat. Zatím byla úspěšnější spíše druhá strana – příběhů o nebožákovi, který byl postižen soudním exekutorem, jsme v médiích všichni četli spoustu. Vím, že někdy ty příběhy byly smutné a zahanbující, ale zdaleka ne vždy. A o morálním hazardu dlužníků, s nímž se většina praktikujících právníků setkává zcela běžně, jsem se v mediálním prostoru dočetl jen zřídka.

 

Profese soudního exekutora

Jakkoli to není zdaleka všemi soudními exekutory sdíleno, já osobně mám velkou radost z toho, jak jsou nastaveny základní parametry profese soudního exekutora. Především považuji za skvělé, že jde o svobodné povolání. Tedy, že soudní exekutor není žádný státní úředník, nýbrž fyzická osoba samostatně výdělečně činná, která si musí na sebe svou exekuční činností vydělat, nese rizika a odpovídá za své jednání celým svým majetkem. Právě takových lidí potřebuje svobodná a rozvíjející se ekonomika co nejvíce! Považuji za ze všech myslitelných hledisek vhodnou právě současnou právní úpravu soudních exekutorů, tedy vyvážený mix soukromé iniciativy a osobní zodpovědnosti na straně jedné a patřičné státní regulace na straně druhé. Nepovažuji za žádný inherentní rozpor, jsou-li soudní exekutoři současně podnikateli i vykonavateli veřejné (soudní) moci. Právě naopak. Kombinace těchto dvou rysů jejich postavení spojuje v sobě to, co od nich společnost a právní praxe potřebují – tedy na jedné straně přísné dodržování zákonných mantinelů, na druhé straně efektivitu, kreativitu, iniciativu a zodpovědnost.

Ostatně přísnou právní regulaci podnikání, které přesto zůstává podnikáním vyžadujícím nést a zvládat tržní rizika, najdeme v celé řadě odvětví ekonomiky. Příkladem může být třeba obor soudním exekucím velmi vzdálený - výroba elektrické energie z jádra. Přestože podléhá extrémně tvrdým regulacím zejména bezpečnostní povahy (a s ohledem na fatální rizika, jež při mírovém využívání jaderné energie hrozí, nejsou-li velmi dobře kontrolována, jim podléhat musí), jaderné elektrárny soutěží na trhu výroby elektřiny mezi sebou i s jinými jejími producenty. A pokud by tento trh nebyl pokřiven selektivními podporami tzv. obnovitelných zdrojů elektrické energie, šlo by vesměs o producenty bez jakýchkoliv pochyb rentabilní i přesto, že musí plnit velmi přísné regulatorní požadavky. Soudní exekutoři mohou být, a také většinou v praxi jsou, stejný případ. I u nich platí, že při rozumném nastavení pravidel provádění exekucí mohou fungovat zcela v souladu s principy právního státu a přitom efektivně - jak z pohledu své vlastní rentability, tak jako součást fungujícího ekonomického prostředí jako celku.

Rámcové nastavení pravidel pro působení soudních exekutorů považuji za zcela správné a varuji před tím, aby do nich bylo systémově zasahováno. Zejména nepovažuji za vhodné zavádět jakoukoli formu teritoriality, tedy vytvářet lokální či regionální oligopoly, či nedejbože monopoly. Vývoj počtu soudních exekutorů i jejich pozic na trhu probíhal, byť s různými peripetiemi, vcelku organicky a dospěl do stavu přiměřeného nasycení trhu exekucí. Práce pro soudní exekutory stále je, byť jí je již nepochybně méně než ve zlatých prvních letech fungování exekutorského stavu po roce 2001 a byť jde nyní o práci složitější a v průměru méně výnosnou než na začátku. Ale práce je, trh se stabilizoval, strukturoval a všichni jeho aktéři zhruba vědí, jaké na něm panují poměry. Existuje určitý numerus clausus, pokud jde o počet exekutorských úřadů, ale je nastaven liberálně. Kdo chce exekutorský úřad, může ho ve výběrovém řízení získat, byť jistě ne vždy v tom obvodu, který by si přál. Pro fungování každého trhu je důležitá přiměřená kombinace stability a přehlednosti na straně jedné a otevřenosti a konkurenčního tlaku na straně druhé. Jako vcelku poučený vnější pozorovatel mám za to, že tyto parametry nyní na exekučním trhu panují. Možnost působit celostátně a liberálně nastavený numerus clausus zajišťují patřičnou míru konkurence a otevřenosti trhu. A přece jen již stabilizovaná struktura trhu oprávněných a jejich již často dlouhodobě nastavené vztahy s řadou soudních exekutorů zajišťují, že existuje vcelku robustní kmen dlouhodobě působících úspěšných exekutorských úřadů různé velikosti, jejichž těžiště jsou rozeseta v regionech po celé České republice. Pokud něco funguje, základní konzervativní zásada velí - neměnit to.

Zcela jiný případ však je otázka detailního nastavení exekutorského tarifu, tedy pravidel, podle kterých jsou soudní exekutoři odměňováni (zejména z prostředků povinných, ale výjimečně i od oprávněných) za exekuční činnost. Jestliže máme zájem na tom, aby právní systém fungoval, musíme ty, kteří jeho činnost zajišťují, přiměřeně zaplatit. To není v rozporu s mým názorem, že v systému exekucí je potřeba konkurence a přiměřená soutěž. Nastavením tarifu se zcela zásadně předurčuje motivace těch, kteří na jeho základě mají být odměňováni. Nalijme si čistého vína – právní profesionálové pracují pro peníze. Většinou nejen pro ně, ale také pro ně. A míra jejich úsilí a kvalita jejich výstupů je jistě v nemalé míře ovlivněna tím, jak jsou odměňováni. Adekvátní odměna je společný zájem všech právnických profesí - od soudních exekutorů přes notáře a advokáty až po soudce a státní zástupce. Má být prosazován civilizovaně, přiměřeně a s uměřeností, ale není důvodu se za něj stydět a nemáme na něj zapomínat. Pokud jde o soudní exekutory, tarifikace jejich činnosti má být dostatečně motivující. Zásadně má soudního exekutora platit povinný, výjimečně oprávněný, podle procesního úspěchu. V některých případech však – a v posledních letech jsme to již vícekrát zažili – do běžících soudních exekucí vstupuje stát zákonným zásahem a vede soudní exekutory k jejich ukončení nestandardním způsobem. I zde je třeba myslet na adekvátní odměnu, jinak může být nastavení tarifu v takových případech rdousící až vyvlastňující.

 

Renomé soudních exekutorů

Neříkám to rád, ale profese soudního exekutora nejspíš není mezi pěti kvalifikovanými právnickými profesemi (advokát, notář, soudce, soudní exekutor, státní zástupce) vnímána veřejností jako ta nejvíce prestižní. Reputace soudních exekutorů se však postupně zvyšuje a stíny minulosti se, doufejme, začínají rozplývat. Profesní skupina soudních exekutorů byla od počátku svého vzniku ovlivněna spory mezi jednotlivými osobnostmi a zájmovými skupinami uvnitř Exekutorské komory ČR. Ne vždy byli soudní exekutoři schopni své vnitrokomorové spory řešit elegantně a bez veřejného propírání. Nechci zde rozebírat detaily; exekuční insideři je většinou znají. Nelze však pominout, že to byla právě neschopnost exekutorské zákonem zakotvené profesní samosprávy unést a řádně vykonávat své dozorčí a kárné pravomoci, jež vedla zákonodárce k tomu, že jí část obvyklých samosprávných prerogativ odňal. Přesně z tohoto důvodu se stala instituce, jíž mám tu čest být předsedou, tedy Nejvyšší správní soud, roku 2009 kárným soudem ve věcech soudních exekutorů. Mám za to, že za 15 let své existence se takto zavedený model kárných řízení se soudními exekutory vcelku zažil a že od žádného z relevantních aktérů nezní požadavek na jeho změnu, a tedy vrácení kárné pravomoci nad soudními exekutory na jejich profesní samosprávu nelze očekávat. Beru to jako fakt i jako svého druhu projev respektu k rozhodovací činnosti našeho soudu v exekutorských kárných věcech.

Domnívám se však, že i když se pověst soudních exekutorů zlepšuje, rozhodně nelze usínat na vavřínech. Je třeba identifikovat potenciální reputační rizika v rámci profese a pokusit se jim předejít. A v každém případě je třeba o nich mluvit a neignorovat je. Tím asi největším potenciálním rizikem je velké finanční a organizační selhání soudního exekutora. To může mít různou podobu - od zpronevěry peněz vybraných pro oprávněné přes rozklad administrativního fungování exekutorského úřadu až třeba po opakující se závažně excesivní a chybné postupy při provádění exekuce. Chyby a selhání provázejí v určité míře každou profesi. O co jde, a zde je role exekutorské samosprávy klíčová, je schopnost excesy, k nimž dojde, pojmenovat, pokud možno zmírnit jejich neblahé dopady a adekvátně, tedy ani ne moc benevolentně, ale ani ne přehnaně přísně, postihnout ty, kteří za selhání odpovídají. Důležitá je zde přiměřenost, neutralita a nekampaňovitost, ale zároveň rychlost a rozhodnost samočistících procesů v rámci exekutorského stavu. Je třeba rozlišovat chyby, selhání a trestné činy. Chyby mají být napraveny, selhání mají vést k profesnímu konci soudního exekutora a trestné činy mají být řešeny prostředky trestního práva. Vždy však budu bránit exekutorskou profesi jako celek. Procento chyb, selhání i trestných činů není u soudních exekutorů vyšší ani nižší než v jiných srovnatelných profesích. Pouze jejich mediální a veřejný obraz je horší než realita. 

Na profesi soudních exekutorů oceňuji ještě jeden její rys. Souvisí trochu s tím, že jde o profesi svobodnou, nezávislou, praktickou a kreativní. Exekutoři jsou inovátoři a pragmatici. Vědí, že musí ekonomicky prospívat, vydělávat. Jsou podnikatelé, podnikají za účelem zisku, nikoli pro dobročinnost. A právě proto jsou inovativní. Vědí, že inovace snižují náklady, zjednodušují práci a pomáhají prosperitě. Soudní exekutoři proto byli jedni z prvních, ne-li vůbec první v rámci justice, kdo zaváděl moderní metody elektronické správy spisu a obecně digitalizaci co největší části exekutorské činnosti. Pochopili, že pro efektivní správu velkých počtů exekučních případů je nezbytné automatizovat zpracování rozsáhlých souborů dat i vytváření úředních písemností.

 

Budoucnost soudních exekutorů

Přes všechny problémy, kterými si exekutorský stav prošel a i v současnosti prochází, mám za to, že profese soudních exekutorů má solidní, nadějnou budoucnost. Již bylo řečeno, že bez efektivních exekucí není právního státu. Protože právo, které není vynutitelné, není vlastně ani závazné. Pokud by profese soudních exekutorů erodovala, mohli bychom se vrátit do stavu podobnému již zmíněným 90. letům 20. století. Věřím, že nic takového není na pořadu dne.

Nezastírám ale, že v řadě ohledů bude třeba zvládnout složité situace. Zájem politické sféry řešit situaci lidí v dluhové pasti existuje a třebaže se řešení hledají těžkopádně a mnohdy polovičatě, za poslední léta došlo k výrazným posunům. Stát se rozhodl v řadě případů umožnit povinným vyvázat se z části svých závazků vymáhaných soudními exekutory. Je jistě jeho svatým právem založeným legitimním rozhodnutím zákonodárce tak učinit. Je však na tomtéž státu, aby s vaničkou nevylil i dítě, a tedy aby v situaci, kdy ruší pohledávky, na jejichž vymožení již byly v rámci probíhajících soudních exekucí vynaloženy určité náklady, tyto náklady soudním exekutorům přiměřeně kompenzoval.

S čím se nicméně soudní exekutoři musí vyrovnat sami, jsou proměny exekučního trhu. Zadržená exekuční poptávka z 90. let 20. století byla v prvních letech po vzniku soudních exekutorů vržena na trh a přinesla s sebou pro tuto profesi řadu tučných let. Nyní jsme již ve fázi stabilizace exekučního trhu, k níž došlo mimo jiné i tím, že potenciální zdroje nových soudních exekucí byly přiškrceny. Máme přísnější úpravu spotřebitelských úvěrů, zjemnily se přístupy ohledně placení různých veřejnoprávních plateb i třeba pokut za nezaplacené jízdné v MHD. I exekuce v obchodních vztazích mezi podnikateli jsou již vzácnější. Vedle soudních exekucí se stále více uplatňují instituty insolvenčního práva včetně novot typu oddlužení. Trh exekucí se tedy nejspíše v určité míře zmenší. Zároveň může být složitější na povinných dlužné povinnosti vymoci, protože obvykle nemají pouze jeden dluh a nezřídka již čelí exekucím různého druhu už delší dobu. Zkrátka a dobře, častěji než v prvních letech po vzniku exekutorské profese budou soudní exekutoři konfrontováni u povinných se situací, že „kde nic není, ani smrt nebere“. Pro soudní exekutory to jistě není příznivé, nicméně jde o zcela přirozený a logický vývoj věcí ve stabilizovaném právním prostředí. Zmenšení trhu exekucí je běžným tržním rizikem, které může mít následky, ať již v podobě zmenšení některých exekutorských úřadů nebo dokonce odchodu některých soudních exekutorů z trhu. Je třeba včas dbát na to, aby odchod soudního exekutora z trhu proběhl civilizovaně, bez neblahých dopadů na oprávněné. Soudní exekutor, jehož činnost přestala být rentabilní, má odejít z trhu včas; je smrtelným hříchem, pokud sám přestane být schopen plnit své závazky. 

V této souvislosti chci zmínit ještě jednu problematiku, s níž jsou soudní exekutoři stále častěji a palčivěji konfrontováni. A tou je vztah exekucí a insolvence. Dlouhou dobu, prakticky až do konce prvního desetiletí 21. století, bylo řešení úpadku vcelku okrajovou agendou. To se v posledním zhruba desetiletí s novou právní úpravou insolvencí dramaticky proměnilo. Přišly i zcela nové instituty jako insolvence fyzických osob-spotřebitelů a oddlužení. Morální hazard, který jsem již zmiňoval, pronikl v podstatné míře i do insolvencí. Dosáhnout oddlužení lze za současné právní úpravy vcelku jednoduše a trend směřuje spíše k dalšímu změkčení možností vyvléci se z odpovědnosti za dluhy. Míra vstřícnosti k dlužníkům neschopným hradit své závazky spíše roste a jde o trend celoevropský. Myslím, že je morální povinností soudních exekutorů snažit se tomuto trendu čelit a brzdit posuny tímto směrem, ale pochybuji, že jej někdo dokáže zvrátit.

Optimismem mě při přemýšlení o exekutorském stavu naplňuje, že i po více než dvaceti letech vídám na setkáních věnovaných exekucím řadu lidí, s nimiž jsem začínal kolem roku 2001. Jinak řečeno, podstatná část z těch, co tehdy začínali a byli natolik mladí, aby vydrželi v oboru ta dvě desetiletí, v něm je i dnes. A k nim přibyla řada šikovných mladších, která se prosadila jak profesně a podnikatelsky, tak i v rámci exekutorské samosprávy. Jistě, své místo na trhu hledali složitěji než ti, kteří své úřady otevírali v tučných letech exekutorských začátků. Ale našli je a vesměs uspěli. 

Problémy byly, jsou a budou a vždy si budeme, když se potkáme, spíše stěžovat než si lebedit, jak dobře se nám daří. Taková je česká nátura. Ale soudní exekutoři zde jsou i po téměř čtvrtstoletí po svém vzniku, etablovali se, stali se samozřejmou součástí české právnické praxe a patří do souhvězdí pěti kvalifikovaných právnických profesí podléhajících té nejpřísnější právní regulaci. 

 

Budoucnost pětice právnických profesí

Na závěr skončím zas trochu osobně. Jedním z mých kolegů soudců na Nejvyšším správním soudu je Aleš Roztočil. Má exekutorské, ne justiční zkoušky, protože svoji právní praxi začal jako exekutorský koncipient. Pak byl asistentem soudce NSS, posléze advokátem ve velké advokátní kanceláři a nakonec se stal soudcem na našem soudu. Já bych si velmi přál, aby jeho příklad nebyl jediný. Aby prostupnost právnických profesí vskutku fungovala, tedy aby se soudci stávali soudními exekutory a soudní exekutoři soudci či třeba státními zástupci. Skvělé by bylo, kdyby se právník s exekuční zkušeností či aspoň s důkladným povědomím o významu exekucí stal ústavním soudcem. Vnesl by možná do rozhodovací praxe Ústavního soudu méně sentimentální a více ekonomicky zaměřený pohled na exekuční problematiku. A byl by to podle mě pohled užitečný.

Vždy jsem se snažil propojovat jednotlivé právnické profese a jako soudce se nad nikým nevyvyšovat ani se před nikým neponižovat. Takto se musí chovat (a myslím, že i chovají) i soudní exekutoři. Pětice našich kvalifikovaných právnických profesí se musí snažit o srovnatelné odborné i etické profesní standardy, včetně srovnatelných parametrů výchovy a vzdělávání našich mladých kolegů. Tomu musíme přizpůsobit – a jako zkušební komisař jsem rád, že v exekutorské komoře se nám to daří – i obsah a náročnost profesních zkoušek. Ty musí zůstat přiměřeně přísné, univerzální a v podstatných ohledech, tedy pokud jde o jádro znalostí o právu a schopností je interpretovat a aplikovat, obsahově srovnatelné. Prostor pro společné rámcové standardy vidím ale i u přemýšlení o obsahu přípravných praxí a samozřejmě i v oblasti dalšího profesního vzdělávání již praktikujících zkušených právníků. Rád se budu na tom všem spolu se soudními exekutory a dalšími kvalifikovanými právnickými profesemi podílet. 

 

 

Česká advokátní komora

JUDr. Monika Novotná, místopředsedkyně České advokátní komory

Na setkání napříč justičními profesemi navazujícím na obnovený Sjezd českých právníků diskutovali zástupci České advokátní komory s exekutory a zástupci ostatních justičních profesí aktuální otázky mimosoudních exekucí. Vymahatelnost práva je nezbytným předpokladem pro dosažení spravedlnosti a tam, kde je sice nárok po právu, ale oprávněný se jej prakticky nedomůže, vnímá to logicky jako odepření spravedlnosti. V systému vymahatelnosti práva pak mají exekutoři nezastupitelné místo. 

Je nezbytné, aby systém práva byl v rovnováze, tedy aby bylo standardem dluhy platit a věřitelům se dostalo jejich oprávněného uspokojení. V praxi, především té mediální, je situace odlišná, dochází k dehonestaci věřitelů a následkem toho i k dehonestaci exekutorů. Samozřejmě je nutné hledat i sociální rovnováhu, to však nemůže znamenat, že zásadní právní i faktická ochrana bude poskytována dlužníkům a nikoli věřitelům. Média volají po dalším omezení exekutorů, tedy po dalším omezení věřitelů, to však rozhodně není na místě. Takový systém by totiž způsobil další liknavý postoj dlužníků k plnění jejich dluhů. To se však netýká jen dluhů občanů vůči podnikajícím věřitelům. U bagatelních pohledávek jsou kvůli nákladům řízení paradoxně postiženi spotřebitelé, kteří by chtěli soudně a následně exekučně uplatnit práva z vady zakoupeného zboží nebo služeb. 

V rámci diskuse se otevřela i otázka teritoriality exekutorů. Takové řešení zástupci České advokátní komory jednoznačně odmítli. Je celá řada subjektů, které se ve své praxi bez vymáhání pohledávek neobejdou – nejen banky, ale leasingové společnosti, nebankovní finanční instituce, obce atd. Pro ty je daleko jednodušší, když spolupracují s jedním nebo dvěma exekutory, než aby se museli obracet pokaždé na jiného - určeného podle sídla nebo bydliště dlužníka. Navíc ta představa, že pro dlužníka bude vhodnější, aby exekuci zajišťoval jemu blíže usazený exekutor, je nesmyslná. Dlužník se zpravidla neobrací osobně na věřitele, aby s ním své dluhy v exekuci řešil. Vždy je třeba mít na paměti, že exekuční řízení je zde pro věřitele, nikoli pro dlužníky.  

Pokud budeme za dlužníky považovat jen sociální případy, typicky maminky samoživitelky, bude to pohled zcela odtržený od reality. I v rámci procesů oddlužení je velmi často ta maminka na straně věřitele, protože – překvapivě – dlužníci začínají platit výživné až v rámci oddlužení, protože je to přednostní pohledávka a pokud by ji neplatili, nesplnili by podmínky oddlužení. 

Nedostatečná faktická vymahatelnost práva je vidět i v rámci ryze občanskoprávních sporů – např. při výpovědích z nájmu bytu pro neplacení nájemného. Od okamžiku podání výpovědi do skutečného fyzického vyklizení bytu uplyne doba v řádu let, nadto pronajímatel dostává byt často v katastrofálním stavu. Právě to je důvodem, proč se nedaří státu nastartovat pronájmy bytů soukromých vlastníků. A pokud by nebylo exekutorů, situace by byla ještě tristnější. 

Zástupci České advokátní komory se shodli na tom, že by měla být zachována stávající svobodná volba exekutora bez teritoriálního omezení a že by veškeré zásahy státu směřující k odpuštění dluhů měly být činěny uvážlivě s vědomím, že i věřitelé jsou stranou, která si zaslouží svou právní ochranu.

 

 

<h3>Notářská komora České republiky</h3>

JUDr. Martin Foukal, čestný prezident Notářské komory České republiky 

 

Těší mě, že se stal Sjezd českých právníků odrazovým můstkem pro pořádání kulatých stolů, které jsou příležitostí ke vzájemnému setkávání a výměně názorů o jednotlivých problémech právnických profesí. Mám radost i z toho, že se s odstupem času vracíme k tématu sjezdu, kterým byla „profesní a společenská odpovědnost právníků“. Díky těmto setkáním téma stále žije a nekončí jen vydáním sborníku, který zůstane uložený v knihovně. Z atmosféry tohoto kulatého stolu, i předcházejícího, který pořádala Soudcovská unie ČR, je cítit vzájemný respekt a úcta. Ze způsobu jednání vedení Exekutorské komory ČR je zřejmá snaha o korektní a otevřenou komunikaci, což všichni zde přítomní dovedou ocenit. 

Dovolím si k tématu mediálního obrazu soudního exekutora poznamenat, že změna veřejného mínění je velice dlouhá a obtížná. Po medializovaných přešlapech, které se v minulosti staly, si společnost zvykla nahlížet na exekuční činnost negativně, až nepřátelsky. Navíc je také potřeba počítat s tím, že novináře zajímají především senzace, skandály a nelze předpokládat, že by se situace změnila a začali uveřejňovat pozitivní zprávy. 

To se týká všech právnických profesí, tedy jestliže udělá advokát, notář, soudce, státní zástupce nebo exekutor nějaký přešlap, poškozuje to celou právnickou obec. Jak již o tom mluvil pan Mgr. Tintěra, měli bychom se vyvarovat takových mediálních vyjádření, která budou poškozovat dobré jméno jiné právnické skupiny, neslouží to ničemu dobrému. Zdůrazňuji, že se mediální obraz mění opravdu velmi pomalu. Změna k lepšímu se může opřít jen o dlouhodobou poctivou práci. Jen o tu se lze opřít. Uměle vytvořený pozitivní mediální obraz může působit jen krátkou dobu a o to hůře se profesní pochybení veřejností přijímají. 

Vzpomínám na dobu sociálně citlivých a často medializovaných, až skandalizovaných mobiliárních exekucí prováděných v bytech manželů s dětmi. Ani předložený notářský zápis o modifikaci SJM nebyl důvodem pro nečinnost soudního exekutora. Pravda, postupoval po právu, ale v očích veřejnosti to byl necitlivý soudní exekutor, který za všechno mohl. Až později byla přijata právní úprava zavádějící seznam smluv o modifikaci SJM, do kterých musí soudní exekutor před zahájením exekuce nahlédnout, aby nezabavoval majetek druhého z manželů, kterého se vymáhaný dluh netýká. Byla to chyba zákonodárců, která profesi soudního exekutora v mediální rovině ublížila.

Je vhodné na tomto místě připomenout, že ministr spravedlnosti do exekutorského úřadu jmenuje navržené kandidáty, kteří zvítězili ve výběrovém řízení a stát za ně nese odpovědnost. S tímto vědomím by mělo výběrové řízení probíhat. Řetěz je silný tak, jaký je jeho nejslabší článek. Jestliže se v řadách každé profese objeví někdo, kdo tam být nemá, poškozuje celý stav.

Výkon exekuční činnosti, stejně jako je tomu u notářů, je výkonem veřejné moci. S tím souvisí i polemika o teritorialitě. Jako veřejná služba by měla být dostupná všem, jak věřitelům, tak dlužníkům. Také bych se bál polemiky o specializovaných exekutorských úřadech na vymáhání různých druhů pohledávek. Tak jako je tomu u notářů, měl by soudní exekutor provádět veškeré činnosti, které mu zákon ukládá. Jsou to témata do diskuse a k zamyšlení, jak výkon exekuční činnosti do budoucna uchopit. Je to otázka odborná i politická, v každém případě velmi citlivá. V první řadě by mělo být uvnitř exekutorského stavu jasno o tom, jaká má tato profese být. 

Ještě nás čeká několik Kulatých stolů tohoto typu, na které se těším. Stejně jako je tomu i dnes, každá komora či spolek bude mít prostor představit svou profesi a diskutovat o ní. Plán je takový, že v průběhu přípravy dalšího sjezdu se budeme u těchto Kulatých stolů setkávat. 

Při diskusi s předsedou Nejvyššího správního soudu JUDr. Karlem Šimkou na téma dalšího sjezdu českých právníků, které je pracovně nazýváno „digitalizace v justici, umělá inteligence a právo“, jsem si vyslechl mnoho podnětných myšlenek. V JČP panuje shoda, že v případě jeho souhlasu jej pověříme vedením expertní skupiny, která téma sjezdu připraví.

Ještě se chci krátce vrátit k tématu vytváření mediálního obrazu. Dnes ráno při cestě autem jsem poslouchal v rádiu přehled tisku a moderátor se pokusil vyhledat alespoň tři pozitivní zprávy. Dalo mu to prý velkou práci, než našel. Ale ve srovnání s ostatními byly zcela nezajímavé. 

 

<h3>Notářská komora České republiky</h3>

Mgr. Radim Neubauer,  prezident Notářské komory České republiky 

 

Těší mne, že na tomto fóru zazněla problematika nájemních vztahů a trochu mne udivuje, že se proti současné situaci majitelé domů a bytů nijak významně neohrazují. Když totiž Nejvyšší soud otázku vykonatelnosti exekučních titulů na vyklizení judikoval, tak to bylo v tom smyslu, že to není přípustné. Podle Nejvyššího soudu vlastně vůbec nevadí nemožnost neplatiče vyklidit, rozhodující je podle něj exekuční titul na ušlý nájem, který vykonatelný je. Ale v momentě, kdy je v bytě nastěhovaný profesionální squater bez majetku, pronajímatel jako jeho majitel splácí na nemovitost hypotéku a v rozumném čase neplatiče z bytu nedostane, tak mu není exekuční titul na nájemné nic platný. 

Registrujeme též debatu ohledně nového zákona o nájemním bydlení. Navrhuje se v něm zavést příkaz k vyklizení, ale je otázka, jak bude v praxi fungovat. My si tam všímáme spíše toho, že se navrhuje zakázat řetězení více než dvou nájmů, přičemž ten třetí už pak bude na tři roky. Na začátku pan Mgr. Tintěra zmiňoval odpovědnost stávajících profesí vůči sobě navzájem. Musím říct, že spolupráce Notářské a Exekutorské komory od roku 2015 funguje dobře. Co se čas od času objeví, jsou platformy a názorové proudy v jednotlivých profesích. Pro Notářskou komoru je a vždy bude partnerem vedení Exekutorské komory. Co vzájemné spolupráci rozhodně nepřispívá, jsou případy, kdy jednotliví členové bez mandátu vedení své komory oslovují jednotlivé zákonodárce a úředníky s různými návrhy, které narušují tradiční dělbu kompetencí mezi profesními skupinami. 

Další sledovanou agendou je tzv. elektronický spis. Vedení Ministerstva spravedlnosti jsme v lednu 2023 tlumočili, že bychom se na jeho přípravě rádi podíleli. Bohužel Notářská komora nebyla přizvána do pracovní skupiny, která k tomu byla zřízena. Je to škoda, protože u rejstříkového spisu, na jehož vedení se notáři od roku 2015 podílí, se jeho elektronizace nabízí jako u prvního. Je totiž absurdní, že se z něj tiskne do papírové podoby to, co do něj notáři před tím mnohdy dlouze skenují. 

Závěrem si dovolím ještě myšlenku k tématu tzv. profesních oligopolů, která zde byla též zmíněna. Já také sdílím spíš názor pana prezidenta Exekutorské komory, protože my vnímáme trochu jako varovný případ v exekučním stavu to, jakou sílu a kapacitu mohou mít jednotlivé velké úřady. I my máme velké notářské úřady, které by byly schopny obsáhnout velmi kvalitně obrovské množství práce, a to až do té míry, že by vytlačili ostatní menší notářské kanceláře. Můžeme se bavit o tom, jestli to je zdravý konkurenční boj, ale v momentě, kdy chceme zajistit plošnou dostupnost notářských služeb, tak potřebujeme, aby notář byl dostupný i v neatraktivních regionech (kde obvykle velké úřady nesídlí). Notářská komora dokonce vypisuje finanční dotace na úřady, kam se napoprvé nepřihlásí žádný uchazeč, jen aby je obsadila. Jinak tam zaniknou, protože skončí i zbývající notáři v daném místě, kteří zvýšený nápad pozůstalostních řízení nebudou zvládat. Lidé pak budou muset k projednání pozůstalosti jezdit do krajských měst, což pro nás není přípustné. Vždy, když se bavíme o agendách, kdy by bylo možné využít potenciál notářství, tak usilujeme o jejich prostorové rozvrstvení a nechceme jít formou koncentrace u malého množství úřadů. 

Příští kulatý stůl organizuje podle předběžné dohody Notářská komora ČR, tak si vás na něj tímto dovoluji co nejsrdečněji pozvat. 

 

<h3>Krajský soud v Praze</h3>

JUDr. Martina Kasíková, soudkyně KS v Praze

 

Pokud mluvíme o mediálním obrazu soudních exekutorů, vzpomenu na dobu devadesátých let, kdy mediálně nejhůře z právnických profesí na tom byli soudci. Od přijetí exekučního řádu tento nechvalný primát mají exekutoři. Mediální obraz soudců (považovaných po revoluci za nepracovité a zahálečné) se zlepšil, nikoliv však tím, že by jednotlivci více a lépe pracovali, ale prostě proto, že byla přijata řada systémových změn a zlepšila se průchodnost justice. Také Soudcovská unie začala aktivně spolupracovat s médii a podařilo se nastavit vzájemná pravidla. Nicméně soudní exekutoři mají výchozí pozici výrazně horší než ostatní právníci. Vykonávají nepopulární agendu represivního charakteru, a tak reakce společnosti na jejich profesi je a priori nevstřícná. Přesto je vidět, že Exekutorská komora v tomto směru odvedla velký kus práce a je na nás - zástupcích dalších právnických profesí, abychom exekutory podpořili v jejich snaze přesvědčit veřejnost, že oni nejsou příčinou špatně nastaveného systému vzniku a vymáhání dluhů. 

Další obrovské téma spojené s exekucemi je postupné vychylování právní úpravy ve prospěch povinných. Souhlasím s předřečníky, že řada posledních novel exekučního práva vedla k tomu, že malé dluhy se naprosto nevyplatí vymáhat a pokud věřitel nakonec k vymáhání dluhu v exekuci přistoupí, vůbec neví, jak toto řízení dopadne. Bohužel velký rozsah exekuční agendy a velmi nekvalitní právní úprava generuje i velmi nejednotnou a nepředvídatelnou judikaturu. V současné společenské atmosféře navíc považuje řada povinných již od počátku automaticky za nespravedlivé, když vůči nim exekutor zahájí proces vymáhání, přestože je exekuce vedena korektně, řádně a správně. Samozřejmě vím, že většina povinných je ve velmi obtížné situaci, ale namísto nedůvodného zpochybňování zákonnosti vedení exekuce by prioritou měla být snaha o dialog s exekutorským úřadem o způsobu zapravení dluhu. Všichni právníci zúčastnění na exekučním řízení by se o to měli aktivně zasazovat a působit v tomto směru na účastníky řízení.  

K dalšímu tématu zmíněnému předřečníky: Myslím, že soudní exekuční spis by měl být elektronizován jako první. Na rozdíl od jiných agend, kde jsou soudem vytvářeny rozsáhlé spisy, soudy v exekučních spisech pracují v podstatně menším rozsahu a vždy navazují na elektronický spis soudního exekutora. Ve většině exekučních spisů se okresní soudy omezí jen na pověření exekutora, které by klidně mohlo zůstat jen v elektronické podobě. Exekuční agenda je tak mimořádně vhodná jako pilotní při zavádění elektronického soudního spisu. Papírový spis, byť tenký jako žiletka, musí být fyzicky archivován na drahých spisovnách.

Přicházím i s tématem, které dosud nezaznělo. Česká justice má stále agendy pod státní regulací, které by se mohly, a měly, přenést na soudní exekutory a na notáře. Měli bychom se nad tím společně zamyslet a tlačit na ministerstvo spravedlnosti. Je to totiž ve prospěch účastníků řízení, kteří by se pak výsledku mohli domoci rychleji, v neformálním prostředí a pro stát ve výsledku levněji. Například exekutoři tradičně ve většině evropských zemí doručují soudní písemnosti. Umožněme jim doručovat písemnosti zasílané na území ČR cizozemskými justičními orgány. Tuto agendu (tzv. Cd – civilních dožádání) soudy jistě rády oželí a státní rozpočet to pocítí jako úsporu. A konečné zrušení tzv. dvojkolejnosti, tzn. zrušení výkonů rozhodnutí prováděných soudem. Byť věcí výkonu rozhodnutí nenapadá mnoho, přesto na každém okresním soudu musí být v rozvrhu práce do oddělení E zařazen vykonavatel, vedoucí kanceláře, zapisovatelka, vyšší soudní úředník a soudce, kteří se specializují na tento minoritní obor práva. Když jim některý měsíc nepadne žádná věc, stejně tam jsou, musí být a musí udržovat svoji specializaci. Je proto potřeba hledat všechny takové třeba jen drobné agendičky nejen proto, že by se to státu vyplatilo, ale pomohlo by to i těmto právnickým profesím. Budou mít další záchytný bod, který jim pomůže udržet jejich kanceláře.

 

<h3>Soudcovská unie</h3>

JUDr. Libor Vávra, prezident Soudcovské unie ČR 

 

Naváži na slova kolegyně Kasíkové z úvodu jejího vystoupení a zopakuji, co se snažím zdůrazňovat již řadu let.

Každý řetěz je tak pevný, jak pevný je jeho nejslabší článek. Toto rčení každý známe, plyne z něj mimo jiné fakt, že základním naším požadavkem na řetěz je jeho pevnost. To je jeho základní funkce.

Základním požadavkem společnosti na výkon spravedlnosti je zjednodušeně řečeno kvalita, rychlost a vykonatelnost, přičemž také zde platí příměr, že plnění každého z těchto úkolů je poměřováno dle toho nejslabšího článku řetězce. Přitom do procesu vymáhání práva vstupuje nejen velká skupina právnických profesí od advokátů, státních zástupců, exekutorů, notářů až po soudce, ale také jejich odborný aparát, v některých agendách policie, správní úřady nejrůznějšího zaměření, znalci, tlumočníci, probační služba, neziskový sektor a vězeňská služba. Těžko pominout i akademickou sféru, bez jejíhož výzkumu a teoretického přínosu bychom ustrnuli ve vývoji. Zaostávání či slabší kondice každého z řečených subjektů se dříve či později projeví na kvalitě práce ostatních.

Proto jsem přesvědčen o tom, že je stavovskou povinností všech profesí ve výkonu spravedlnosti se navzájem podporovat, pokud svou práci odvádějí v konkrétních podmínkách dobře. Ale také vůči sobě kriticky vystoupit tam, kde se dílo nedaří. To není akt falešné solidarity, ale přirozená starost o kvalitu a smysl vlastní práce.

Celé desetiletí po pádu komunistického režimu byla centrem pozornosti a kritiky především samotná moc soudní, jejímž objektivně nejslabším bodem byl výkon rozhodnutí občanskoprávních a obchodních sporů. Přirozenou reakcí politické reprezentace byl po vzoru úspěšnějších zemí vznik exekutorských úřadů, soukromých subjektů, které od té doby zajišťují to, co stát prostřednictvím moci soudní zajistit nedokázal. A tento projekt v mých očích uspěl a významně podpořil stoupající prestiž soudnictví v naší vlasti. Dílčí porodní bolesti a zejména legislativně nezvládnutá právní úprava v takzvaném byznysu s chudobou by neměly samotný systém stavět do špatného světla.

Jsou-li naši kolegové exekutoři mediálně někdy vnímáni jako jeden ze slabších článků celého výkonu spravedlnosti, tak uzavírám, že tento článek řetězu se osvědčil. A máme-li obavu z jeho pevnosti, tak jej posilujme.

 

 

<h3>Unie podnikových právníků </h3>

Mgr. Adam Hasák, člen sekce Civilní právo Unie podnikových právníků ČR

 

Zájmy Exekutorské komory ČR a Unie podnikových právníků jsou velmi úzce spjaty prakticky hned od okamžiku vzniku exekutorského stavu v roce 2001. V té době už UPP ČR jedenáct let existovala jako organizace, která hájí profesní zájmy podnikových právníků. Podnikoví právníci zase hájí zájmy svých zaměstnavatelů a ti jako velcí sektoroví věřitelé pravidelně vystupují v exekučních řízeních na straně oprávněného. 

Služeb soudních exekutorů využíváme hodně, jsme s nimi velice spokojeni a upřímně si jen těžko dokážeme představit situaci, že bychom se vrátili před rok 2001, kdy k dispozici byl jen velmi neefektivní a dnes již dlouhou dobu skomírající systém soudních výkonů rozhodnutí. Pokud tedy na nedávném právnickém fóru zazněl z exekutorských řád poměrně odvážný 
a sebevědomý názor, že je možné dát rovnítko mezi soudního exekutora a vymahatelnost práva, z naší pozice vnímáme, že tento názor je velice blízký pravdě.

Od velké novely exekučního řádu přijaté v letech 2012/2013 máme pocit, že s každou další změnou exekučního práva dochází k určité erozi práv věřitelů a soudních exekutorů na úkor povinných. Dlužníci jsou protěžováni, neodborná veřejnost hledá chyby téměř vždy jinde než u zdroje a dlužníci získávají v exekučním procesu stále silnější postavení. Situace nám připomíná známou pohádku S čerty nejsou žerty, kdy dlužníci na vahách stoupají vzhůru a do pomyslného pekla klesají věřitelé. Věřitelé vymáhající své pohledávky jsou často stigmatizovaní a zároveň platí, že dlužit už není považováno za něco příliš nemorálního. Ve skutečnosti ale není účelem exekučního procesu to, aby se jedna strana propadla do pekla a druhá šla přímo do nebe. Měla by být zachována vyváženost v procesních právech a povinnostech stran a soudní exekutor by měl být nadán takovými pravomocemi, které mu umožní efektivně vykonávat jeho náročnou profesi. 

Máme za to, že základní parametry českého exekučního procesu jsou zatím stále ještě nastaveny poměrně správně. Když se podíváme na srovnání se zahraničím, tak náš exekuční proces jako celek i přes některé problémy zatím funguje a věříme, že do budoucna nedojde k zásadním zásahům do jeho podstaty. Z hlediska věřitele nejsou žádoucí zejména radikální změny, které by exekuční právo výrazně svázaly a regulovaly, např. princip absolutní místní příslušnosti exekutorů. Zavedení tohoto principu téměř v neomezené podobě na Slovensku těžce otřáslo vymahatelností práva a zhoršilo postavení věřitelů natolik, že mnoho z nich radši začalo využívat alternativní způsoby k vymožení svých pohledávek. Jako přijatelná alternativa se nám v této oblasti jeví princip tzv. nepřímé teritoriality, ve kterém by se pohledávky státu a státem ovládaných subjektů vymáhaly na základě krajské teritoriality a soukromé subjekty by měly co do volby exekutorského úřadu volnou ruku jako doposud.

Kolegům z exekutorského stavu přejeme závěrem to nejlepší. Jejich profese je náročná a navíc často (téměř vždy neoprávněně) mediálně lynčovaná. Jejich manévrovací schopnosti jsou za více než dvacet let existence výrazně menší, než tomu bylo na začátku. Proto je třeba pracovat krůček po krůčku na tom, aby se postavení soudních exekutorů zlepšilo natolik, že nebudou vnímáni jako „ti zlí, kteří berou lidem věci“, ale jako jeden ze základních kamenů vymahatelnosti práva v ČR. A pokud to bude v našich možnostech, tak jim v tom budeme vždy rádi nápomocni.

 

<h3>Unie státních zástupců </h3>

JUDr. Adam Borgula, I. viceprezident Unie státních zástupců

 

Dovolil bych si zde na několika řádcích reagovat na dosavadní příspěvky k tématu kulatého stolu pořádaného Exekutorskou komorou na téma „Soudní exekutoři - odpovědnost nejenom profesní, ale i společenská, institucionální pojistky jejich nezávislosti", a to z odstupu profese státního zástupce. 

Úvodní referát pana Pavla Tintěry společně s příspěvkem pana prezidenta Exekutorské komory Jana Mlynarčíka, který jsem měl možnost vyslechnout na volebním sněmu Soudcovské unie v Přerově společně s čísly počtu exekucí, a z toho plynoucího zatížení exekutorů, mě naplňují slovy svatého Ignáce z Loyoly - neútěchou.

Osobně mám pocit, že příčinou vysokých čísel realizovaných exekucí je právě to, co popsal ve svém úvodním příspěvku pan Karel Šimka měkkým a neefektivním přístupem k dluhům a k jejich vymáhání. Víceméně řečnickou otázkou je pak ve vztahu k prezentovaným číslům jejich souvislost s počty neobsazených míst exekutorů, jak je zmiňoval pan prezident Jan Mlynarčík na sněmu Soudcovské unie. Řečnickou otázkou je i problém výše exekutorského tarifu, neboť její kauzalita s počtem neukončených exekucí je dle mého mínění zřejmá. 

Do jaké míry je současný stav výsledkem historického vychýlení vah ve prospěch dlužníků, jak bylo prezentováno v předchozích příspěvcích, nebo souvisí se specifickým vztahem lidí k vlastnictvím v postkomunistických státech, by mohlo být předmětem analýz. Ze své zkušenosti státního zástupce specializujícího se na hospodářskou a majetkovou trestnou činnost mám za to, že v postkomunistických státech je vlastnictví pojímáno specificky zejména ve vztahu k zásadě, že „vlastnictví zavazuje“, kdy český výklad se spíše blíží názoru, že majetek pouze osvobozuje. 

V této souvislosti si tedy dovolím lehce oponovat na tomto fóru přijatému kánonu, že vymáhat dluh je dnes sprosté slovo, že je to něco, co se nedělá. Domnívám se totiž, že popsaný nezodpovědný vztah k vlastnictví mají nejen dlužníci, ale často i věřitelé.

V této souvislosti nelze nezmínit pasáž příspěvku Karla Šimky, v němž poukázal na fakt, jak levné je řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Zde tedy připomínám, že adhezní řízení o nároku na náhradu škody v rámci trestního řízení je zcela zdarma a orgány činné v trestním řízení se také vzhledem ke konstrukci některých skutkových podstat trestných činů stávají v některých případech de facto vymahači či obstaravateli důkazních prostředků pro civilní řízení. 

Zde si vzpomínám ze své praxe na trestní řízení vedená pro podezření ze spáchání trestných činů pojistných a úvěrových podvodů, kdy pojišťovny a úvěrové společnosti podávaly trestní oznámení v době, kdy skončila skartační doba pojišťovacích či úvěrových spisů a tyto již nebyly k dispozici, avšak před promlčením trestní odpovědnosti. A můžeme se tedy pouze dohadovat, proč zástupci těchto společností takto postupovali. 

 

To, co jsem vyslechl na kulatém stole, bych si dovolil převést do reality trestní justice. Současné analýzy naznačují, že přeplněnost českých věznic je paradoxně dána nezájmem ukládat kratší nepodmíněné tresty. Zní to absurdně, ale vše nasvědčuje tomu, že tzv. řetězení podmíněně odložených výkonů trestů odnětí svobody ve svých důsledcích vede k tomu, že pachatel, který opakuje v podstatě bagatelní trestnou činnost, nakonec nastupuje poprvé do věznice často k výkonu několikaletého trestu, který mu byl stanoven soudem při nařízení výkonu původně podmíněně odložených trestů odnětí svobody.

Jak to souvisí s počtem exekucí? Mám za to, že vztah k vlastnictví jako k odpovědnosti svého druhu je zapotřebí dlouhodobě kultivovat. Jsem přesvědčen o tom, že stejně jako stojí na počátku problému přeplněných věznic zastánci alternativních trestů, tak na počátku tzv. obchodu s chudobou stojí zastánci měkkého přístupu, jak ho popsal Tomáš Sokol. Tento měkký přístup vztah k vlastnictví ve smyslu odpovědnosti nekultivuje. 

Na druhou stranu i úvěrové společnosti a věřitelé obecně mají přistupovat k poskytování úvěrů a půjček obezřetně a je-li tato činnost zdrojem jejich zisku, pak i lege artis. I zástupci těchto společností často stojí na počátku spirály dluhů u konkrétních již předlužených osob, kterým poskytují další a další úvěry třeba za účelem refinancování starších nesplacených závazků. 

 

text: Mgr. Libor Vaculík, Mgr. Pavel Tintěra, JUDr. PhDr. Karel Šimka, LL.M., Ph.D.