Odhalování mystéria bezvýsledných exekucí

1.  Úvod 

Je notorietou, že kvalita normativní úpravy regulující podmínky, proces a důsledky zastavování bezvýsledných exekucí podle § 55 odst. 7 až 13 EŘ je zoufale nízká. Jde zejména o důsledek pohnuté historie sněmovního tisku, který vyvrcholil přijetím zákona 286/2021 Sb. V oblasti exekuční legislativy konečně nejde o nic nového a je třeba danou skutečnost přijmout jako všeobecně přijímaný fakt, který neznamená v podstatě nic jiného než to, že aplikační a rozhodovací praxe soudních exekutorů, exekučních i odvolacích soudů bude opět rozkolísaná, což bude opět po řadu měsíců vyvolávat rozporuplné emoce na všech frontách velkého politického boje o snížení statisticky vykazovaného počtu běžících exekucí. 

Lamentování nad nekvalitou legislativního textu v obecné rovině není k dnešnímu dni produktivní a už vůbec ne efektivní. Z legislativní bažiny (či labyrintu?) je třeba buď najít cestu, nebo ji udělat. To bylo cílem již zmíněného workshopu. Do jaké míry se to povedlo, by si měl, což je přání autora tohoto článku, posoudit každý čtenář sám. K tomu konečně trefně Kasíková uvádí, že tato právní úprava má pouze jedinou jistotu, a ta se projevuje tak, že odvolací soudy budou rozhodovat naprosto rozdílně v řadě aspektů. Podle ní tedy budou vznikat jednotlivé „krajské judikatury“. Budiž i v návaznosti na to vytknuto před pomyslnou závorku, že prakticky ke každé části komentovaného článku v současné době stále existuje nejednotná a pestrá rozhodovací praxe. V některých otázkách jsou alternativy spíše okrajové, naproti tomu v jiných otázkách proti sobě stojí téměř stejně početné názorové proudy. 

 

2. Identifikace exekucí, které jsou bezvýsledné

2.1. Doba posledních 6 let počítaných po vyznačení doložky provedení exekuce

Odhlédneme-li od možných technických problémů s „automatizovaným“ určením data doložky provedení exekuce, resp. usnesení o nařízení exekuce, nečiní tato dílčí podmínka výrazných problémů s výjimkou podmnožiny exekucí, které původně byly oprávněnými zahájeny jako výkony rozhodnutí, ale na základě čl. II bodů 2 až 8 zákona č. 396/2012 Sb. došlo k předání soudním exekutorům.  

Molák k tomu uvádí, že většinovým názorem je určení rozhodného data ke dni uplynutí lhůty po doručení výzvy povinnému podle § 46 odst. 6 EŘ, které následovalo po předání věci soudnímu exekutorovi.(3) Kasíková k tomu dodává, že je to logické, neboť i u těchto spisů se vyznačuje „doložka provedení exekuce“, což plyne fakticky z přechodných ustanovení zákona č. 396/2012 Sb.(4) Do přehledu o zastavené exekuci v takovém případě soudní exekutor jako „datum zahájení exekuce“ (viz čl. II bod 4. in fine zákona č. 255/2023 Sb.) uvede datum předání soudního spisu soudnímu exekutorovi. 

Je třeba nicméně zmínit, že existuje i jiný (spíše okrajový) výklad, který za skutečnost obdobnou vyznačení doložky provedení exekuce (či právní moci usnesení o nařízení exekuce), považuje datum nabytí právní moci usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí (např. KS Brno ve věci sp.zn. 26 Co 243/2023 aj.). 

 

2.2. Částečné uspokojení vymáhané povinnosti („poslední vymožené plnění“)

Ustanovení § 55 odst. 6 EŘ obsahuje jako podmínku pro kvalifikaci exekuce jako bezvýsledné, že nedošlo ani k částečnému uspokojení vymáhané povinnosti. 

Exekuční řád slovo „uspokojení“ obsahuje i na dalších místech: § 44a odst. 1 (uspokojení vymáhané pohledávky), § 54 odst. 7 (uspokojení pohledávky vymáhané v exekuci), § 58 odst. 2 (uspokojení oprávněného), název Dílu 7 (uspokojení práv na nepeněžité plnění). Slovní spojení „uspokojení vymáhané povinnosti“ se objevuje v přechodných ustanoveních zákona č. 286/2021 Sb. (bod 11.), zákona č. 214/2022 Sb. (§ 10 odst. 1) a zákona č. 255/2023 Sb. (bod 4.). 

Naproti tomu terminologie exekučního řádu používá pojem vymožené plnění (§ 46 odst. 4). Tento termín zákonodárce nepoužil, z čehož by bylo lze dovozovat, že pojem „uspokojení vymáhané povinnosti“ je pojmem širším než vymožené plnění. Přednášející mají i tak za to, že tyto dva pojmy jsou (co do obsahu) nejen z důvodu praktičnosti totožné. Krejsta navíc poukazuje na to, že ust. § 55 odst. 11 EŘ hovoří o „vymoženém plnění“. 

Vymoženým plněním v tomto kontextu je třeba rozumět také plnění vyplacené z rozvrhu prováděného jiným exekučním orgánem. Za „uspokojení vymáhané povinnosti“ podle Kasíkové nelze považovat plnění oprávněnému nebo exekutorovi, které obdrží v rámci paralelně vedeného insolvenčního řízení, neboť samotná fakticita vedení exekuce nijak nepřispěla k takto vyplacenému plnění.

Kasíková v této souvislosti doplňuje, že v případech, kdy k vymožení plnění dojde až po uplynutí zákonem předpokládaných „dob bezvýslednosti“, nelze takovou exekuci již hodnotit jako bezvýslednou a důvod k zastavení takové exekuce tímto vymoženým plněním odpadl. Opačný výklad by dle Kasíkové byl proti duchu zákona, protože by muselo dojít k zastavení exekuce, kde povinný plní svoji povinnost stanovenou exekučním titulem. Jinými slovy soudní exekutor zkoumá splnění podmínek ke dni vydání (případného) usnesení o zastavení exekuce. V případě odvolacího řízení by odvolací soud v takovém případě měl změnu skutkových okolností (bude-li vymoženo plnění v průběhu řízení) ve svém rozhodnutí zohlednit. 

V případě, že takto bude vymožena platba poté, kdy soudní exekutor již vydal usnesení o zastavení exekuce, kterým je vázán, je nezbytné, aby oprávněný podal odvolání. Nepodá-li ho, bude exekuce zastavena a vymožené plnění soudním exekutorem vyplaceno, přičemž oprávněnému nic nebrání, aby podal nový exekuční návrh.(5)

Molák dále uvádí, že datem vymoženého plnění je datum dojití peněžních prostředků soudnímu exekutorovi (na účet, předání hotovosti) anebo v případě přímých plateb oprávněnému, přičemž soudní exekutor vychází z obsahu spisu, popř. sdělení oprávněného k výzvě podle § 55 odst. 7, zda souhlasí se zastavením exekuce. 

Tvrdí-li oprávněný, že mu povinný plnil přímo, měl by soudní exekutor v zásadě vycházet z tohoto tvrzení. Je následně na povinném, aby případně tato tvrzení rozporoval. 

Nelze nicméně vyloučit, že tvrzení oprávněného vyhodnotí soudní exekutor jako nedůvěryhodná, čemuž bude zejména v případech, kdy oprávněný ve velkém objemu exekucí (po letech bezvýslednosti) začne tvrdit přímé (několika korunové) úhrady bez doložení bližších údajů či důkazů (zejména v případech, kdy z hlediska účetních předpisů by takovými doklady měl disponovat). V takovém případě bude na místě „otočit břemena tvrzení a důkazu“ a oprávněného vyzvat k doložení plateb a ultimativně exekuci zastavit s tím, že oprávněný může proti takovému závěru brojit odvoláním. 

 

2.3. Postižena nemovitá věc

Postih nemovité věci se projevuje z hlediska posuzování bezvýslednosti exekuce ve dvojím režimu:

1. absence postihu nemovité věci jako jeden z předpokladů kvalifikace exekuce jako bezvýsledné (§ 55 odst. 1 věta první EŘ), 
2. postih nemovité věci jako tzv. vyloučená doba (čl. IV bod 11. zákona č. 286/2021 Sb., § 10 zákona č. 214/2022 Sb.) - platí pro exekuce, v nichž byla doložka provedení exekuce vyznačena před 1.1.2022. 

V této části se budu zabývat pouze režimem ad a). Režim ad b) je blíže komentován v části 3.

Soudní exekutor ke dni vydání (hypotetického) rozhodnutí musí ověřit, zda (ne)probíhá prodej nemovité věci. To v praxi nebude činit obtíže v případě, kdy sám soudní exekutor ukončil exekuci prodejem nemovité věci, kterou dříve zahájil (zastavením, vydražením či jiným typem prodeje). Molák pouze v této souvislosti poukazuje na to, že technicky bude pro exekutory obtížné automatizovaně filtrovat řízení podle data ukončení a půjde o „ruční práci“.   

V případě, že prodej nemovité věci probíhal podle pravidel stanovených v zákoně č. 119/2001 Sb. u jiného exekučního orgánu, je nutné určit rozhodné datum pro určení trvání postihu. Kasíková odkazuje na § 14 odst. 5 zákona č. 119/2001 Sb., který normuje, kdy zanikají (ex lege) účinky exekučních příkazů vydaných jinými soudními exekutory (6), s tím, že datum ukončení takové exekuce prodeje nemovité věci je zjistitelné po součinnosti s exekučním orgánem, který danou nemovitou věc vydražil, není-li to patrné již z údajů evidovaných v katastru nemovitostí.  

K otázce, zda lze za postih nemovité věci označit také postih družstevního podílu, se kterým je spojeno právo nájmu bytu, Kasíková rezervovaně uvádí, že pokud zákonná úprava zpeněžování tohoto aktiva odkazuje na právní úpravu prodeje nemovité věci, je na místě postih takového družstevního podílu pro účely aplikace komentované právní úpravy považovat za postih nemovité věci. 

Na druhou stranu Kasíková nepovažuje za postih nemovité věci „postižení“ nemovitosti zřízením tzv. starého exekutorského zástavního práva (podle § 69a EŘ do 30.6.2015), protože nejde o realizační způsob provedení exekuce, který by směřoval ke zpeněžení nemovité věci (tj. vymožení peněžitého plnění), proto tento typ postihu ve své podstatě také nemá (před zastavením exekuce) konec. Molák předkládá alternativní názor, že i tzv. „staré EZP“ lze mít za postih nemovité věci s argumentem, že vydání exekučního příkazu ke zřízení exekutorského zástavního práva bylo ve své době preferovaným způsobem vedení exekuce, který měl předcházet vydání exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem zatížené nemovité věci, takže šlo fakticky o první krok (fázi) postihu nemovité věci (a např. v případě exekucí k vymožení menší peněžité povinnosti často i poslední). 

 

2.4. Střet s insolvencí

V souvislosti se střetem s insolvencí se v praxi objevuje přístup některých soudů, které aktuální absenci probíhajícího insolvenční řízení považují za podmínku nutnou pro vydání usnesení o zastavení exekuce a nikoliv jen jako tzv. vyloučenou dobu (k tomu viz část 3.2.).

Zastavení exekuce je možné v případě, že oprávněný (běžný i privilegovaný podle 55 odst. 9) se zastavením k předchozí výzvě exekutora vyjádří souhlas, resp. se k výzvě vůbec nevyjádří (§ 55 odst. 7). Podle Kasíkové tam, kde probíhá insolvence, nemůže exekutor vyzvat oprávněného ke složení zálohy na další vedení exekuce z důvodu, že je zřejmé, že exekuce za běhu insolvenčního řízení (až na zákonem definované výjimky) nebude provedena a účel skládání zálohy tak fakticky nemůže být naplněn (krytí výdajů spojených s dalším prováděním exekuce). 

To jinými slovy znamená, že nemůže být exekuce zastavena pro bezvýslednost z důvodu nesložení zálohy (§ 55 odst. 8) pro překážku spočívající v probíhajícím insolvenčním řízení. Po uplynutí tzv. absolutní doby bezvýslednosti (12 let, popř. 6+3+3 let) se nicméně Kasíková kloní k závěru, že taková exekuce zastavena být může, neboť zastavení exekuce po uplynutí 12leté doby není dle přednášejících a převažující rozhodovací praxe podmíněno výzvou oprávněnému ke složení zálohy, resp. výzvou ke sdělení (ne)souhlasu se zastavením exekuce (pozn. tento závěr platí univerzálně, nikoliv pouze při střetu s insolvencí). 

 

2.5. Exekuce není bezvýsledná

Dojde-li soudní exekutor k závěru, že konkrétní exekuce není bezvýsledná, tj. nejsou splněny všechny zákonem předvídané předpoklady, které fingují bezvýslednost, nevydává soudní exekutor žádné rozhodnutí, ale toto zjištění se projeví tak, že v exekuci běžným způsobem pokračuje (typicky pravidelnými lustracemi za účelem dohledání postižitelného majetku). Je-li povinný jiného názoru, musí jej kvalifikovaně uplatnit návrhem na zastavení exekuce podle § 55 odst. 7 EŘ.

 

2.6. Spojená řízení

Podle Moláka má ale každé dílčí řízení svoji vlastní doložku provedení exekuce, vymožené plnění ve spojeném řízení se přičítá do všech dílčích řízení a totéž platí i pro vyloučené doby. 

Kasíková nesouhlasí s tím, že by se v případech, kdy není zjevné, že povinný plní sám „na konkrétní exekuční titul“,vymožené plnění mělo přičítat do všech dílčích řízení i s odkazem na § 46 odst. 3 EŘ, který stanovuje, že exekuce jsou vedeny (prováděny) chronologicky podle data dojití exekučního návrhu. 

Krejsta tomu oponuje tím, že minimální náklady exekuce jsou společné pro všechny spisy, takže plnění na minimální náklady musí být z povahy věci přičteno do všech dílčích řízení. Stejně tak v případě s ohledem na relativně nové pravidlo pro rozpad vymoženého plnění (§ 265a OSŘ) již neplatí, že plnění se započítává primárně do nejstaršího dílčího řízení, ale rozhodující je nejprve povaha pohledávky (jistina, příslušenství) a až poté chronologie. 

 

2.7. Pluralita na straně povinných

Podle Moláka v exekucích, kde je více povinných, se vymožené plnění z hlediska posuzování bezvýslednosti připočítává všem povinným.

Kasíková k tomu oponuje, že exekuce s více povinnými je možné vést odděleně. To, že (na rozdíl od výkonu rozhodnutí) je v exekucích s více povinnými připuštěno neznamená, že by se plnění jednoho povinného mělo připočítávat také druhému povinnému. Jinými slovy to fakticky znamená, že exekuce s více povinnými je spojená exekuce sui generis, u které by se podmínky měly posuzovat zvlášť. To v konečném důsledku dle Kasíkové znamená, že exekuci pro bezvýslednost je možné zastavit pouze vůči jednomu povinnému. To by ale dle Moláka znamenalo, že by soudní exekutor měl od oprávněného požadovat za každého povinného zálohu zvlášť a ultimativně by za každého povinného zvlášť exekutorovi měla náležet náhrada za úkony spojené se zastavením exekuce.

Krejsta poukazuje na to, že ustanovení § 55 odst. 7 EŘ stanoví, že na řízení spojená ke společnému řízení se hledí, jako by ke spojení řízení ke společnému řízení nedošlo. V případě vícero povinných (spoludlužníků) nicméně nejde o spojené řízení, ale jde „pouze“ o společnou věc, tj. jde o věc zahájenou jedním exekučním návrhem.  

 

2.8. Pluralita na straně oprávněných

V  případě, kdy oprávněným není přiznáno právo společně a nerozdílně, může každý oprávněný vymáhat pouze „svoji“ část pohledávky. Podle Kasíkové souhlas jednoho oprávněného nemůže mít vliv na část exekuce týkající se samostatné pohledávky druhého oprávněného. 

 

2.9. Bezvýsledné exekuce vs. bezvýsledné bagatelní exekuce

V případě, že v daném řízení existuje důvod pro zastavení exekuce pro bezvýslednost (§ 55 odst. 7 a násl. EŘ) a současně také důvod spočívající v marnosti vedené bagatelní exekuce (čl. IV bod 18. a násl. zákona č. 286/2021 Sb.), je nutné dát přednost při zastavení tomu důvodu, který nastal dříve. Ve většině případů nastala dříve marnost bagatelní exekuce, může tomu nicméně být v konkrétních případech jinak. Může se dokonce stát, že oba důvody nastanou ve stejný den – např. při skončení paralelně vedeného insolvenčního řízení jinak než osvobozením dlužníka od placení neuspokojených pohledávek. Krejsta navíc úpravu zastavování bagatelních exekucí z důvodu marnosti považuje za speciální oproti úpravě zastavování bezvýsledných exekucí. Pavlačka k tomu připomíná, že zastavení bagatelní exekuce z důvodu marnosti má za následek „kvaziosvobození“ povinného od placení pohledávky a částečně také zánik pohledávky (viz čl. IV bod 24. a násl. zákona č. 286/2021 Sb.), z čeho lze dovozovat prioritu tohoto způsobu zastavení exekuce. 

V této souvislosti Kasíková zmiňuje, že tříměsíční lhůta k výzvě oprávněnému ke složení zálohy podle čl. IV bod 18. a násl. zákona č. 286/2021 Sb. není lhůtou propadnou. 

Pavlačka k tomu ještě sděluje, že v případě, že soudní exekutor již obdržel 5 náhrad za zastavení marné bagatelní exekuce, tj. dosáhl zákonem předepsaného stropu, nemá obdržet náhradu za zastavení bagatelní exekuce v případě, že by tato bývala měla být zastavena jako marná bagatelní exekuce. 

Krejsta se k tématu vrací s tím, že složil-li oprávněný zálohu k výzvě v rámci zastavování marných bagatelních exekucí, nemělo by se beneficium z toho plynoucí („soud po dobu 3 let od složení zálohy na náklady exekuce nerozhodne o zastavení exekuce pro nemajetnost“) promítat do rozhodování o bezvýslednosti exekuce, neboť se jedná o dvě samostatné úpravy. Soudní exekutor by tedy měl takového oprávněného vyzvat ke složení zálohy na další vedení exekuce. Kasíková i Molák se takovému závěru brání s tím, že takový přístup by ve vztahu k oprávněnému byl příliš tvrdý a z hlediska účelu zákona nelogický (je-li oprávněný chráněn před zastavením pro prokázanou nemajetnost, tím spíš by měl být chráněn před fikcí nemajetnosti v podobě normované bezvýslednosti exekuce). Složení zálohy v rámci zastavování marných bagatelních exekucí tak fakticky vytváří svého druhu vyloučenou dobu (k tomu jinak část 3.). 

 

2.10. Bezvýsledná exekuce vs. zastavení exekuce pro nemajetnost [§ 268 odst. 1 písm. e) OSŘ]

V praxi se objevují, spíše ojedinělá, rozhodnutí, podle kterých od 1.1.2022 nemohou s odvoláním na novou a speciální úpravu v § 55 odst. 7 až 13 EŘ již povinní podávat návrh na zastavení exekuce pro nemajetnost, resp. exekuci podle § 268 odst. 1 písm. e) OSŘ již nelze zastavit. Převažuje nicméně výklad stavící na tom, že bezvýslednost a nemajetnost jsou dva různé důvody pro zastavení exekuce. 

Z opačného konce zase existují, spíše ojedinělá, rozhodnutí, že exekuci pro bezvýslednost zastavit nelze z důvodu, že exekuce již dříve měla být zastavena pro nemajetnost povinného. V důsledku tedy exekuce je zastavena (lhostejno z jakého důvodu), ale bez přiznané náhrady soudnímu exekutorovi. 

K procesním aspektům odkazuji na část 4.2.

 

2.11. Složení zálohy oprávněným po uplynutí více než 9 let bezvýslednosti

Kasíková má za to, že v případě, kdy oprávněný k výzvě uhradí zálohu (po uplynutí 9 let, ale před uplynutím 12 let) na další vedení exekuce má dobrodiní v podobě prodloužení doby (aprobované) bezvýslednosti o další 3 roky přednost před absolutní dobou bezvýslednosti (12 let, resp. 6+3+3).  

 

3. Vyloučené doby – problematické okruhy

3.1. Obecně k 55 odst. 12 písm. b) EŘ

Podle tohoto ustanovení platí, že neběží lhůty podle odst. 7 a 11:

• po dobu, po kterou probíhalo (vyjmenované) řízení,
• či trval odklad exekuce části majetku, během něhož nelze exekuci provést. 

Toto ustanovení připouští dva výklady. Ten první je, že se kvalifikační dovětek „během něhož nelze exekuci provést“ týká pouze odkladu exekuce části majetku, anebo se týká také vyjmenovaných řízení. Jinými slovy, zda je třeba vyjmenovaná řízení (o návrhu na zastavení exekuce, námitce podjatosti, návrhu na odklad, odvolání nebo jiném podání účastníka řízení) považovat za vyloučenou dobu jen v případě, že mají za důsledek nemožnost provádění exekuce. 

Kasíková uvádí, že podle jazykových konvencí by se v případě dvou přísudků měl dovětek vztahovat pouze k druhému přísudku, tj. k odkladu exekuce části majetku (srov. „během něhož“ a nikoliv „během nichž“). To by podle ní svědčilo tomu, že doby, po které probíhají vyjmenovaná řízení, jsou dobami vyloučenými bez dalšího. Důvodová zpráva k tomu nicméně uvádí, že za vyloučenou dobu se mají považovat ta řízení, kterými povinný může sledovat svého druhu obstrukční cíl, kterým se provedení exekuce prodlouží či zkomplikuje. 

Výklad této části ustanovení je zejména podstatný také pro závěr, zda za vyloučenou dobu považovat také vyjmenované řízení, které vyvolal svým podáním jiný účastník řízení (např. oprávněný tím, že se zahájí řízení o procesním nástupnictví z důvodu cese, řízení o částečném zastavení exekuce), když takové řízení provedení exekuce vůbec nebrání.

Jsou tedy možné čtyři výklady:

• u každého řízení o podání účastníka řízení posuzovat, zda vyvolává překážku provedení exekuce,
• u žádného řízení o podání účastníka řízení neposuzovat důsledky a brát je bez dalšího jako vyloučenou dobu (vč. např. řízení o podání oprávněného),
• pouze u řízení zahájených podáním povinného (popř. manžela povinného) posuzovat, zda vyvolává překážku provedení exekuce,
• řízení zahájená podáním povinného (popř. manžela povinného) považovat bez dalšího za vyloučenou dobu a jiná nikoliv.

Kasíkové je (z hlediska účelu zákona a úmyslu zákonodárce) nejbližší výklad poslední s tím, že za vyloučenou dobu je třeba považovat (logicky) jen běh těch řízení, kde povinný (popř. manžel povinného) se svým návrhem nebyl úspěšný (v opačném případě totiž jeho podání zjevně nesledovalo obstrukční cíl). Současně se dovolává v tomto ohledu také zásady, že exekuce má být primárně vedena a zastavena pouze tam, kde existuje „zlaté“ pravidlo, podle kterého se má zastavit. Z toho rezultuje, že v případě takto nejasné úpravy je v pochybnostech na místě exekuci spíše vést dál než zastavovat. 

Krejsta v této souvislosti poukazuje na to, že dovětek „během něhož nelze exekuci provést“, vztahoval-li by se pouze k trvání odkladu exekuce části majetku, by byl zhola zbytečný, protože každý povolený odklad exekuce implicitně v sobě nese důsledek v podobě nemožnosti provedení exekuce. Proto si shora uvedené vykládá tak, že za vyloučenou dobu je třeba považovat bez dalšího běh těch řízení zahájených povinným explicitně v tomto ustanovení vyjmenovaných (o návrhu na zastavení exekuce, námitce podjatosti, návrhu na odklad, odvolání). Proto je třeba dovětek „během něhož nelze exekuci provést“ vztahovat pouze k ostatním podáním povinného (či manžela povinného). Tím fakticky předestírá pátý možný výklad zmíněného ustanovení. Za příklad uvádí řízení o námitce povinného proti příkazu k úhradě nákladů exekuce, který někdy vyloučenou dobou bude (např. v případě, kdy námitky směřují k finálnímu příkazu k úhradě nákladů exekuce v situaci, kdy je již vše vymoženo a pouze se čeká na to, až nabude právní moci tento příkaz k úhradě nákladů exekuce, bez které si exekutor nemůže náklady exekuce vyplatit) a někdy ne (např. v případě námitek do částečného příkazu k úhradě nákladů exekuce). 

Kasíková i Krejsta jsou tedy ve svém důsledku ve shodě na tom, že řízení o podání oprávněného (např. odvolání, návrh na změnu exekutora) se za vyloučenou dobu zásadně nemají považovat. 

 

3.2. Obecně k 55 odst. 12 písm. c) EŘ

Podle tohoto ustanovení platí, že neběží lhůty podle odst. 7 a 11:

• po dobu, po kterou byla jako celek exekuce odložena,
• po dobu, po kterou ji není možné podle zvláštního právního předpisu provést.

Jakkoliv poznámka pod čarou v případě nemožnosti provádět exekuci odkazuje na insolvenční zákon, je třeba pod tuto normu subsumovat dle Kasíkové také situace, kdy je:

• exekuce přerušena podle § 35 odst. 2 ZRŘ v souvislosti s podáním návrhu zastavení exekuce z důvodů uvedených v § 35 odst. 1 ZRŘ, přičemž vyloučená doba započíná právní mocí usnesení o přerušení exekuce a končí pravomocným ukončením řízení o zrušení rozhodčího nálezu, popř. marným uplynutím lhůty k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu,
• je zjištěno úmrtí povinného, přičemž tímto okamžikem začíná vyloučená doba a končí právní mocí rozhodnutí soudního exekutora vydaného podle § 107 OSŘ. 

Naopak úmrtí oprávněného nemá dle Kasíkové vliv na běh vyloučených dob, neboť taková skutečnost v obecné rovině nebrání provádění exekuce vč. vyplácení vymoženého plnění osobě vykonávající správu pozůstalosti (§ 1677 OZ). Nelze nicméně vyloučit v konkrétních okolnostech jiné posouzení (např. exekuci nelze provést, protože neexistuje osoba spravující pozůstalost, které by bylo možné doručit usnesení exekutora nutné pro následné provedení aj.). 

 

3.3. Postih nemovité věci („staré exekuce“)

Jak bylo popsáno v bodu 2.3., projevuje se postih nemovité věci jako vyloučená doba (jen) v exekucích, v nichž byla doložka provedení exekuce vyznačena před 1. 1. 2022. V pozdějších exekucích je postih nemovitosti pouze relevantní pro posouzení, zda je exekuce k určitému okamžiku bezvýsledná či nikoliv. 

K tomu je potřebné si definovat, kdy začíná a končí postih nemovité věci. 

Kasíková k tomu uvádí, že datem rozhodným pro začátek běhu vyloučené doby spočívající v postihu nemovitosti, je datum doručení exekučního příkazu k provedení exekuce prodejem nemovité věci katastru nemovitostí. 

V případě ukončení postihu nemovité věci lze opětovně (viz bod 2.3.) odkázat na ustanovení § 14 odst. 5 zákona č. 119/2001 Sb. v případech, kdy nemovitou věc prodává jiný exekuční orgán. 

Dtto ale platí i v případě, kdy sám soudní exekutor je tím exekučním orgánem, který nemovitou věc zpeněžuje. Dalšími možnými případy ukončení postihu jsou např. zrušení exekučního příkazu exekutorem či částečné zastavení exekuce co do části prováděné prodejem nemovité věci (např. z důvodu nepřiměřenosti). 

 

3.4. Konkrétně - střet s insolvencí [§ 55 odst. 12 písm. c) EŘ]

Praktickým problémem pro soudní exekutory může být určení přesného data, kdy insolvenční řízení bylo zahájeno, neboť to může předcházet datu, se kterým většinou pracují informační systémy exekutorů – a to datum zveřejnění vyhlášky o zahájení insolvenčního řízení (v případě ISIR). Zejména v případě věcí, které byly zaneseny v Evidenci úpadců (podle ZKV), exekutor bude muset často vycházet z obsahu spisu, popř. součinit s příslušným krajským soudem. 

To stejné se týká také okamžiku ukončení insolvenčního řízení zejména v případech, kdy není insolvenčnímu návrhu vyhověno a dlužník požádá o vyškrtnutí (§ 425 IZ), protože takový záznam v insolvenčním rejstříku není dohledatelný.  

Vyloučená doba spočívající ve vedení insolvenčního řízení končí:

• právní mocí usnesení o zrušení konkursu (IZ, ZKV),
• právní mocí usnesení, kterým vzal insolvenční soud na vědomí splnění podmínek oddlužení (IZ), 
• právní mocí usnesení o potvrzení vyrovnání (ZKV). 

V případě, že dojde k osvobození povinného od placení zbytku pohledávek, je to podle ustálené judikatury důvodem pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ. Podle Kasíkové je tento důvod zastavení exekuce prioritní před důvodem spočívajícím v bezvýslednosti exekuce. 

 

3.5. Pluralita na straně povinných

Zde lze ideově odkázat na závěry prezentované v části 2.7. Zde bude primárně na jednotlivých povinných, aby se návrhem na zastavení exekuce domáhali přezkumu toho, zda se jim přičítá konkrétní vyloučená doba či nikoliv (např. insolvenční řízení vedené proti druhému povinnému). S pohledem na to, že právní úprava je v této oblasti ještě méně než kusá, jde o nejrozumnější přístup. 

 

4. Exekuční soud a jeho postavení v procesu zastavování bezvýsledných exekucí

Pavlačka shrnuje, že exekuční soudy působí v tomto procesu (při vyplácení náhrad a podávání odvolání) jako organizační složka státu. Exekuční soudy se řídí zákonem č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, z čehož rezultuje, že nemají žádnou rozhodovací pravomoc. Touto optikou je třeba se dívat na rozsah a obsah „odvolací politiky“ jednotlivých exekučních soudů. 

4.1. Aktivní legitimace exekučních soudů

 

Přednášející jsou za jedno, že exekuční soud nemá právo se odvolat do výroku o zastavení exekuce, neboť naráží na subjektivní meze v tom směru, že výrok o zastavení se nijak nedotýká jeho právní sféry (k tomu obdobně viz judikatura k zastavování tzv. marných bagatelních exekucí). Ad absurdum by to znamenalo, že by soud vnucoval účastníkům řízení jho vedení exekuce, o které zjevně nemají zájem. Tento výklad současně znamená, že po rozhodnutí odvolacího soudu může dojít k situaci, že se exekuce zastaví bez náhrady soudnímu exekutorovi, pokud pro zastavení z důvodu bezvýslednosti nebyly splněny podmínky. 

Z druhé strany existují ale i rozhodnutí odvolacích senátů (např. MS Praha), že proti výroku o náhradě se nelze odvolat samostatně, ale že se soud musí odvolat také do výroku o zastavení exekuce, neboť bez jeho změny nemůže soud změnit výrok o náhradě. 

 

4.2. Funkční příslušnost k rozhodování

Podle Pavlačky je v procesu zastavování bezvýsledných exekucí dána výlučná funkční příslušnost soudních exekutorů. To se týká i řízení o návrzích na zastavení podaných povinnými z důvodu bezvýslednosti, takže soudní exekutor v tomto případě může a má návrh posuzovat věcně a v případě nevyhovění rozhodovat zamítavým výrokem, neboť úprava § 55 odst. 7 až 13 je komplexní. 

Kasíková připomíná, že judikatura soudů je nicméně v této otázce různá (opačného názoru jsou rozhodnutí např. KS ČB).

Argumentuje např. tím, že pokud povinný namítá v návrhu uplynutí 6leté lhůty, tak by v důsledku použití obecné úpravy měla být věc předložena exekučnímu soudu po vyslovení nesouhlasu oprávněného. Došel-li by exekuční soud k závěru, že 6letá lhůta uplynula, dostává se do těžko řešitelné procesní pasti, protože sám nemůže zastavit exekuci pro bezvýslednost (zákon předpokládá výzvu oprávněnému k vyjádření souhlasu, výzvu ke složení zálohy, posuzování podmínek pro zproštění od povinnosti složit zálohu aj.) a musel by důvodný návrh povinného zamítnout, protože nejsou splněny podmínky pro zastavení exekuce pro bezvýslednost (absentující výzvy). Zatímco v případě, že návrh zamítne přímo soudní exekutor, může odvolací soud rozhodnout tak, že rozhodnutí exekutora zruší se závazným pokynem, jak má postupovat (vyzvat oprávněného). 

Dále argumentuje tím, že v případě zastavování pro bezvýslednost vede nesouhlas oprávněného k povinnosti složit zálohu (není-li osvobozen), zatímco v obecné úpravě má nesouhlas oprávněného za důsledek, že soudní exekutor návrh předloží k rozhodnutí exekučnímu soudu. 

Molák v této souvislosti poukazuje, že v praxi se soudní exekutoři setkávají s „hybridními“ podáními obsahujícími dva různé návrhy, jimiž se povinní dovolávají bezvýslednosti po uplynutí 6leté lhůty a současně také svojí nemajetnosti. Podle Pavlačky a Kasíkové takový návrh má být řešen ve dvou větvích, kdy soudní exekutor rozhodne o jedné části návrhu a o druhé části po předložení exekutorem rozhodne exekuční soud. 

Krejsta s Molákem v návaznosti předkládají ke zvážení postup, že soudní exekutor v takovém případě vyzve (dvěma výzvami) oprávněného k vyjádření. Pokud bude souhlasit se zastavením nebo se nevyjádří, rozhodne o zastavení exekuce z důvodu souhlasu s podaným návrhem. V opačném případě se rozjede proces ve dvou shora naznačených větvích (předložit soudu návrh týkající se nemajetnosti, v části bezvýslednosti vyzvat oprávněného ke složení zálohy). Alternativou, kterou prosazuje Krejsta, je nejprve plné vypořádání té části návrhu týkající se bezvýslednosti a až poté případně (nedojde-li k zastavení pro bezvýslednost) „zprocesování“ návrhu týkajícího se nemajetnosti s tím, že v takovém případě soudní exekutor důvodně nedodrží lhůty stanovené v ust. § 55 odst. 3 EŘ.

 

4.3. Praxe na exekučních soudech

K tomu, aby soud mohl zodpovědně hájit majetková práva státu, za nějž vystupuje, musí mít dostatek informací ke kvalifikovanému rozhodnutí, zda vyplatit soudnímu exekutorovi náhradu a nebo podat odvolání. Pavlačka apeluje na soudní exekutory, aby to vzali na vědomí při vyřizování (více či méně formálních) dotazů exekučních soudů týkajících se průběhu zastavované exekuce v tom směru, že nejde o jejich plaisir, ale ochranu před případným zpochybňováním jejich postupu při nakládání s majetkem státu. 

Tím se vymezuje proti vzoru „Přehledu údajů o zastavené exekuci“ zveřejněnému ministerstvem spravedlnosti, který v případě vyloučených dob nevyžaduje jejich rozpis, ale pouze nabízí výběr ze dvou variant „Vyloučené doby nebyly zjištěny“ anebo „Vyloučené doby zjištěny, ale celková doba bezvýslednosti i při jejich zohlednění překročila 6/9/12 let“. Nutno k tomu dodat, že na této podobě Přehledu již dříve panovala většinová shoda mezi soudními exekutory a krajskými soudy. 

Kasíková k tomu dodává, že z čl. II bodu 4. zákona č. 255/2023 Sb. plyne, že v odůvodnění usnesení o zastavení exekuce (pozn. nikoliv ale Přehledu) soudní exekutor uvede „doby podle § 55 odst. 12 exekučního řádu“. To podle ní znamená, že soudní exekutor uvede „od-do-důvod“ anebo „x dnů - důvod“, neboť to plyne z definice slova „doba“.  

Současně zmiňuje, že chybí-li určitá vyžadovaná náležitost v odůvodnění usnesení, ale současně je obsažena v Přehledu o zastavené exekuci, měl by exekuční soud vzít tuto informaci v potaz a již nevyzývat soudního exekutora k opravě odůvodnění (úprava § 165 OSŘ se nepoužije a žádat o doplnění informace přípisem, má-li soud informaci k dispozici v Přehledu, je zbytečné).

Na okraj Kasíková zmiňuje, že v případě exekucí zahájených do 31.10.2009 se podávaly návrhy na nařízení exekuce k soudům. V takových případech soudní exekutoři nevědí přesné datum zahájení exekučního řízení, ale až datum, kdy jim soud doručil usnesení o nařízení exekuce (7). S exekučními soudy má dle ní panovat neformální dohoda, že si sepíší úřední záznam, ve kterém uvedou správné datum zahájení exekučního řízení, čímž je to z pohledu soudu považováno za vyřízené, pokud změna rozhodného data nemá vliv na povinnost soudu vyplatit soudnímu exekutorovi náhradu.

 

5. Odvolací agenda – vybrané problémy

5.1. Vázanost soudního exekutora vydaným usnesením

V praxi se mohou objevit případy, kdy soudní exekutor na podkladu spisového materiálu vydá usnesení o zastavení exekuce, nicméně se ukáže, že podmínky pro vydání usnesení nebyly dány (typicky v případě, kdy se zjistí, že povinný zemřel, nicméně tato skutečnost ke dni vydání usnesení soudním exekutorem nebyla zapsána v základních registrech nebo dojde k prosté lidské chybě atp.). 

V případě, že exekuční soud dojde k závěru, že usnesení nemělo být vydáno, musí podat odvolání, pokud si neformálně nejasnosti do uplynutí mu dané lhůty pro odvolání se soudním exekutorem nevyjasní. Kasíková zmiňuje, že je nesprávný postup soudních exekutorů, kteří po připomínkách exekučního soudu sami zrušují (bez odvolání) dříve vydané usnesení o zastavení (rozhodnutí ve věci samé).

5.2. Předkládání spisu odvolacího soudu

V případě, kdy soudní exekutor obdrží odvolání, postupuje podle § 210 odst. 3 OSŘ a věc předloží odvolacímu soudu až poté, kdy všem účastníkům (řízení o zastavení) uplyne lhůta k podání odvolání. Podle Kasíkové soudní exekutor musí, dojde-li mu odvolání od účastníků exekučního řízení, vyčkat uplynutí odvolací lhůty dané exekučnímu soudu (nevzdá-li se soud práva se odvolat), která činí v základu 3 měsíce (čl. II bod 5. zákona č. 255/2023 Sb.), případně i více (čl. II bod 7. zákona č. 255/2023 Sb.) (8).

5.3. Autoremedura

Na proces rozhodování o návrhu na zastavení dopadají standardní ustanovení o autoremeduře (§ 210a OSŘ ve znění novely č. 396/2012 Sb. ve spojení s § 55c odst. 6 EŘ), takže soudní exekutor sám může svoje rozhodnutí změnit, pokud odvolání v celém rozsahu vyhoví, jde-li o řízení zahájená po 1.1.2013. 

Výhodou takového postupu podle Kasíkové je, že se celý proces zastavení dané exekuce výrazně zkrátí. V záhlaví usnesení musí soudní exekutor uvést, že rozhoduje o konkrétním odvolání. V případě odvolání exekučního soudu do výroku o náhradě své rozhodnutí změní tak, že se exekutorovi náhrada nepřiznává, proti čemuž již není nikdo subjektivně legitimován se odvolávat, odvolací lhůta činí pro všechny (vč. exekučního soudu) 15 dnů a není nutné takové rozhodnutí doručovat účastníkům exekučního řízení. Obdobně lze napravit různá dílčí pochybení (např. chybné označení konkrétního soudu jako nositele povinnosti k vyplacení náhrady, namísto České republiky). 

Kasíková upozorňuje v této souvislosti, že je to elegantnější než situace, kdy soudní exekutor vydá opravné usnesení (§ 55c odst. 4), jehož vydání otevírá nový běh odvolacích lhůt do původního usnesení. 

5.4. Náklady mezi účastníky navzájem

Ustanovení § 55 odst. 7 až 13 neobsahuje normu týkající se rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky navzájem (9). V takovém případě by se měla použít obecná úprava podle § 89 věty první EŘ. V případě zahájení exekuce k vymožení těchto nákladů účastníka řízení bude muset ten, komu náklady byly přiznány, uhradit zálohu podle § 90 odst. 3 EŘ ve spojení s § 12 odst. 3 exekutorského tarifu („k vymožení nákladů řízení z exekuce, která byla zastavena“).

Kasíková v této souvislosti opět připomíná, že na rozdíl od Milostivého léta či zastavování marných bagatelních exekucí zastavení exekuce z důvodu bezvýslednosti nemá přímý dopad do hmotněprávních poměrů. Exekuci k vymožení původní pohledávky, i pohledávky nákladů řízení, lze po zastavení (znovu) zahájit. 

Molák závěrem doplňuje, že soudní exekutoři se budou muset v případě starých exekucí vypořádat s tím, že tehdy většinově aplikovaná vyhláška č. 484/2000 Sb., byla zrušena Ústavním soudem.

 

6. Doložka právní moci na usnesení o zastavení exekuce

Rozdílný rozsah aktivní legitimace k podání odvolání a rozdílné odvolací lhůty (viz také část 5.2.) dané účastníkům exekučního řízení na straně jedné a exekučnímu soudu na straně druhé mají za následek, že jednotlivé výroky usnesení o zastavení exekuce budou nabývat právní moci k jinému okamžiku. Na straně exekutorů může vznikat technický problém s vyznačováním doložek, pokud jejich systémy neumožňují automatizaci vyznačování oddělených doložek právní moci.  

Řešení této situace nabízí přímo kancelářský řád, který umožňuje v § 17a odst. 4 tři možnosti vyznačování doložky právní moci. Podle písm. c) tohoto ustanovení (a v trochu nejasné podobě také ustanovení § 3 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb.) může exekutor vyhotovovat zvláštní vyrozumění (jako samostatnou písemnost). V takovém případě může soudní exekutor vyhotovit doložku právní moci automatizovaně po uplynutí lhůty účastníkům exekučního řízení jedním ze způsobů podle písm. a) nebo b). Pro výrok IV., který je středem zájmu pouze exekučního soudu, pak může vyhotovit exekutor separátní písemnost o právní moci výroku o náhradě nákladů vyplácených exekučním soudem, kterou doručí pouze exekučnímu soudu.

Molák v této souvislosti poukazuje, že za předpokladu, že výrok o zastavení exekuce nabývá právní mocí po marném uplynutí 15denní odvolací lhůty, měly by se k danému datu vztahovat ukončovací (administrativní) kroky, které soudní exekutor běžně činí – např. výmaz povinného z Centrální evidence exekucí, ukončení spisu v Rejstříku zahájených exekucí. Soudní exekutor by proto neměl čekat s vyznačením doložky všech výroků až na uplynutí lhůty odvolacímu soudu, jsou-li na toto datum v systému navázány ukončovací administrativní úkony.

---

Poznámky:

1. (par.) „Cestu si buď najdu, nebo si ji udělám.“

2.  V hlavní roli na workshopu vystoupili: soudci Martina Kasíková a Radek Pavlačka, soudní exekutoři Jan Krejsta a Stanislav Molák. Jejich výroky či myšlenky, které zazněly na workshopu, jsou s jejich souhlasem za účelem zjednodušení v tomto článku zaznamenány ve formě nepřímé citace bez odkazu. 

3. K tomu vybízí gramatický výklad čl. II bodu 3. věty druhé zákona č. 396/2012 Sb., která zní: „Dnem, kdy soud předá soudnímu exekutorovi soudní spis, řízení o výkonu rozhodnutí pokračuje dále u soudního exekutora jako exekuční řízení.“  Povinnost zaslat výzvu podle § 46 odst. 6 EŘ byla stanovena v čl. II bodu 7, přičemž po marném uplynutí lhůty soudní exekutor exekuci provedl. Z toho lze poměrně plasticky dovodit, že nemohl-li exekutor provádět exekuci, nemůže být ze samé podstaty hodnocena prizmatem bezvýslednosti. 

4. Tato řízení se po „doložce provedení exekuce“ konečně jako každá jiná zapisují např. do Centrální evidence exekucí (viz Čl. II bod 2. vyhlášky č. 489/2012 Sb.). 

5.  Oprávněný v takovém případě bude muset nicméně zaplatit zálohu na náklady exekuce podle § 90 odst. 3 EŘ ve spojení s § 12 odst. 3 exekutorského tarifu. 

6.  Účinky dalších nařízení výkonů rozhodnutí a exekučních příkazů v rozsahu týkající se vydražené nemovitosti zanikají, nejde-li o rozhodnutí, kterým bylo zřízeno zástavní právo, jestliže

a) usnesení o příklepu nebo usnesení o předražku nabylo právní moci a 

b) vydražitel doplatil nejvyšší podání nebo doplatil částku nejvyššího předražku, a to ke dni skutečnosti, která nastala později.

 7. Proto Přehled údajů o zastavené exekuci podle čl. II bodu 4. věty poslední zákona č. 255/2023 Sb. zveřejněný ministerstvem spravedlnosti připouští, že soudní exekutor v tomto případě může uvést datum první doručené písemnosti.

8.  V tomto kontextu je nutné připomenout, že s (u)plynutím lhůt je úzce spojeno také vyřešení problému, do kterých výroků má exekuční soud právo se odvolat (viz část 4.1. a 6.). 

9. V § 55 odst. 13 EŘ se stanoví jen pravidla pro rozhodování o nákladech exekuce (viz § 87 odst. 1 EŘ). 

 

Text: Mgr. Ing. Antonín Toman, právník Exekutorské komory ČR