Pololetní přehled z judikatur Ústavního soudu

Daňová exekuce – promlčení/prekluze pohledávky z 2009

usnesení sp. zn. IV. ÚS 479/25 ze dne 5. 3. 2025 (soudce zpravodaj Josef Fiala)

§ 160 odst. 1, § 264 odst. 5 daňového řádu

Stěžovatelé nacházejí ústavněprávní rozměr v nejrůznějších momentech svého střetu se státní mocí. Takto brojil povinný stěžovatel proti nezastavení daňové exekuce pro vymožení pohledávky státu ve výši 732 Kč. Ústavní soud mu („kupodivu“) sluchu nepopřál.

 

Náklady excindačního řízení

usnesení sp. zn. III. ÚS 253/25 ze dne 6. 3. 2025 (soudce zpravodaj Milan Hulmák)

§ 142 odst. 1, § 150 o. s. ř.

Zda přiznat či nepřiznat žalobci úspěšnému v excindačním řízení náhradu nákladů řízení se neshodly obecné soudy ve věci, která doputovala až k Ústavnímu soudu. Ústavněprávní rozměr v ní však shledán nebyl. 

Zatímco soud prvního stupně aplikoval § 150 o. s. ř. s odůvodněním, že důvody hodné zvláštního zřetele vyplývají z povahy excindačního řízení („neúspěšný“ účastník je v pozici oprávněného, který neměl na soupis movitých věcí exekutorem vliv) a z okolností projednávané věci (nesouhlas oprávněné s vyškrtnutím věci v exekučním řízení nemá jít k její tíži za situace, kdy je vlastnické právo dokládáno pouze čestným prohlášením a je zjištěno teprve provedeným dokazováním v excindačním řízení).

Odvolací soud však ve věci důvody zvláštního zřetele neshledal a postupoval standardně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. Akcentoval pojetí excindačního řízení jako řízení k ochraně práv třetích osob a své rozhodnutí řádně odůvodnil i dalšími okolnostmi případu (povinný se v místě soupisu zdržoval pouze sporně atp.). Což Ústavnímu soudu stačilo, aby do jeho rozhodovací činnosti nezasahoval.

Obecně snad lze říci, že § 150 o. s. ř. není uzpůsoben na to, aby se pro jeho aplikaci vytvořil jakýkoli „typový“ případ. Měl-li by zákonodárce pocit, že pro excindační řízení obecně patří jiná úprava rozhodování o nákladech řízení než běžný princip úspěchu ve věci ve smyslu § 142 o. s. ř., nic by mu nebránilo ji přijmout. Což samozřejmě z druhé strany neznamená, že se pro aplikaci § 150 o. s. ř. nemohou najít důvody v jednotlivých případech podle jejich okolností. Primárně by však tyto okolnosti neměly vyplývat ze samotné povahy excindačního řízení; byť postavení účastníků, z nichž se ani jeden nemusel na nutnosti zahájení řízení podílet, nepochybně bude vyžadovat citlivé vyvažování jejich práv.

 

Proces obsazování exekutorského úřadu a jeho soudní přezkum

nález sp. zn. I. ÚS 2033/23 ze dne 14. 5. 2025 (soudce zpravodaj Jan Wintr) 

§ 10 exekučního řádu

§ 92 odst. 1, § 152 odst. 5 správního řádu

§ 65, § 68 písm. e), § 70 odst. 1 s. ř. s.

Stěžovatel jako neúspěšný uchazeč o exekutorský úřad se domáhal přezkumu výsledku výběrového řízení a zvolil řadu prostředků ochrany svých práv. Brojil jak proti rozhodnutí Exekutorské komory, tak následně proti procesu jmenování vítězného uchazeče ministrem spravedlnosti. Zatímco v první větvi nevyčerpal opravné prostředky, v druhé ano. Ústavní soud se proto touto částí jeho ústavní stížnosti zabýval meritorně, neshledal ji však důvodnou (ve zbytku ji odmítl procesně). 

Tím, že stěžovatel nevyčerpal opravné prostředky a neobrátil se na Nejvyšší správní soud s otázkou, zda skutečně rozhodnutí Exekutorské komory o výběru vítězného uchazeče nepodléhá soudnímu přezkumu, jak mu s odmítnutím žaloby sdělil Městský soud v Praze, není otázka dosud vyřešena, neboť první slovo patří obecné justici. Jisté východisko přesto Ústavní soud naznačil:

„Funkce soudního exekutora je veřejnou funkcí. Proces obsazování exekutorského úřadu se týká práva na rovný přístup k veřejným funkcím podle čl. 21 odst. 4 Listiny základních práv a svobod [dále jen „Listina“] a čl. 25 písm. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a vzhledem k tomu jej nelze podle čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny vyloučit ze soudního přezkumu. Rozdělením procesu do více samostatných řízení současně není možné zabránit účinnému soudnímu přezkumu výsledného jmenovacího aktu.“

 

Odklad vykonatelnosti rozhodnutí o zastavení exekuce Nejvyšším soudem

nález sp. zn. II. ÚS 588/25 ze dne 15. 5. 2025 (soudce zpravodaj Pavel Šámal)

§ 169 odst. 2, § 243 písm. b), § 268 odst. 1 o. s. ř.

Jako v nalézacím, tak i v exekučním řízení nadále platí ústavní zákaz neodůvodnit rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti. 

Takto Ústavní soud vyhověl stížnosti povinné ve věci prvním i druhým stupněm zastavené exekuce, proti čemuž oprávněná brojila dovoláním s návrhem na odklad vykonatelnosti, kterému Nejvyšší soud vyhověl s pouhým odkazem na § 243 písm. b) o. s. ř. a konstatováním, že „v dané věci jsou splněny předpoklady pro odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí“, což Ústavní soud (podobně jako před časem ve věci IV. ÚS 1572/19, na kterou odkázal) neshledal dostatečným. I pro Nejvyšší soud tak platí standardy odůvodňování soudních rozhodnutí plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny a současně platí, že rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti není vhodným případem pro aplikaci § 169 odst. 2 o. s. ř. 

Rozhodnutí Ústavního soudu se jeví logické, neboť rozhodnutí o odkladu vykonatelnosti má být z povahy věci rozhodnutím výjimečným (není-li odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odvolacího soudu automatický, ale právě naopak) a protistrana má právo se dozvědět, proč je do jejích (pravomocně přiznaných) práv takto výjimečně zasahováno.

 

Dovolací přezkum – právní otázka odvolacím soudem „mlčky“ řešená a rozlišení otázky skutkové/právní

nález sp. zn. III. ÚS 1399/24 ze dne 29. 5. 2025 (soudkyně zpravodajka Daniela Zemanová) 

§ 237 o. s. ř.

V květnu se k rozhodovací činnosti exekučního senátu Nejvyššího soudu vyslovil Ústavní soud ještě jedním nálezem, v němž zkritizoval jednak nerozlišení mezi otázkou skutkovou a právní, resp. odmítnutí zabývat se nastolenou otázkou pro pouhou „polemiku“ se skutkovým stavem, přestože jí stěžovatelka zpochybňovala právní interpretaci samotného exekučního titulu. 

A dále bylo podle Ústavního soudu ze samotného výroku odvolacího soudu potvrzujícího napadené usnesení exekučního soudu zjevné, že právní otázku týkající se rozsahu uložené povinnosti (odstranit vady díla) musel krajský soud posoudit, a to shodně se závěry soudu prvního stupně. Skutečnost, že tak učinil implicitně, na věci nic nemění. Bez jejího posouzení by nemohl rozhodnout, zda stěžovatelka exekučním titulem uloženou povinnost splnila (šlo o výklad obsahu a rozsahu uložené a exekuované povinnosti). Na posouzení této otázky tak rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 o. s. ř. záviselo a Nejvyšší soud se jí měl při vyhodnocování splnění předpokladů přípustnosti dovolání zabývat.

 

Odměna exekutora vymožená před zahájením insolvenčního řízení

nález sp. zn. III. ÚS 873/24 ze dne 17. 7. 2025 (soudkyně zpravodajka Lucie Dolanská Bányiaová) 

§ 3 odst. 1, § 46 odst. 4, § 55, § 87–89 exekučního řádu

§ 6 exekutorského tarifu

§ 414 odst. 1, 4, 5 insolvenčního zákona

Ústavní soud vyhověl stížnosti soudní exekutorky Mgr. Zuzany Grosamové pro podstatný zásah do jejích práv zaručených čl. 11 odst. 1 Listiny (ochrana vlastnictví), čl. 26 odst. 3 Listiny (právo na spravedlivou odměnu za práci), čl. 38 odst. 2 Listiny (právo účasti na projednání věci, která se mě týká) ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny (právo na soudní ochranu obecně), kterého se odvolací soud dopustil nepřiznáním práva na náhradu nákladů exekuce a odkazem stěžovatelky k přihlášce své pohledávky v insolvenčním řízení povinného, a to i těch nákladů, které soudní exekutorka vymohla ještě před zahájením insolvenčního řízení. Neboť „[s]oudní exekutor má nárok na náhradu nákladů exekuce, které fakticky vymohl na povinném podle pravomocných příkazů k úhradě nákladů ještě před zahájením insolvenčního řízení na majetek povinného spojené s oddlužením, po jehož splnění byl povinný osvobozen od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení dle § 414 odst. 1 insolvenčního zákona a nastaly zákonné podmínky pro zastavení exekuce dle § 268 odst. 1 o. s. ř. Za takové situace nemá soudní exekutor důvod přihlašovat svoji pohledávku do insolvenčního řízení a nevztahuje se na něj osvobození podle § 414 odst. 5 insolvenčního zákona.“

Po ukončení insolvenčního řízení a v návaznosti na rozhodnutí o zastavení exekuce spojené s nepřiznáním nákladů exekuce ztratila stěžovatelka titul k jejich vymožení. S ohledem na zákonné účinky splnění oddlužení zároveň ztratila možnost získat nový titul k nákladům exekuce jako její odměně za již odvedenou činnost. Stěžovatelka tak neměla řešení vedoucí k získání odměny za vykonanou činnost. Odvolací soud jí svým rozhodnutím odepřel náhradu nákladů exekuce a nutil ji vydat povinnému peněžní prostředky získané na svou odměnu již před zahájením insolvenčního řízení, což v důsledku vedlo ke zmenšení jejího řádně a v souladu se zákonem nabytého majetku jako výsledku podnikatelské činnosti.

[Naproti tomu ve čtyřech dalších případech soudní exekutoři se svými stížnostmi v posledním pololetí úspěšní nebyli – viz usnesení sp. zn. I. ÚS 211/25 ze dne 12. 3. 2025 (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa), usnesení sp. zn. II. ÚS 2098/24 ze dne 6. 6. 2025 (soudce zpravodaj Pavel Šámal), usnesení sp. zn. II. ÚS 1818/25 ze dne 2. 7. 2025 (soudce zpravodaj Pavel Šámal), usnesení sp. zn. IV. ÚS 1703/25 ze dne 9. 7. 2025 (soudce zpravodaj Zdeněk Kühn).]

 

Chybný postup soudu při výpočtu výše odměny exekutora bez řádného odůvodnění

nález sp. zn. III. ÚS 1143/25 ze dne 3. 9. 2025 (soudce zpravodaj Jan Svatoň) 

§ 5 odst. 3, § 6 odst. 1 exekučního řádu

I zde vyslovil Ústavní soud kritiku standardu odůvodnění soudního rozhodnutí (a znovu ke stížnosti povinného, tentokrát však ve vztahu k odvolacímu soudu, neboť šlo „jen“ o náklady řízení). Z ústavně zaručeného práva na řádný proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny i z příslušných procesních předpisů plyne povinnost obecných soudů odůvodnit své rozhodnutí tak, aby bylo přezkoumatelné, tedy aby z nich bylo dostatečně patrno, jakými úvahami se obecné soudy při svém rozhodování řídily; což obecný soud nesplní, nezdůvodní-li řádně (tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logického myšlení), proč při stanovení odměny soudního exekutora podle § 6 odst. 1 exekutorského tarifu postupoval jinak než soudní exekutor i než on sám ve svém předchozím rozhodnutí.

V uvedeném případě z hlediska kvalitativního Ústavní soud neshledal, že by věc přesahovala zájmy stěžovatele. V kvantitativní rovině však zohlednil, že částka se blíží hranici bagatelnosti a že stěžovatel je starobní důchodce, jehož finanční situace mu neumožnila zastoupení advokátem. Rozhodnutí krajského soudu jej tak mohlo citelně zasáhnout (nesprávným výpočtem odměny soudního exekutora jej zkrátil o 46 458,04 Kč).

Ve věci bylo kromě jiného meritorně rozhodováno již podruhé (I. ÚS 2960/24).

 

text:  JUDr. Lenka Pekařová, soudkyně Okresního soudu v Kroměříži