JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M.: Vždycky chci o světě vědět raději více než méně

V jednom rozhovoru jste o sobě s nadsázkou řekl, že jste „z podstaty samolibý a se sebou víceméně spokojený člověk“. To není úplně obvyklá sebereflexe vrcholného soudce. Je to způsob, jak odlehčit rozhovor, nebo je zdravá dávka sebevědomí pro soudce vlastně profesní nutností?

Je to oboje. V první řadě je to snaha být k sobě, a možná k soudcovskému stavu obecně, upřímný. Nejsme andělé, a už vůbec ne bozi. Jsme lidé z masa a kostí, s dobrými i špatnými vlastnostmi. U soudce vysokého soudu je docela velké nebezpečí, že si začne myslet, že je ve svém oboru tak trochu bůh. Protože stojí nade všemi, všichni ho musí poslouchat, často mu podlézají, neb si to s ním nechtějí rozházet, a málokdo mu řekne, že nemá pravdu. A to pak může vést k jisté samolibosti a sebeuspokojení. Ale má to i druhou stranu mince. Bez jistého sebevědomí, a tedy možná i trochy samolibosti, a bez pocitu, že to, co dělám, v zásadě umím, hrozí soudci vrcholného soudu roky bolavého břicha a neuróz a to, co se nazývá syndrom podvodníka. Při rozhodování si prostě musíte v docela významné míře věřit, že to, k čemu jste dospěl, je rozumné a za daných poměrů nejlepší dostupné řešení. Pokud se permanentně bojíte, že na svou funkci nestačíte, neb nejste dost chytrý, budete se v profesním životě velmi trápit. Takže ideální stav, k němuž jsem snad dospěl – óóó, jak jsem skromný!:-) – je pocit, že své práci plus mínus rozumím, ale současně vědomí, že nesmím ztratit ostražitost a schopnost vstřebávat nové věci, protože svět ani trochu nestojí na místě. 

Když jste před více než čtyřmi lety nastupoval do čela Nejvyššího správního soudu, zdůrazňoval jste kontinuitu fungování soudu a potřebu stabilizace. Když se dnes ohlédnete zpět – v čem se NSS za vašeho vedení změnil nejvíce a kde naopak zůstáváte „nespokojený“? Je dnes největším problémem NSS množství práce, personální kapacita, nebo spíše kvalita legislativy, se kterou soud pracuje?

Začal jsem svůj mandát s vědomím, že soud je v krizi způsobené nepoměrem mezi nápadem, který se na něj valí, a schopností kauzy rozhodovat v přiměřeném čase a v kvalitě odpovídající jeho ústavní roli. Bál jsem se, že nás stihne osud prvorepublikového Nejvyššího správního soudu či svého času Evropského soudu pro lidská práva a na rozhodnutí budou lidé čekat i několik let. Tím bychom ztratili smysl existence. Za poslední čtyři roky se nám podařilo krizi zažehnat a kombinací různých opatření se dostat do stavu, že nikdo z našich soudců nemá více než 60 neskončených věcí a v průměru od nás dostanete rozhodnutí zhruba za půl roku. A ještě více mě těší, že takto začala fungovat správní justice jako celek, tedy i krajské soudy. Lidé, kteří správní justici posílili díky rozumnému a odpovědnému přístupu jak Marie Benešové, tak Pavla Blažka, samozřejmě stáli nikoli bezvýznamné veřejné peníze, za které našim daňovým poplatníkům děkujeme. Jejich efekt se ale projevil docela rychle a myslím, že jsme je využili účelně. 

Dnes je správní justice v nejlepší kondici za celou svou historii po roce 1989. Rozhodujeme – na krajských soudech i na NSS – v rozumných a v evropském srovnání velmi konkurenceschopných lhůtách. I kvalita rozhodování je, myslím, na velmi solidním evropském standardu. Naše rozhodnutí jsou přezkoumatelná, snaží se jít po podstatě věci a neutopit se v bezobsažném formalismu. Netvrdím, že jsou vždy geniální, ale snaha přijít věcem na kloub je v nich myslím patrná. Takže v tuto chvíli jsem se stavem správní justice vcelku spokojen. Úkolem do budoucna je dobrý stav udržet.

Soud se za posledních několik let změnil tak, jak jsem již delší dobu očekával a říkal to v rozhovorech, a ostatně i ve svém prvním projevu k našim soudcům a zaměstnancům. Období otců zakladatelů je definitivně minulostí, jsme normální nejvyšší soud kontinentální Evropy a naší rolí už není dělat velké právní revoluce, nýbrž řešit každodenní složité, často velmi „technické“ problémy středního rozsahu v prostředí extrémně komplexního právního systému. Ten má dvě základní vrstvy – unijní právo a národní právní řády – a více zdrojů a center, z nichž významnou roli hrají precedenční soudy – Soudní dvůr EU, Evropský soud pro lidská práva a národní ústavní a nejvyšší soudy. Právě rostoucí hora judikatury, již musíme reflektovat, je to, s čím se potýkáme a i nadále se budeme čím dál víc potýkat. Zažil jsem to jako student práv v Německu v devadesátkách – prakticky ke každému problému tam byla judikatura, u nás tehdy nepředstavitelná věc. Dnes žijeme v německých poměrech.

Na nekvalitu legislativy nadávat nebudu. To je fakt, který je jen obtížně změnitelný. Je daní za komplexitu systému a za to, že je extrémně složité najít jasná a jednoznačná právní řešení v prostředí 27 členských států s velmi odlišnými zájmy a pořád dosti odlišnými právními tradicemi a hodnotovými akcenty. Právo, v němž žijeme a – doufám – budeme i nadále žít, už nikdy jednoduché a přehledné nebude. A pokud ano, stane se tak v důsledku snížení komplexity systému, s níž by, a to si jsem jist, přišlo i snížení kvality našich životů. Stejně jako klesla v Evropě kvalita života v prvních staletích po pádu Říma, který vedl k dramatickému snížení komplexity zdejších společenských, ekonomických i politických vztahů. Buďme rádi za dnešní laskavý komplexní chaos! 

Kde je podle vás hranice mezi rychlostí rozhodování a skutečně kvalitním rozhodnutím? Nemůže tlak na rychlost vést k tomu, že soudy začnou řešit více statistiku než hledání spravedlnosti?

Jasně, že dobře promyšlené a přesvědčivě odůvodněné rozhodnutí NSS jako precedenčního soudu si žádá určitý čas, obvykle aspoň pár týdnů, někdy i měsíců. Ve chvíli, kdy musíme rozhodovat v řádu dnů, což platí u volebních věcí, ale čím dál víc i u věcí mezinárodní ochrany, a byly to i covidové kauzy před pár lety, je nebezpečí, že něco přehlédneme, nedomyslíme či povrchně posoudíme, veliké. Je to trade-off – za velkou rychlost rozhodování se platí snížením kvality. Ale toto dilema se dá zčásti řešit dostatečnou kapacitou soudního výkonu, kterou nyní máme k dispozici. Takže pokud se nezhorší poměry, věřím, že budeme rozhodovat v solidní kvalitě. 

Opakovaně naznačujete, že správní soudnictví má kultivovat veřejnou správu. Máte pocit, že státní správa dnes skutečně naslouchá judikatuře správních soudů více než dříve? Existuje oblast, kde NSS stále opakovaně napravuje stejné chyby správních orgánů?

Správní soudnictví je tu od toho, aby přimělo veřejnou správu chovat se k lidem slušně. To se nám, myslím, za skoro čtvrtstoletí naší existence povedlo. Spravedlivý správní proces v Česku funguje, někdy možná pomaleji a těžkopádněji, než by měl, ale obecně vzato jsme solidně fungující právní stát. Asi nejlépe to je vidět na vývoji daňové správy, ale stejně tak se dramaticky rozvinula profesionalita přestupkových orgánů, ekonomických regulátorů a, byť méně, než bych si přál, i stavebních úřadů. Dnes už nebývají problémem zásadní procesní boty správních orgánů či nějaká jejich do nebe volající svévole. Co přetrvává, je formalismus, ukecanost a přitom zbytečná povrchnost právní argumentace správních rozhodnutí a někdy neschopnost postihnout jádro problému a jasně je pojmenovat. Posunout v tomto ohledu správní orgány k lepšímu bude náš úkol v příštích letech.

NSS často rozhoduje věci s výrazným společenským dopadem – daně, migrace, volby, regulaci podnikání. Jak soudce pozná, že ještě nalézá právo, a kdy už by mohl nechtěně vstupovat do prostoru, který patří do hájemství politické reprezentace? Daří se vyjasňovat hranici mezi soudní mocí a politikou, nebo spíše dochází k rozostření?

Soudy musí rozhodnout, pokud k nim někdo podá žalobu. Jestliže rozhodují na základě obecných a málo určitých právních pojmů jako třeba pronásledování či rodinný život v azylovém právu, zneužití práva v daních či krajinný ráz ve stavebnictví, protože právě takové pojmy unijní či český zákonodárce napsal, nutně tak trochu „dělají politiku“. Dávají těm pojmům konkrétní obsahy, přesněji řečeno ověřují, že ty obsahy, které jim dal správní orgán, se drží v mezích, jež se do oněch pojmů vejdou. A samozřejmě soudní kontrola veřejné správy znamená, že poslední slovo má soud a že se veřejná správa musí držet v koridoru vymezeném judikaturou. Ale to je podstatou článku 36 odst. 2 Listiny a tak to náš ústavodárce v roce 1991 resp. 1992 chtěl. Mají to tak všechny evropské státy. Jde o evropský poválečný ústavní konsensus, zakotvený na mezinárodní úrovni v čl. 6 Evropské úmluvy o lidských právech.

 

V jednom z posledních rozhovorů jste řekl, že právní stát je „laskavý a drahý“ a že společnost musí přijmout určitou míru odpovědnosti. Co je podle vás dnes největší nedorozumění veřejnosti o fungování právního státu? Jak byste rozptýlil obavy části veřejnosti, která chápe ochranu práv spíše jako překážku efektivity státu?

Žijeme už přes 150 let v systému, v němž je stát vázán svým vlastním právem. Tím je v obecné rovině řečeno vše. Moderní západní stát je stát právníků, protože v něm probíhá permanentní souboj různých společenských skupin o určení obsahu právních pravidel – legislativou, soudní interpretací, nastolením agend, třeba pomocí strategických litigací. Politika se dělá pomocí práva. Veřejná správa a politická moc se pohybují v koridoru vymezeném právem, a co je obsahem práva, a tedy kde leží hranice tohoto koridoru, posuzují v posledku správní a někdy také ústavní soudy. Více soudem nekontrolované politické či exekutivní moci znamená větší riziko svévole. Na druhé straně všeobjímající soudní kontrola může vést k paralýze a zbezvýznamnění politiky a k alibismu a formalismu správních úředníků. Musíme hledat rovnováhu mezi svázaností právními pravidly a akceschopností a efektivitou politického systému. Bude to nikdy nekončící boj.

České právo v posledních letech výrazně zbytnělo. Stále ale rezonují ve veřejném prostoru volání po regulace toho či onoho. Máme podle vás problém spíše s nedostatkem regulace, nebo naopak s tím, že stát chce prostřednictvím práva řešit příliš mnoho společenských problémů, které by bylo lepší ponechat na řešení např. jiným nenormativním systémům?

Jsem bytostný ekonomický liberál, a pokud bych byl zákonodárcem, osekal bych hodně dnešních regulací v oblasti ekonomické produkce a ochrany spotřebitele, životního prostředí, sociálně slabých či kulturního dědictví. Stát podle mého gusta by byl minimální stát vlastníků majetku, kteří by si vztahy mezi sebou uspořádali především svobodnými dohodami v oblasti soukromého práva. Stát by byl noční hlídač a garant dodržování smluvně ujednaných závazků. Veřejného práva by bylo minimum. Ale tohle je libertariánský sen, který se nikdy nenaplní. Většina lidí takový stát nechce a v dohledné budoucnosti se to nezmění, možná spíš naopak. Lidé chtějí jistoty a ochranu, a zdaleka to nechtějí jen slabší a chudší lidé. I bohatý podnikatel si rád zachová svou pozici na trhu prosazením pro sebe výhodné regulace. A tak máme houštinu regulací a podle nich soudíme. Spousta zákonů, jimiž jsem vázán, se mi osobně hodnotově nelíbí. Ale jsem loajální profesionál a rozhoduji tak, jak mi zákon ukládá. Význam práva je dnes obrovský. Jiné normativní systémy jako morálka či tradice samozřejmě i nadále mají velký význam, nicméně často se střetávají s právními pravidly. A v tomto střetu, pokud k němu dojde, má právo logicky navrch.

 

Soudy dnes čelí také poptávce po lepší komunikaci s veřejností. Mnozí to odmítají. Má být soudce hlavně autoritou, která mluví prostřednictvím rozsudků, nebo musí moderní justice přijmout i roli vypravěče a vysvětlovat laicky, proč rozhodla právě takto?

Soudce především nesmí chtít být populární, nesmí toužit po tom, být veřejností milován, uctíván, chválen. Kdo ze soudců téhle touze podlehne, dopouští se podle mého názoru velkého profesního selhání. Protože soudy jsou aristokratické, anti-populární instituce, které mají chránit jednotlivce proti většině, je-li jednotlivec v právu. 

Na druhé straně jsou soudy i politickými institucemi v tom smyslu, že jejich rozhodování musí být aspoň rámcově veřejností akceptováno jako legitimní, byť nemusí být přijímáno se souhlasem. A k tomu je komunikace důležitých soudních rozhodnutí nezbytná. My se o to na NSS snažíme. Často to děláme preventivně, když tušíme, že jde o rozhodnutí, které je společensky důležité, typicky ve volebních věcech či když jde o celospolečensky významné stavby nebo klíčové ekonomické kauzy. A děláme to i následně, zejména tím, že pro odbornou veřejnost přednášíme o naší judikatuře či pořádáme semináře v jednotlivých oborech naší rozhodovací činnosti. Zveme tam příslušné oborové stakeholdery, ověřujeme si, jak jsou naše rozhodnutí odbornou veřejností přijímána, a pokoušíme se je vysvětlovat. 

A já jako předseda a stejně tak někteří moji kolegové soudci se občasným veřejným vystupováním k obecnějším tématům souvisejícím s justicí či ústavností snažíme lidem vysvětlit, že ten z jejich pohledu možná těžkopádný a nesrozumitelný systém rozhodování o právech nakonec v dlouhodobém horizontu pomáhá tomu, že žijí ve vcelku bezpečné a komfortní společnosti, v níž se státu nemusí až tak moc bát. Já osobně se snažím vystupovat s přiměřenou zdrženlivostí a pokud možno argumentovat faktograficky přesně, ale současně zkouším věci zjednodušit a říci takovým jazykem, aby to bylo i pro neprávníky stravitelné.

Umělá inteligence vstupuje do práce právníků i soudů. Vidíte její potenciál především jako nástroj zvýšení efektivity, nebo může změnit i způsob právního uvažování jako takového? Existuje část soudcovské práce, kterou by podle vás neměl nikdy „převzít algoritmus“, a naopak kterou část by měl převzít, protože je zkrátka „lepší“?

Umělá inteligence bude nejspíš jedním z opravdu významných objevů či vynálezů, podobně jako písmo, knihtisk, parní stroj, elektřina a její všemožné využití, štěpení jádra či internet. Zvýší v některých ohledech naši efektivitu, změní způsoby našeho myšlení a práce a jistě nám i něco sebere, stejně jako nám třeba navigace v mobilech oslabily schopnost číst v papírových mapách. A bude to s ní jako s jinými vynálezy a objevy v minulosti – budeme ji přijímat se směsicí přehnaných nadějí, obav a odmítání a postupně se bude více a více stávat součástí našich životů, které si bez ní už ani nebudeme schopni představit. Stejně jako dnes žijeme se smartphonem a nechápeme, jak jsme mohli ještě před 30 lety žít bez něho.

A k jedinečnosti lidského soudce: Existuje část činností řidiče auta nebo letadla, kterou by nikdy neměl převzít autopilot? Podle mě v obecné rovině ne; závisí to totiž na schopnostech autopilota. Pokud bude ve všem myslitelném tak dobrý, či spíš lepší než řidič nebo pilot, lze mu svěřit vše, a možná to bude dokonce bezpečnější. Podle mě je vymýšlení, co „nikdy nesmí dělat stroj“, projev digitálního luddismu. Stroj má dělat to, co mu lze s ohledem na jeho schopnosti svěřit. V právu samozřejmě musíme být velmi opatrní, protože se v něm sice často vyskytují typizované situace, ale s nimi i řada výjimek a nepravidelností. Ale to je to samé jako se samořiditelnými auty – na dálnici začínají fungovat docela spolehlivě, v křivolakých uličkách evropských měst se silným kombinovaným provozem aut, kol a chodců jim zatím rozhodně věřit nelze. V právu to bude podobné jako v jiných oborech, ale samozřejmě i my právníci si budeme chtít zachovat vlastní výlučnost a nenahraditelnost, a tak budeme argumentovat, že přece stroj nemůže rozhodovat o lidech… Já myslím, že musíme rozlišit obsah rozhodnutí, jenž bude více a více generován strojem na základě vstupů, které stroj dostane, a odpovědnost za rozhodnutí, kterou v posledku ponese příslušný člověk – soudce, správní úředník, soudní exekutor. Jiná otázka je, zda lidé budou vnímat jako legitimní, že by o nich rozhodoval stroj. Ale vývoj jejich názorů na tuto otázku se asi také bude ve významné míře odvíjet od toho, zda stroji budou moci věřit, že rozhoduje aspoň v takové míře správně a spravedlivě, jako kdyby rozhodoval člověk. Pokud takové stroje na rozhodování budou někdy k dispozici, nejspíš se prosadí. Pokrok nezastavíš.

Soudní exekutoři patří mezi profese, jejichž činnost dlouhodobě sledujete – ostatně jste se exekuční problematice věnoval ještě před působením ve vedení NSS. Když se podíváte zpět na 25 let existence soudních exekutorů v Česku, co považujete za úspěch exekutorů jako profese a kde naopak podle vás zůstávají největší profesní výzvy?

Za úspěch profese považuji, že se stala víceméně samozřejmou, ačkoli od začátku čelila silnému odporu některých skupin společnosti. U dlužníků to chápu, ale dokonce i někteří soudci zprvu nelibě nesli, že se výkon soudních rozhodnutí vyvádí mimo soudy samotné. Ale povedlo se a soudní exekutoři se etablovali jako efektivní a vysoce profesionální součást justice. Mimochodem jste byli vždy velmi inovativní při používání IT a sofistikovaných metod sběru a analýzy dat. Protože vám to bylo k užitku. Úspěchem je, že jste zvládli i řešení excesů některých vašich kolegů, byť vás v očích laické i odborné veřejnosti určitě poškodily. Ale soudný člověk ví, že své problémy máme i my soudci, státní zástupci, advokáti, notáři či třeba insolvenční správci. To podstatné je, aby jich bylo únosné množství a aby se s nimi příslušná profesní skupina dokázala vypořádat.

Pro Komorní listy jste v minulosti popisoval silné i slabé stránky modelu, kdy kárnou pravomoc nad exekutory vykonávají kárné senáty NSS. Od té doby došlo k proměnám v organizaci kárného řízení, když agenda byla převedena v prvním stupni na vrchní soudy. Je sice těžké hodnotit tyto čerstvé změny, ale je tento model kárného řízení se soudci, státními zástupci a soudními exekutory podle vás stále správně nastaven? Kde vidíte rizika nového systému?

Nebyl jsem zastáncem přechodu z jednoinstančního na dvojinstanční model, považoval jsem to z ryze funkčního a provozního hlediska za zbytečné. Ale chápal jsem politické důvody, které ke změně vedly, a proto jsem jí nebránil, ovšem s podmínkou, že se zachová vysoká míra heterogenity kárných senátů na první a v menší míře i na druhé kárné instanci. A to se povedlo. Jsem velmi rád, že soudci, státní zástupci a soudní exekutoři mají kárný systém, na jehož fungování se podílejí různé právní profese. Ty díky tomu mají institucionalizovanou příležitost spolu mluvit a navzájem se inspirovat, a to včetně advokátů, akademiků a lidí od veřejného ochránce práv. A jsem i spokojen, jak se vyvinula spolupráce obou nejvyšších a obou vrchních soudů při praktickém zajištění provozu celého kárného systému. Mluvíme spolu a vycházíme si vstříc. Tak to má v justici být. 

Zatím rizika nevidím. To, že je nový systém trochu náročný po organizační stránce, je rozumnou cenou za jeho vysokou legitimitu a za to, že vytváří příležitost k dialogu profesí i soudních instancí. Nic bych na něm neměnil. 

Veřejná debata o exekucích se často pohybuje mezi dvěma póly – ochrana dlužníka versus ochrana věřitele. Myslíte si, že česká společnost se přibližuje nalezení správné rovnováhy, nebo čím dál více oscilujeme mezi oběma extrémy? Co by dnes podle vás nejvíce pomohlo zvýšit důvěru veřejnosti v exekuční systém?

Trochu se bojím, že se vzdaluje od stavu, který bych považoval za efektivní pro právní a ekonomický systém. Dlouhodobě si myslím, že k tomu, aby bylo právo bráno vážně, musí být v určitých situacích přiměřeně drsné. Protože musí budit respekt, a ano, v určité míře i strach. Bez toho přinejmenším část dlužníků půjde cestou morálního hazardu. Vím, že je to složitá věc, protože stejně tak jako je makroekonomicky neefektivní nedodržovat závazky, je neefektivní, pokud je nikoli nezanedbatelná část společnosti kvůli svým dluhům vytlačena z prostoru legálního fungování kamsi do ekonomického podzemí. Nicméně obecně si myslím, že v posledních letech bylo laskavosti k dlužníkům až dost a za mě bych pohyb tímto směrem zastavil. 

Stát v případě vymáhání veřejnoprávních pohledávek dal institucím v minulosti na výběr – in-house vymáhání, využití služeb obecného správce daně, nebo využití služeb soudního exekutora. V minulosti došlo k převodu vymáhání justičních pohledávek na celní správu, v dalším „kole“ došlo k převodu vymáhání pohledávek některých orgánů veřejné správy na celní správu. Nyní stát poměrně netransparentně přílepkem k zákonu o platformové práci chystá převod pohledávek ČSSZ a zdravotních pojišťoven na finanční správu. Máte vysvětlení, proč stát ubírá či ztěžuje postupně věřitelům veřejnoprávních pohledávek možnost využití služeb soudních exekutorů? Když se podíváme na tvrdá data, tak soudní exekutoři mají vyšší úspěšnost a nestojí veřejné rozpočty ani korunu. Státní orgány často navíc sami přiznávají, že nemají přesná data o úspěšnosti daňových exekucí.

Nechci spekulovat o důvodech, mohou být různé – zlevnit vymáhání pro dlužníky, najít agendu pro část celní správy, bůhví. Je to věc politického rozhodnutí. Nicméně viděno ekonomicky, pokud z pohledu dlužníka „zadarmo“ vymáhá jeho dluh stát, platíme vymáhání my všichni ze svých daní. Na soudních exekutorech je skvělé, že jsou jako podnikatelé motivováni vymáhat jim svěřené pohledávky efektivně a vytvářet si k tomu know-how. Stát byl historicky, taková je aspoň naše zkušenost po roce 1989, v této agendě méně efektivní.

Je podle vás obecně prospěšné, že v případě veřejnoprávních pohledávek existuje v podstatě konkurenční prostředí mezi soudními exekutory a daňovými exekucemi? Vnímáte reálnou silnou potřebu stávající systém měnit? Napadá vás, proč na sebe stát chce brát další agendu a náklady, když může využít specializovaných služeb exekutorů v podstatě zdarma? Příznivci „minimálního státu“ a tvrdé fiskální disciplíny jistě nemohou jásat.

Vždy jsem zastáncem trhu, konkurence, soutěže, otevřenosti prostředí. Protože takové prostředí zpravidla přináší inovace, ať už technologické nebo organizační, a s nimi i snahu o vyšší efektivitu. Trh prostě dlouhodobě nejefektivněji alokuje vzácné zdroje. Takže kdybych byl zákonodárce, do současného systému bych právě kvůli tomu, že umožňuje konkurenci, nesahal. Ale netuším, zda někdo nevidí dopady exekucí prováděných soudními exekutory na dlužníky jako natolik společensky nákladné, že dá raději přednost dražší „státní“ variantě před zachováním konkurenčního prostředí.

Postupné zestátňování vymáhání veřejnoprávních pohledávek bude mít dopad i do justičních poměrů. Značná část agendy se přesune z civilní větve soudnictví do té správní? Pozorujete už na NSS určité změny v této oblasti? Dochází k určité koordinaci při výkladu občanského soudního řádu se soudci Nejvyššího soudu?

Zatím naše data neukazují, že by počty žalob proti exekučním rozhodnutím celní správy významně narůstaly. Ale v nějaké míře takové případy máme již mnoho let, a samozřejmě se setkáváme i s exekuční judikaturou Nejvyššího soudu. Vždy pečlivě sledujeme, co k danému právnímu problému naši kolegové řekli, a snažíme se je většinou následovat. Jen velmi výjimečně volíme jinou cestu, protože si myslíme, že jednota a pokud možno bezrozpornost práva se má projevovat i v koordinaci postupů obou nejvyšších soudů. 

Pokud byste měl jako správní soudce upozornit na jedno riziko, které by si měli tvůrci reformy převodu vymáhání veřejnoprávních pohledávek na stát hlídat, co by to bylo?

Za mě je nutno přemýšlet především o nákladovosti té změny, a to ve dvou rovinách. Bude to stát lidi a další materiální prostředky na straně státu, které zatím nemusely být vynaloženy. A otázkou bude efektivita – spíš bych si myslel, že bude menší než v dosavadním modelu, a tedy že stát vymůže méně peněz. 

Před lety jste poměrně rozvířil debatu, když jste označil západní právo za „laskavé, jemné a trochu dýchavičné“ a Evropu za „velmoc hlavně v regulacích“. Ozývaly se hlasy, že podobné geopolitické soudy už nejsou rolí předsedy Nejvyššího správního soudu. Kde podle vás končí role soudce a začíná role veřejného intelektuála?

Spousta lidí v intelektuálně náročných profesích se snaží uvažovat o svém oboru v širším kontextu. Dokonce bych řekl, že právě takový typ myšlení je metodicky správnější než ryze izolované přemýšlení uvnitř daného oboru. To, jak právo v praxi funguje, je zkrátka velmi silně ovlivněno hodnotovým nastavením společnosti v dané době, a pokud o tom budeme mlčet, naše analýza bude méně přesná. Jestliže vcelku jasně vidíme, že Evropa zaostává za USA v technologickém rozvoji a začíná mít potíže i s Čínou, je dobré se ptát, proč to tak je a čím se od zbytku světa odlišuje. A jednou z odlišností nepochybně je, že v Evropě klademe velký důraz na komfort a ochranu toho či onoho. A děláme to pomocí právních regulací. Ve výsledku jsou evropské státy opravdu jakési regulatorní velmoci. Chovají se ke svým občanům laskavě a jemně, ale také jsou trochu dýchavičné, pokud jde o technologický a na to navazující ekonomický rozvoj. Zatím žijeme velmi pohodlně z bohatství vytvořeného minulými generacemi, zejména z průmyslové a síťové infrastruktury vybudované v desetiletích velkého rozvoje po roce 1945, ale zkrátka trochu stagnujeme. Myslím, že pokud na tuto souvislost povahy našeho práva a technologického a ekonomického rozvoje poukážu a kladu si otázku, zda regulací nemáme možná trochu moc, ze své role soudce nikam neutíkám. 

Působíte jako člověk, který se nebojí formulovat silné názory – ať už na kvalitu legislativy, stav západní civilizace nebo budoucnost práva. Stalo se Vám někdy, že jste si po zveřejnění nějakého rozhovoru sám řekl: „Tohle už bylo moc“?

Vlastně ne. Jsem zvyklý diskutovat, širokou svobodu slova považuji za základ svobodného života a ostře formulované pozice k diskusi patří. Mrzelo by mě, kdybych své názory neopíral o přesvědčivý empirický základ. Ale pokud jej mám, nabídnout určitou interpretaci, i takovou, která někoho naštve a přiměje třeba k reakci, je pro veřejnou debatu užitečné. Pokrok se rodí v konkurenci, střetech alternativ, v neustálém testování jedněch myšlenek jinými. Jsem rád, že žiji ve společnosti, která svobodnou debatu umožňuje a podporuje.

Za dobu působení na NSS jste se podílel na stovkách (či snad i tisících?) rozhodnutí. Existují stále případy, které vás dokáží intelektuálně zaujmout stejně jako na začátku vaší kariéry? Co například?

Jo jo, jsou to tisíce rozhodnutí – přes dva tisíce jako soudce zpravodaj, další něco přes čtyři tisíce jako člen senátu. A z toho pár stovek jsou kauzy rozšířeného senátu, v němž jsem od roku 2008. 

No, mám-li být upřímný, míra mého vzrušení z právních otázek v průběhu času klesá. Je to ale logické. Za více než dvacet let u intelektuálně nesmírně podnětného soudu mi prošlo rukama hodně zajímavých a zásadních právních otázek. Už mě máloco opravdu překvapí, neboť většina právních a hodnotových dilemat se opakuje a někdy v minulosti jsem je už v nějaké podobě řešil. Ale nejspíše se něco nového a hodně sporného objeví. Kdybych měl tipovat, možná by to mohly být bioetické otázky – jak byste řešil spor, zda povolit zásah do DNA, který prokazatelně eliminuje u daného jedince hrozbu budoucí smrtelné choroby, jež by u něho jinak nejspíš propukla, ale u něhož jsou dobře představitelné negativní vedlejší účinky, akorát nejsme schopni nyní poznat, zda vůbec budou a jaké případně a zda se mohou dále v populaci šířit? Nebo jak byste se stavěl k použití geoinženýrských metod při řešení problému globálního oteplování, které mohou mít také různé předem obtížně předvídatelné vedlejší efekty? Já mám v těchto věcech v obecné rovině jasno – myslím, že člověk si spíše má hrát technologicky na Boha a s předběžnou opatrností to nemá přehánět. Protože technologický pokrok zatím přinesl výrazně více pozitiv než negativ. Ale co když to jednou bude naopak, a s opravdu fatálními důsledky?
 

Kdybyste se za deset let podíval zpět na českou justici a správní soudnictví, co byste chtěl, aby bylo jinak, aby bylo možné říct: český právní stát udělal významný krok dopředu?

Významný pokrok jsme dosáhli za poslední skoro čtyři dekády od roku 1989. Jsme úplně jiná společnost, než za komunistů – svobodomyslná, komfortní po všech stránkách, nabízející prostředí pro bezpečný život. I ta justice a v rámci ní správní soudnictví fungují ve světovém i evropském srovnání velmi dobře, i když si to naši lidé možná nemyslí. 

Co bych chtěl, je srozumitelnější a více na podstatu věci orientovaná správní justice. Méně procesního balastu a více fundamentálně fair procesu, který řeší hmotněprávní otázky. Více strukturovaného dialogu mezi žalobcem a žalovaným, v němž soudce hledá a nachází pravdu nejen procesní, ale „skutečnou“. Takovou, kterou nakonec, byť nerad, akceptuje i ten z účastníků, kterému se zájmově nehodí do krámu. Protože proti ní nemá relevantní protiargument.

Vedle práv jste vystudoval i politologii a opakovaně říkáte, že právo nelze chápat bez širšího společenského kontextu. Nestává se Vám někdy, že ve vás při rozhodování soupeří právník s politologem? A pokud ano, kdo z nich nakonec vítězí?

Budu zas jednou trochu brutální. V souvislosti s právem se používá spousta vznešených slov. Spravedlnost, ústavnost, zákon, legitimita… Politolog ve mně je ovšem vidí především jako technologii moci, technologii správy společnosti. Myslím, že tenhle politologický pohled je velmi užitečný i při soudním rozhodování. Za každým právním pravidlem v posledku stojí nějaký zájem, výhoda, nevýhoda. Které se do práva dostávají jako nástroj pro kontrolu a distribuci zdrojů – zejména ekonomických. Politologický a právní pohled spolu nesoupeří, doplňují se. Zkuste si to představit jako kameru, která umí dva režimy snímání – ve viditelném světle a v infračerveném spektru. A data z obou režimů se složí dohromady a poskytnou lepší obraz, než kdybyste použil jen jeden z nich. Vždycky chci o světě vědět raději více než méně.

Jednou jste o sobě řekl, že se nepovažujete za „rodilého soudce“ a že byste si uměl představit i dráhu advokáta nebo podnikatele. Když dnes vedete Nejvyšší správní soud, myslíte si, že právě tahle „vnitřní pochybnost“ z vás udělala lepšího soudce? Nebo byste někdy opravdu rád zjistil, jaký by byl Karel Šimka advokátem či podnikatelem? V jakém oboru byste podnikal?

Hodnocení svých soudcovských kvalit přenechám jiným, budu-li někdy někoho v tomto ohledu zajímat. Ale pocit, že nejsem profesně předurčen, se jistě projevuje v mém zájmu i o jiné než právní otázky. Baví mě, byť samozřejmě na laické úrovni, přírodní a technické vědy a obecně širší přemýšlení o fungování společnosti. 

Nemáme druhý život. Je mi 53 let a nejspíš se už podnikatelem nestanu. Nějak jsem si v životě vybral, a nelituji. Určitě se už nestanu správcem kolonií, jímž bych možná rád byl, jak jsem kdysi řekl v jednom rozhovoru. Ale čistě hypoteticky a teoreticky, s vědomím, že o podnikání v reálu nevím skoro nic – bavilo by mě budovat superstruktury: Mosty, tunely, přehrady, elektrárny, průplavy, lyžařská střediska, orbitální stanice a kosmodromy. Nebo třeba již zmíněnými geoinženýrskými metodami moderovat klima. Prostě měnit přírodu k užitku pro lidi.

 

---

JUDr. PhDr. Karel Šimka, Ph.D., LL.M. vystudoval právo a politologii v Plzni, Praze a německém Passau. Soudcovskou kariéru zahájil na okresním soudu, od roku 2004 působí u Nejvyššího správního soudu, kde se zaměřuje zejména na finanční právo, ekonomické regulace a ochranu svobody jednotlivce. V únoru 2022 se stal třetím předsedou NSS. Vedle soudcovské práce přednáší, publikuje a věnuje se také výuce na vysokých školách.

---

ptal se: Mgr. Ing. Antonín Toman