Zůstavitel v exekuci aneb k souběhu exekučního a pozůstalostního řízení

Zastavení řízení o pozůstalosti pro nedostatek majetku

V případech, kdy povinný zemře, se nejčastěji setkáme se situací, kdy nezanechal žádný majetek nebo jen majetek bez hodnoty či nepatrné hodnoty. Pozůstalostní soud v takovém případě řízení o pozůstalosti zastaví (§ 153 a 154 ZŘS). Pokud má povinný exekuce, není ničím výjimečným (a na začátku dědického spisu je to ihned vidět po provedení lustrace soudních řízení vedených na zůstavitele), že jich má často i několik desítek. V některých regionech jsou tyto případy častější, avšak ani v Praze, Brně či jiných velkých městech toto není ničím výjimečným. Již po prvním otevření dědického spisu je další osud pozůstalostního řízení často jasný a řízení o pozůstalosti bývá zpravidla rychle zastaveno.

 

Pokud zůstavitel s velkým množstvím exekucí zanechá majetek bez hodnoty či nepatrné hodnoty (například starý a nepojízdný osobní automobil a bezcenné vybavení bytu), pak předpokladem zastavení řízení o pozůstalosti je též souhlas vypravitele pohřbu s nabytím takového majetku. Takový souhlas však vypravitel pohřbu často neudělil, neboť by to pro něj znamenalo pouze další náklady související s likvidací zůstavitelova majetku. V praxi pak muselo být toto „lukrativní“ dědictví postupně nabízeno všem v úvahu přicházejícím dědicům (včetně nezletilých vnoučat a pravnoučat, nezletilých synovců a neteří a zcela vzdálených bratranců a sestřenic), aby pak toto dědictví nabyl stát. Druhou možností bylo provádění zcela bezvýsledné likvidace pozůstalosti.

 

Naprosto revolučním se proto stalo usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 785/2020 ze dne 27. 8. 2020, podle kterého platí, že pokud zůstavitel zanechá majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty, a vypravitel pohřbu nesouhlasí s tím, aby mu byl tento majetek vydán dle § 154 ZŘS, lze tento majetek vydat přímo státu dle § 154 ZŘS per analogiam, a to i bez jeho souhlasu. Stát v takovém případě nemá postavení dědice a nemá ani odpovědnost za zůstavitelovy dluhy; nabývá pouze zůstavitelův majetek bez hodnoty či nepatrné hodnoty, který mu je vydáván na základě konstitutivního rozhodnutí soudu (rozhodnutí o zastavení řízení), nikoliv na základě dědické posloupnosti. Výše uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR vedlo k významnému posunu v této oblasti, díky čemuž došlo k obrovskému zrychlení a zefektivnění mnoha pozůstalostních řízení, včetně navazujících řízení exekučních.

 

Pokud zemře zůstavitel, který měl několik desítek exekucí, notář to pozná na první pohled. Dědický spis, který si převezme ze soudu, má místo 4 stran okolo 80 stran, a zpravidla dříve, než obdrží úmrtní list, je již plný několika desítek dotazů od soudních exekutorů, aby jim pozůstalostní soud zaslal usnesení o ukončení řízení. Přitom každé pozůstalostní řízení (včetně těch, kde zůstavitel nezanechal žádný majetek), má svůj standardní průběh, kdy vyřízení všech potřebných úkonů zabere minimálně několik měsíců. Není proto v kapacitních možnostech pozůstalostního soudu, aby na každý takovýto dotaz odpovídal. Zpravidla tak odpovídá až poté, co je pozůstalostní řízení zastaveno, ale i tak se jedná mnohdy o několik desítek odpovědí zasílaných jednotlivým exekutorům, popř. dalším věřitelům. Tato činnost (jež je navíc činností vzhledem k celému zastavenému řízení zcela marginální) je pak honorována částkou 1 000 Kč za celé zastavené řízení. Pozůstalostní řízení tak v tomto ohledu zůstává pravděpodobně jediným řízením, ve kterém soud často přímo a adresně komunikuje s desítkami osob a při porovnání například s řízením insolvenčním (kde se vše doručuje uveřejněním v insolvenčním rejstříku) je vidět, jak je vše mimořádně náročné. Po pozůstalostním soudu se tak požaduje rychlost 21. století, ale s právními nástroji a odměnou z 90. let 20. století.

 

Přitom tato standardizovaná podání (často se jedná o dotazy pouze ohledně toho, který soud věc řeší, pod jakou spisovou značkou a kdo byl pověřen jako soudní komisař) jsou zpravidla úplně zbytečná. Příslušnost pozůstalostního soudu lze zjistit podle posledního trvalého pobytu [§ 98 odst. 1 písm. a) ZŘS] a pověřeného soudního komisaře podle rozvrhu práce daného soudu, tím pádem stačí přímo danému soudnímu komisaři zaslat přihlášku pohledávky do řízení. Pokud soudní exekutor nechce dohledávat pověřeného soudního komisaře, může podání zaslat pozůstalostnímu soudu, který je pověřenému soudnímu komisaři předá. Spisová značka nutná není – pokud soudní exekutor označí zůstavitele jménem a příjmením, datem narození, posledním trvalým pobytem a datem úmrtí, není problém, aby pověřený soudní komisař toto podání správně přiřadil, navíc v momentě, kdy drtivá většina notářských kanceláří používá některý z notářských informačních systémů. Zcela pozitivně lze vnímat skutečnost, že Exekutorská komora ČR a Notářská komora ČR v současné době úzce spolupracují na vytvoření standardizovaných podání, jejichž využití povede ke zrychlení a zefektivnění celého procesu na obou stranách.

 

Obava soudního exekutora, který nechce nic opomenout, je pochopitelná, nicméně pokud dojde k řádnému přihlášení pohledávky do řízení se žádostí o sdělení výsledku řízení, pak bylo učiněno vše, co je potřeba. Pro informaci o případném svolání věřitelů podle § 174 ZŘS nebo o nařízení likvidace pozůstalosti podle § 196 ZŘS (s výzvou pro zůstavitelovy věřitele k přihlášení svých pohledávek) je třeba sledovat elektronickou úřední desku, nicméně ani toto není nutné, pokud soudní exekutor pohledávku do řízení řádně přihlásil. Stejně tak dotazy na stav pozůstalostního řízení jsou mnohdy zcela zbytečné, když tuto informaci lze zjistit během několika málo vteřin prostřednictvím aplikace InfoSoud.

 

S ohledem na výše uvedené (a v souvislosti se stále častěji zdůrazňovaným aspektem rychlosti a elektronizace) považuji de lege ferenda za vhodné, aby došlo ke zřízení evidence, ve které budou evidována pozůstalostní řízení, která byla zastavena pro nedostatek majetku. Notáři by příslušné usnesení o zastavení řízení do této evidence (jednou) zanesli (popřípadě by jen zaevidovali informaci o tom, že řízení bylo zastaveno pro nedostatek majetku a kdy se tak stalo) a soudní exekutoři by měli do této evidence přístup. Výhodou budiž obrovská úspora nákladů a času na straně soudů, notářů i soudních exekutorů.

 

V praxi se lze bohužel setkat s tím, že někdy bývá soudním exekutorům odepíráno právo získat konečné usnesení o zastavení řízení. Na toto usnesení má soudní exekutor právo, opravňuje jej k tomu § 33 odst. 1 EŘ, resp. § 34 odst. 1 EŘ, podle kterého mají notáři povinnost poskytnout soudnímu exekutorovi bezplatnou součinnost.

 

Pokud je řízení o pozůstalosti zastaveno (neboť zůstavitel zanechal majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty), je nutno exekuční řízení zastavit podle § 268 odst. 1 písm. h) OSŘ ve spojení s § 52 odst. 1 EŘ. V této souvislosti je nutno zdůraznit, že vypravitel pohřbu není dědicem a nemá žádnou odpovědnost za zůstavitelovy dluhy (i kdyby si snad jako dědic již počínal). Pokud soudní komisař v takovýchto případech vydává usnesení o zastavení řízení, považuji za vhodné to do odůvodnění usnesení stručně rozvést. V případech, kdy zůstavitel zemřel a zanechal nějaké dluhy, uvádím do odůvodnění usnesení následující větu: „Vypravitel pohřbu není dědicem zůstavitele, a proto nemá odpovědnost za jeho případné dluhy. Nabývá pouze majetek zůstavitele nepatrné hodnoty, který mu je vydáván na základě § 154 odst. 1 ZŘS, nikoliv na základě dědické posloupnosti.“ Takovéto sdělení má obrovský význam nejen pro vypravitele pohřbu, ale i pro případné další věřitele zůstavitele.

 

Projednání pozůstalosti

Jak jsme si rozebrali výše, pokud zůstavitel nezanechal žádný majetek nebo zanechal jen majetek bez hodnoty či nepatrné hodnoty, pak platí staré známé přísloví „Kde nic není, ani smrt nebere.“ V takovém případě – a to je pro čtenáře to nejpodstatnější – nemůže soudní exekutor nic zkazit. Pojďme se nyní podívat na situaci, kdy o něco jde, tedy na případy, kdy zůstavitel zanechal nějaký (hodnotný) majetek.

 

Zařazení dluhů do pasiv pozůstalosti

Pokud je pozůstalostnímu soudu zaslána do řízení přihláška pohledávky, musí tuto pohledávku do řízení zařadit a případně dále vyjasnit, o jakou pohledávku se jedná, jaká je její přesná výše, kdo je věřitelem a z jakého titulu (to vše ke dni smrti zůstavitele, neboť den smrti zůstavitele je pro řízení o pozůstalosti rozhodující). Řádně vymezená pohledávka (dluh zůstavitele) může vypadat například takto:

 

„Dluhy související s exekucí vedenou pod sp. zn. 125 EX 12345/22 u soudního exekutora JUDr. Jana Nového, se sídlem Praha 1, Dlouhá 705/16:

• dluh vůči oprávněnému: Bohemia Faktoring, a.s., IČ: 27242617, se sídlem Praha 1, Letenská 121/8, ve výši 59 785,77 Kč,
• náklady oprávněného v exekučním řízení ve výši 484,- Kč,
• dluh vůči soudnímu exekutorovi JUDr. Janu Novému z titulu neuhrazených nákladů exekuce ve výši 8 763,- Kč.“

 

V praxi se lze často setkat s typickými chybami při přihlášení pohledávky do řízení. Předně je třeba upozornit, že v řízení o pozůstalosti se pracuje vždy se stavem ke dni úmrtí zůstavitele, pohledávku je tedy nutno vyčíslit vždy k tomuto datu. Další typickou chybou je, že je nutno vyčíslit nejen dluh oprávněného (včetně příslušenství), ale i náklady oprávněného v exekučním řízení a náklady exekuce. Pokud něco chybí, vždy je to potřeba vyjasnit, a v praxi pak mnohdy dochází ke zbytečnému opakovanému dotazování a odpovídání (někdy i dvakrát až třikrát), než je pohledávka řádně vymezena.

 

Pokud se jedná o dluh ve společném jmění manželů, pak tento dluh je třeba zařadit do pasiv pozůstalosti celý (srov. § 162 odst. 1 a 2 ZŘS, které se záměrně zmiňují pouze o majetku a jeho vypořádání a vůbec se nezmiňují o dluzích). Samozřejmě by však nebylo logické, aby se v pozůstalostním řízení nerozlišovalo, zda jde o dluh výlučný nebo společný (tedy, zda je z něj zavázána jedna osoba, nebo více osob). Proto je potřeba jej ocenit s ohledem na postižní právo vůči pozůstalému manželovi, a to zpravidla jednou polovinou (za předpokladu parity podílů manželů).

 

Pohledávku, která je přihlášena soudním exekutorem do řízení o pozůstalosti, prakticky nikdy nelze učinit spornou; případná tvrzení, která budou tuto pohledávku rozporovat, zpravidla neobstojí, neboť tyto pohledávky se zakládají na (již prověřeném) exekučním titulu. V této věci jsou proto stále použitelné závěry usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 24 Co 196/98 ze dne 31. 7. 1998, podle kterého platí, že „proti vůli dědice může být dluh zůstavitele zařazen do pasiv pozůstalosti jen tehdy, mají-li jeho námitky proti dluhu takový charakter, že již na základě právního posouzení nemohou obstát, např. pokud dědic popírá, že by někdy existoval dluh přiznaný pravomocným rozhodnutím soudu či jiného orgánu“.

 

Dědici jako právní nástupci zůstavitele

Dědici (jako právní nástupci zůstavitele) vstupují v duchu zásady universální sukcese do všech jeho práv a povinností, včetně těch, které se týkají exekučního řízení. Smrt zůstavitele tedy nijak nebrání v pokračování v exekučním řízení, život dluhu není smrtí dlužníka (změnou povinné osoby) nijak narušen. Platí tedy tradiční latinská zásada heres succedit in vitia realia defuncti [dědic vstupuje do všech reálných (tj. nikoliv osobních) stinných stránek zemřelého].

 

Dědici (jako právní nástupci zůstavitele) mají z hlediska odpovědnosti za dluhy odpovědnost pro viribus hereditatis, odpovídají tedy nejen zděděným majetkem, ale i svým vlastním; dnem právní moci konečného dědického rozhodnutí totiž dochází ke splynutí zděděného majetku s majetkem dědice (confusio bonorum).

 

V případě, kdy povinný v průběhu exekučního řízení zemře, řízení se nepřerušuje (§ 35 odst. 5 EŘ). V řízení lze pokračovat s osobou spravující pozůstalost a po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví s dědici (právními nástupci) povinného (srov. § 36 odst. 4 EŘ). Původní judikatorní závěry, kdy lze v exekučním řízení pokračovat jedině s dědici (právními nástupci) povinného, a to až po právní moci usnesení o potvrzení nabytí dědictví, jsou proto již překonány.

 

Z hlediska praktického postupu ze strany soudního exekutora je v této souvislosti nutno zdůraznit, že za účelem zjištění, s kým bude v exekučním řízení pokračovat, je třeba zjistit, kdo je osobou spravující pozůstalost (nikoliv kdo je dědicem zůstavitele). Byť se na první pohled mohou tyto dvě kategorie osob jevit jako totožné (a v praxi tomu tak i ve většině případů bývá), nejedná se o totéž. Okruh osob spravujících pozůstalost je mnohem širší a je vymezen v § 1677 odst. 1 ObčZ. Zůstavitel může například pořídit závěť, ve které povolá správce pozůstalosti odlišného od dědiců – v takovém případě bude pozůstalost spravovat takovýto správce, nikoliv dědici.

 

Výhrada soupisu a právní nástupnictví

Pokud bylo proti zůstaviteli vedeno exekuční řízení a jeho dědic je s ohledem na uplatněnou výhradu soupisu povinen tento dluh hradit jen částečně, je nutno toto řízení podle § 107 odst. 5 OSŘ (částečně) zastavit, a to v rozsahu, v jakém dědic dluh nehradí. Omezení odpovědnosti za dluhy zůstavitele musí být zohledněno již při rozhodování o procesním nástupnictví, nikoliv až při rozhodování o zastavení exekuce.

 

Co když ale bude věřitel tvrdit, že se od počátku ruší účinky výhrady soupisu podle § 1681 či 1688 ObčZ nebo že cena nabytého majetku je vyšší než je uvedeno v konečném dědickém rozhodnutí, jakou má obranu? Přitom takovéto chování není u dědiců povinného (kteří dosti často vedou podobný život jako zůstavitel) ničím výjimečným.

 

Cena nabytého dědictví (limit dědicovy povinnosti k úhradě dluhů) by měla být zjistitelná ze samotného usnesení o potvrzení nabytí dědictví. Výrok o stanovení obvyklé ceny majetku a jiných aktiv pozůstalosti (§ 180 odst. 1 ZŘS) je však závazný jen pro účastníky řízení, nikoliv pro zůstavitelovy věřitele (§ 159a odst. 1 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ). Pro soud (§ 159a odst. 3 OSŘ ve spojení s § 167 odst. 2 OSŘ) je tento výrok závazný jen v otázce, jak jím byl řešen vztah mezi účastníky řízení o pozůstalosti, nikoliv tedy ohledně jejich vztahu k osobám, které účastníky řízení o pozůstalosti nebyly. Proto není vyloučeno, aby mohl:

• věřitel prokazovat, že cena nabytého dědictví byla vyšší, nebo
• dědic prokazovat, že cena nabytého dědictví byla nižší.

 

Cena nabytého dědictví se může zvýšit i v případě, kdy se dodatečně objeví další majetek zůstavitele (§ 193 ZŘS).

 

V případě, kdy bude mít zůstavitel více dědiců, kteří uplatnili výhradu soupisu, je z hlediska právního nástupnictví zcela zásadní, co znamená ono „částečné“ hrazení dluhů, tedy jak vyložit slovní spojení „do výše odpovídající jeho dědickému podílu“ uvedené v § 1707 ObčZ. Pojďme si to vysvětlit na následujícím příkladu. 

 

Dikce § 1707 ObčZ („do výše odpovídající jeho dědickému podílu“) je poněkud odlišná od § 1706 ObčZ („do výše ceny nabytého dědictví“). Představme si situaci, kdy ze zákona dědí dva dědici, oba uplatní výhradu soupisu a uzavřou dohodu o rozdělení pozůstalosti, podle které majetek v obvyklé ceně 100 000 Kč nabývá dědic A, a majetek v obvyklé ceně 900 000 Kč nabývá dědic B. Po skončení řízení o pozůstalosti osloví dědice A zůstavitelův věřitel s požadavkem na úhradu dluhu ve výši 200 000 Kč. Dědic A má povinnost tento dluh hradit pouze do výše ceny nabytého dědictví (§ 1706 ObčZ), tedy částkou 100 000 Kč, neboť pojem „dědický podíl“ je nutno vykládat tak, že může být vymezen i věcmi, tedy cenou věcí, které dědic z pozůstalosti nabyl, nikoliv jen podílem (zlomkem) stricto sensu. Objevily se však i názory, že dědic A by měl uhradit celou částku ve výši 200 000 Kč, neboť jeho dědický podíl činí při dvou zákonných dědicích 1/2 (50 %), a je tedy povinen hradit zůstavitelovy dluhy až do výše 500 000 Kč. Tento čistě jazykový výklad však nelze upřednostnit před výkladem systematickým (vzájemná souvislost § 1706 a 1707 ObčZ), logickým a teleologickým (§ 2 odst. 1 in fine ObčZ).

 

Pokud bude po skončení řízení o pozůstalosti rozhodnuto v jiném řízení (ať již exekučním nebo jiném) o náhradě nákladů řízení, kdy účastníkem je právní nástupce zůstavitele, případná výhrada soupisu se na povinnost hradit náklady řízení nevztahuje. Tato povinnost vzniká až dnem právní moci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (tedy po smrti zůstavitele) a nejedná se tudíž o dluh zůstavitele. To samé platí i pro případné úroky naběhlé po smrti zůstavitele. Tyto dluhy již nejsou dluhem zůstavitele, nýbrž dluhem dědiců (jako osob, které vstoupily do všech práv a povinností zůstavitele).

 

Přechod dluhů ze zůstavitele na dědice

Podle ustálené judikatury platí, že dluhy zůstavitele přechází na dědice až dnem právní moci konečného dědického rozhodnutí (srov. též § 1703 ObčZ). Zmíněné rozhodnutí se týkalo zajímavého případu, se kterým se můžeme v praxi často setkat. Dědic (u kterého bylo vedeno insolvenční řízení) uplatnil v průběhu řízení o pozůstalosti výhradu soupisu. Během řízení o pozůstalosti mu skončilo oddlužení a byl osvobozen (mimo jiné) od povinnosti uspokojit pohledávky věřitelů, kteří se do insolvenčního řízení nepřihlásili. Následně bylo řízení o pozůstalosti ukončeno a dědic zdědil majetek v hodnotě 470 000 Kč s tím, že odpovídal za dluhy ve výši 16 000 Kč. Poté se objevil další věřitel zůstavitele a uplatnil vůči dědici (nikde nepřihlášenou) pohledávku ve výši 180 000 Kč. Dědic mu tvrdil, že se měl přihlásit do insolvenčního řízení, neboť dluhy zůstavitele nabyl zpětně ke dni jeho smrti, a protože se nepřihlásil, jedná se jen o naturální obligaci, kterou hradit nebude. Exekuční soud dal dědici za pravdu a předmětnou exekuci zastavil. Nejvyšší soud ČR rozhodl, že dědic neměl pravdu a že je povinen uhradit celých 180 000 Kč, protože byť je pro řízení o pozůstalosti rozhodující den smrti zůstavitele, povinnost hradit zůstavitelovy dluhy vznikla dědici až dnem právní moci konečného dědického rozhodnutí.

 

Předmětné rozhodnutí tak jinými slovy hovoří právě o rozdílu mezi dvěma typy odpovědnosti za dluhy zůstavitele (pro viribus hereditatis a cum viribus hereditatis). Právní mocí konečného dědického rozhodnutí se mění odpovědnost dědice za dluhy zůstavitele z odpovědnosti cum viribus hereditatis (odpovědnost za dluhy jen majetkem z pozůstalosti) na odpovědnost pro viribus hereditatis (odpovědnost za dluhy nejen majetkem z pozůstalosti, ale i veškerým majetkem dědice, neboť dochází ke splynutí těchto mas).

 

Existují však i situace, kdy dluhy zůstavitele na jiné osoby nepřechází, jedná se především o tyto případy:

• v případě nařízení likvidace pozůstalosti, kdy dnem právní moci usnesení o nařízení likvidace pozůstalosti zanikají dědická práva všech zůstavitelových dědiců, včetně odpovědnosti za dluhy [§ 200 písm. a) ZŘS],
• dluhy nepřechází na vypravitele pohřbu, kterému byl vydán zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty,
• dluhy nepřechází na stát, pokud mu je vydáván zůstavitelův majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty podle § 154 odst. 1 per analogiam ZŘS,
• dluhy nepřechází na odkazovníka (srov. § 1594 an. ObčZ), neboť zde nedochází k universální sukcesi, nýbrž k sukcesi singulární (odkaz se týká pouze odkázané věci).

 

Závěr

Výše uvedený článek mapuje přehled situací, se kterými se soudní exekutor může v souvislosti s úmrtím povinného setkat. V případě, kdy dlužník zanechá majetek bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty, se jedná spíše o technickou záležitost a společná diskuze by měla směřovat k tomu, jak těmito případy co nejméně zatěžovat všechny zúčastněné osoby. V případě, kdy zůstavitel nějaký majetek zanechá, může být situace mnohdy velmi složitá, o čemž svědčí bohatá judikatura na toto téma, která se neustále vyvíjí. Dlužníci jsou velmi vynalézaví, a proto je třeba sledovat aktuální vývoj v této oblasti a respektovat základní zásady jako je například ta, že dluhy jsou vždy prvním dědicem (Die Schulden sind der erste Erbe).

 

text: JUDr. Ing. Martin Muzikář, notář v Praze

---

Pozn.:

1. Blíže viz např. Fiala, R.: Vydání majetku bez hodnoty nebo majetku nepatrné hodnoty státu. Ad Notam, 2020, č. 4, s. 

   26 an., Muzikář, M.: Vydání zůstavitelova majetku bez hodnoty nebo jen nepatrné hodnoty státu v případě, kdy 

   vypravitel pohřbu nesouhlasí s tím, aby mu byl tento majetek vydán dle § 154 ZŘS. Ius Focus, 2021, č. 1 (dostupné 

   v elektronickém právním informačním systému Beck-online) či Muzikář, L.: Účastníci řízení o pozůstalosti. 

   Zpravodaj Jednoty českých právníků, 2022, č. 2, s. 29.

2. Rozvrhy pověřování notářů úkony v řízení o pozůstalosti jsou dostupné například na webových stránkách 

    Notářské komory ČR v sekci Seznam notářů, záložce Rozvrhy řízení o pozůstalosti. Přímý odkaz na tuto stránku je 

    tento: https://www.nkcr.cz/seznam-notaru/rozvrhy-rizeni-o-pozustalosti. 

3. K přihlášce pohledávky a jejím náležitostem blíže viz kapitola III.1 Zařazení dluhů do pasiv pozůstalosti.¨

4. Představa o nutnosti uvedení spisové značky podle mého názoru vyplývá z toho, že soudní exekutoři jsou zvyklí 

    vést velké množství exekučních řízení. U notářů jako soudních komisařů to tak není – počet dědických spisů, které 

    notáři v kanceláři v daný okamžik mají, se zpravidla pohybuje mezi několika vyššími desítkami až několika nižšími 

    stovkami.

5. Dostupná na https://infodeska.justice.cz/.

6. V této souvislosti je nutno upozornit na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 729/2025 ze dne 

    29. 5. 2025: „V případě, že věřitel oznámil svou pohledávku soudu již v době od zahájení řízení o pozůstalosti do 

    nařízení likvidace pozůstalosti, nemusí svůj úkon po nařízení likvidace ‚opakovat‘, jestliže již takové oznámení mělo     náležitosti, které jsou vyžadovány pro přihlášku; podle ustanovení § 245 z. ř. s. se takové oznámení považuje za 

    přihlášku.“

7. Dostupná na https://infosoud.gov.cz/InfoSoud.

8. K tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. Pls 1/67 ze dne 21. 2. 1967 (Rc V/1967) či usnesení 

    Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 26 Co 131/2001 ze dne 15. 1. 2002 (publikované in Ad Notam, 2002, č. 6, s. 

    142 an.).

9. To platí nejen v případech, o kterých hovoří tento článek (soudní exekutor přihlašuje pohledávku za zůstavitelem 

    do pasiv pozůstalosti), ale i v případech, kdy naopak zůstavitel byl věřitelem a tuto pohledávku exekučně 

    vymáhal (jedná se o majetek zůstavitele).

10. Blíže viz též usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 2436/2011 ze dne 25. 4. 2013, usnesení Nejvyššího soudu 

     ČR sp. zn. 21 Cdo 1107/2014 ze dne 27. 3. 2015 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 909/2008 ze dne 31. 8. 

    2009.

11. Blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 1107/2014 ze dne 27. 3. 2015.

12. Publikováno in Ad Notam, 1998, č. 5, s. 118 an.

13. K tomu blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 895/2001 ze dne 28. 2. 2002, rozsudek 

     Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 18/2011 ze dne 11. 5. 2011 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 

     2474/98 ze dne 16. 2. 2000.

14. Blíže viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Rv I 406/26 ze dne 25. 6. 1926 (Vážný 6152) či rozhodnutí 

     Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 875/27 ze dne 26. 1. 1928 (Vážný 7717). Vedle odpovědnosti pro viribus hereditatis 

     ještě rozlišujeme odpovědnost cum viribus hereditatis, kdy dědic odpovídá pouze majetkem z pozůstalosti, 

     nikoliv svým vlastním. Takovou odpovědnost mají například dědici v průběhu pozůstalostního řízení (tedy před 

     tím, než dojde ke splynutí majetku zůstavitele s majetkem dědice), kdy se věřitel může domáhat uspokojení 

     pouze z majetku, který tvoří pozůstalost (§ 1703 ObčZ).

15. Podrobně se touto problematikou zabývá aktuální usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 24 Cdo 1778/2025 ze dne 20.      9. 2025, které obsahuje podrobný návod, jak v těchto případech postupovat.

16. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 178/2006 ze dne 29. 6. 2006: „Do ukončení řízení 

     o projednání dědictví – tj. do okamžiku vydání usnesení o potvrzení nabytí dědictví, resp. o schválení dohody 

     dědiců o vypořádání dědictví nelze kvalifikovaně (§ 36 odst. 4 e.ř.) doložit, na koho přešlo právo nebo povinnost z 

     exekučního titulu.“

17. Tomu odpovídá i posun výkladu v komentářové literatuře. Stávající literatura (Muzikář, M. in Petrov, J., Výtisk, M., 

     Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. C. H. Beck, Praha 2019, s. 1741, ale i 3. aktualizace tohoto 2. 

     vydání v elektronickém systému Beck-online z roku 2024) proto již není v tomto směru aktuální; ve 3. vydání 

     tohoto komentáře, které vyjde během letošního roku, budou aktuální výklady této otázky již obsaženy.

18. Blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1504/2018 ze dne 17. 4. 2019.

19. Blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 31 Cdo 1170/2012 ze dne 10. 12. 2014 (in Právní rozhledy, 2015, č. 

     4, s. 146 an.), usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 26 Cdo 3549/2015 ze dne 17. 2. 2016, usnesení Nejvyššího soudu      ČR sp. zn. 26 Cdo 2213/2015 ze dne 17. 2. 2016 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 1504/2018 ze dne 17. 4.      2019.

20. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 3 Cz 32/82 ze dne 28. 10. 1982.

21. Blíže viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3183/2007 ze dne 29. 4. 2009, rozsudek Nejvyššího    

     soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 220/2009 ze dne 27. 7. 2010, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSSR sp. zn. 5 Cz 53/62 ze dne     

     28. 1. 1963 (Rc 46/1963) či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. R I 875/27 ze dne 26. 1. 1928 (Vážný 7717). Srov. 

     též § 666 in fine VlN 1937 a důvodovou zprávu k tomuto ustanovení.

22. Blíže viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3942/2014 ze dne 22. 6. 2016, rozsudek Nejvyššího 

      soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 3913/2015 ze dne 15. 9. 2016 či usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3022/2017 ze 

      dne 12. 12. 2017.

23. Srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1517/2015 ze dne 27. 6. 2016 (Rc 15778).

24. Tato otázka byla řešena shodně již před 100 lety, blíže viz Krčmář, J.: Právo občanské. V. Právo dědické, Všehrd, 

      Praha 1927, s. 95. V současné době srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 20 Cdo 3997/2019 ze dne 19. 

       2. 2020.

25. Srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 2409/2009 ze dne 28. 6. 2011 (Rc 10266), rozsudek 

     Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 306/2023 ze dne 26. 4. 2023 či rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 

     586/2023 ze dne 30. 5. 2023.

26. Viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 29 Cdo 3782/2020 ze dne 28. 4. 2022 (Rc 16/2023).

27. Blíže viz kapitola II. Zastavení řízení pro nedostatek majetku.

28. Blíže viz kapitola II. Zastavení řízení pro nedostatek majetku. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 24 Cdo 

     785/2020 ze dne 27. 8. 2020.