25 let z různých úhlů: Tři pohledy na čtvrtstoletí soudních exekutorů

Čtvrtstoletí exekutorského stavu: vymahatelnost práva jako podmínka důvěry ve spravedlnost

Text: Mgr. Tomáš Foldyna

 

V roce 2026 si Česká republika připomíná 25 let od vzniku Exekutorské komory České republiky a od přijetí exekučního řádu, který zavedl profesi soudního exekutora jako samostatného právního stavu, jenž vedle ostatních právnických profesí působí k zajištění vymahatelnosti práva. Schválně zmiňuji, že si toto výročí připomíná Česká republika a nejen soudní exekutoři, protože nejde pouze o jubileum jedné právnické profese. Je to výročí zásadní institucionální změny, která ovlivnila důvěru občanů, podnikatelů i právnické obce v to, že právo není jen souborem krásně formulovaných pravidel, ale že tato pravidla jsou také fakticky vynutitelná. Právnímu státu totiž nestačí pouze to, aby soudy rychle, nestranně a spravedlivě rozhodovaly spory, ale stejně důležité je, aby jejich rozhodnutí nezůstávala jen na papíře, jako tomu ještě před čtvrtstoletím až přespříliš často bývalo.

Před rokem 2001 byla situace ve výkonu soudních rozhodnutí dlouhodobě neuspokojivá a neudržitelná. Věřitel, který se po měsících či spíše po letech soudního řízení domohl rozsudku, často zjistil, že skutečný boj teprve začíná. Soudní výkon rozhodnutí sice existoval již tehdy, ale v praxi narážel na omezené personální kapacity soudů, administrativní zátěž a také na procesní model, který kladl značnou část aktivity na samotného oprávněného. Věřitel musel často vědět, kde má dlužník účet, jaký pobírá příjem nebo jaký majetek lze postihnout. Pokud tyto informace neměl, byl rozsudek sice formálně vítězstvím, avšak fakticky byl téměř bezcenný. 

Tato nevymahatelnost práva měla mnohem širší dopady než jen na jednotlivé spory. Velmi dobře si pamatuji, jak tehdejší situace frustrovala nejen věřitele, ale také advokáty, které jejich často marná snaha a úsilí stejně jako nutnost vysvětlovat nevymahatelnost rozsudků svým klientům, doháněla k naprostému zoufalství. Často se pak stávalo, že místo na civilní justici se věřitelé a jejich právní zástupci obraceli spíše na orgány činné v trestním řízení ve snaze dosáhnout rychlejšího a efektivnějšího řešení. To následně vedlo k přetížení policie a státního zastupitelství věcmi, které primárně nespadaly do jejich působnosti. Neméně zásadní bylo, jak tento stav poškozoval hospodářské prostředí, kdy slušní a odpovědní podnikatelé zápasili s ekonomickými problémy jen v důsledku toho, že dlužník neplnil své povinnosti a nehradil své dluhy, protože věděl, že vymáhání splnění jeho závazků je pomalé a neúčinné. Nevymahatelnost dluhů se tak stávala nejen právním, ale i zásadním morálním a ekonomickým problémem.

Zavedení profese soudních exekutorů představovalo účinnou odpověď na tento stav. Nezávislý, samostatný exekutor s dostatečnými pravomocemi se stal účinným lékem na neduhy právního prostředí v tehdejší České republice. S tím, jak se začala zvyšovat vymahatelnost rozsudků a dobytnost dluhů, začalo se i zvyšovat povědomí veřejnosti o nutnosti své závazky plnit. Jednoduše řečeno, i mezi právními laiky se začalo šířit povědomí, že pokud své dluhy nezaplatím, tak „zazvoní exekutor“.   

Přínos soukromých soudních exekutorů pro český právní stát je proto třeba vidět v několika rovinách. Tou první je samotná efektivita. Exekutor je motivován řízení aktivně vést, dohledávat majetek povinného, volit vhodné způsoby provedení exekuce a reagovat na konkrétní situaci. Na rozdíl od klasického soudního výkonu rozhodnutí není oprávněný odkázán jen na vlastní znalost majetkových poměrů dlužníka. Exekutorský úřad disponuje odborným aparátem, zkušeností a zákonnými nástroji, které zvyšují šanci, že soudní rozhodnutí bude mít praktický výsledek.

Druhou rovinou je prevence. Účinný systém vymáhání působí nejen zpětně, tedy ve chvíli, kdy již došlo k porušení povinnosti, ale také do budoucna. V právním prostředí, kde je zřejmé, že závazky lze vymoci, mají účastníci soukromoprávních vztahů větší motivaci plnit dobrovolně, uzavírat dohody a respektovat soudní rozhodnutí. Vymahatelnost práva tak není projevem tvrdosti státu, nýbrž jeho základním atributem. Chrání „fér hru“. Chrání poctivého věřitele, posiluje smluvní disciplínu a brání tomu, aby se neplnění závazků stalo konkurenční výhodou.

Třetí rovinou je pak důvěra v justici, ve spravedlnost a v konečném důsledku ve stát samotný. Soudní rozhodnutí, které nelze vymoci, oslabuje autoritu soudu i respekt k právu jako celku. Občan, který vyhraje spor, ale nedosáhne uspokojení svého nároku, nevnímá stát jako ochránce práva, nýbrž jako instituci schopnou za peníze z daní pouze deklarovat, nikoli však garantovat spravedlnost. Právě zde se ukazuje význam exekutorské profese, jež navazuje na činnost soudů a dává jejich rozhodnutím praktický výsledek.

Právě proto je z mého pohledu problematické, pokud se v posledních letech některé kompetence exekutorů omezují a část vymáhání pohledávek se přenáší zpět na stát. Takový krok může na první pohled působit jako snaha o zjemnění systému ve jménu ochrany sociálně slabých občanů, avšak ve skutečnosti hrozí takové kroky návratem k méně efektivnímu a v důsledku méně spravedlivému modelu. Stát již dnes nese značnou administrativní zátěž a jeho aparát nemusí mít kapacitu, technologické vybavení ani motivaci zvládat rozsáhlé vymáhání stejně pružně jako specializované exekutorské úřady. Pokud náklady neúspěšného či pomalého vymáhání dopadnou na veřejné rozpočty, neplatí je pak ten, kdo povinnost nesplnil, ale v konečném důsledku daňoví poplatníci.

Přenášení vymáhání pohledávek zpět na stát může zároveň vysílat nežádoucí signál, že vymahatelnost práva je druhořadá a že ochrana věřitele ustupuje politicky líbivým, avšak systémově krátkozrakým řešením. Oprávnění věřitelé přitom nejsou žádnou anonymní či privilegovanou skupinou. Jsou mezi nimi podnikatelé, zaměstnanci, pronajímatelé, obce a např. i rodiče – samoživitelé nezaopatřených dětí, kteří se domáhají toho, co jim bylo přiznáno právem. Právní stát musí v prvé řadě chránit je. Pokud se výkon rozhodnutí stane pomalým, drahým a neúčinným, jako tomu bývalo před vznikem profese soudního exekutora, ztrácí se rovnováha mezi právem povinného na důstojné zacházení a právem oprávněného na skutečnou ochranu jeho nároku.

Po 25 letech je namístě uznat základní fakt, a to že vznik soudních exekutorů patří k podstatným pozitivním změnám české justice po roce 1989. Přispěl k tomu, že soudní rozhodnutí získala reálnou váhu, že věřitelé přestali být po vyhraném sporu ponecháni sami sobě a že vymahatelnost práva se stala skutečnou součástí právního státu. Exekutorská komora jako stavovská samospráva má v tomto systému důležitou roli nejen organizační, ale i etickou a profesní, přičemž není sporu, že tuto svou úlohu se snaží důsledně plnit.

Budoucnost exekutorského stavu by proto neměla spočívat v oslabování jeho kompetencí, ale spíše naopak v jejich posilování. Je nepochybně třeba trvat na profesionalitě a přiměřenosti exekutorské činnosti i na důsledném dohledu. Stejně tak je ale nutné zachovat princip, že výkon soudních rozhodnutí má být odborný, rychlý a ekonomicky racionální. Právní stát není silný tehdy, když vydává mnoho rozsudků, ale tehdy, když dokáže zajistit, aby se spravedlnost promítla do reality. Čtvrtstoletí existence Exekutorské komory a soudních exekutorů je připomínkou právě této jednoduché, ale zásadní pravdy, že právo, které nelze vymoci, přestává být skutečným právem.

Přeji proto Exekutorské komoře a celému exekutorskému stavu do dalších mnoha let celospolečenský respekt, který si plně zaslouží, a zároveň aby v dalším období docházelo spíše k posilování kompetencí exekutorů než k jejich oslabování.

---

Mgr. Tomáš Foldyna je státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství a prezidentem Unie státních zástupců ČR. Ve své odborné činnosti se zaměřuje především na trestní právo a trestní řízení a dlouhodobě se věnuje otázkám fungování státního zastupitelství a justice. 

---

 

 

 

Čtvrtstoletí soudních exekutorů aneb co nám připomíná historická zkušenost

text: Text: JUDr. Jan Kabát, Ph.D. 

 

 

Čtvrtstoletí existence soudních exekutorů je dostatečně dlouhou dobou k tomu, abychom jejich zavedení přestali vnímat jako jeden z porevolučních experimentů a hodnotili je jako jednu z významných institucionálních změn české justice po roce 1989. Výročí přitom nemusí být pouze příležitostí k bilancování toho, co se za uplynulých pětadvacet let podařilo či nepodařilo. Pro právního historika je neméně zajímavá otázka, proč vlastně tato instituce vznikla a zda důvody, které k jejímu zavedení vedly, mají co říci i dnešku.

K odpovědi na tuto otázku je přitom třeba připomenout, že způsob institucionálního zajištění nuceného výkonu rozhodnutí prošel v českých zemích během 20. století zásadní proměnou. Ještě zákon č. 79/1896 ř. z., o řízení exekučním a zajišťovacím (exekuční řád), platný i v meziválečném Československu, znal vedle exekučního soudu také tzv. výkonné orgány, zejména výkonné úředníky ustanovené u jednotlivých soudů. Proměnu přinesla právnická dvouletka a nové pojetí civilního procesu po únoru 1948. Občanský soudní řád z roku 1950 sice výkonné úředníky zachoval, výkon rozhodnutí však pevně ukotvil v rámci soudního řízení. Na tomto principu následně vystavěl výkon rozhodnutí také občanský soudní řád z roku 1963, podle něhož jeho nařízení i provedení náleželo soudu.

Právě tento model soudního výkonu rozhodnutí přetrval i po roce 1989 a představoval výchozí stav, který měl nový exekuční řád na počátku 21. století změnit. Samotnou genezi zákona č. 120/2001 Sb., exekučního řádu, ostatně na stránkách Komorních listů v předchozím čísle připomněl Zdeněk Koudelka. Není proto třeba se k jednotlivým okolnostem jeho přijetí v rámci tohoto textu znovu podrobně vracet. Jednu z nich však při dnešním pohledu přehlédnout nelze, a to že nový model exekučního řízení vznikal jako odpověď na nedostatečnou vymahatelnost práva a neefektivitu tehdejšího výkonu rozhodnutí.

Dobové materiály tento motiv zachycují poměrně zřetelně. Při předložení návrhu exekučního řádu v parlamentu byla jeho očekávaná efektivita spojována především s odlišným postavením soudního exekutora. Oprávněný již neměl být nucen navrhovat konkrétní způsob výkonu rozhodnutí, jehož neúspěch v praxi vedl k dalším, často stejně bezvýsledným krokům. Volba způsobu provedení exekuce měla naopak náležet exekutorovi, který jej měl podle povahy věci a zejména struktury majetku povinného zvolit tak, aby vedl k reálnému uspokojení vymáhané pohledávky. Právě v tom spočívala jedna z podstatných změn, kterou nový právní rámec přinesl.

Zavedení soudních exekutorů tak nebylo pouze vytvořením nové právnické profese. Představovalo institucionální odpověď na konkrétní problém fungování právního státu, a to rozdíl mezi právem přiznaným vykonatelným rozhodnutím a právem, jehož se oprávněný skutečně domůže. Přijetím exekučního řádu se stát rozhodl část výkonu veřejné moci svěřit specializovanému a profesně samostatnému subjektu, jehož činnost měla být založena mimo jiné na nezávislosti a ekonomické zainteresovanosti na efektivním výkonu exekuční činnosti.

Po pětadvaceti letech proto stojí za pozornost, že se v některých oblastech začíná uvažovat o pohybu opačným směrem. Aktuálně připravované soustředění vymáhání nedoplatků na sociálním a části zdravotního pojistného u Finanční správy lze nepochybně odůvodňovat snahou o centralizaci, snížení nákladů či postupné vytvoření jednotného inkasního místa. Z právněhistorického pohledu se však nabízí otázka, zda při hledání nového institucionálního uspořádání dostatečně zohledňujeme zkušenost, která stála u zrodu dnešního systému. Jistý příklad obdobného přesunu přitom již máme. Od roku 2024 převzala Celní správa vymáhání tzv. justičních pohledávek. Podle jejích údajů dosahuje dosavadní úspěšnost výběru a vymáhání pohledávek převzatých v letech 2024 a 2025 přibližně 12–13 %. Jakkoli tato čísla nelze bez dalšího poměřovat s výsledky soudních exekutorů, přinejmenším ukazují, že samotné soustředění vymáhání u orgánu státu ještě nemusí být zárukou jeho vyšší efektivity.

Nejde přitom o argument pro neměnnost jednou zvoleného řešení. Poznatky z právních dějin nám naopak ukazují, že instituce se musí přizpůsobovat měnícím se společenským, hospodářským i technologickým podmínkám. Má-li se však po čtvrtstoletí část vymáhání znovu soustředit v rukou státního aparátu, je namístě položit si otázku, co se od roku 2001 změnilo natolik, že má být dnes takový model efektivnější než řešení, které bylo tehdy přijato právě jako reakce na nedostatky dosavadního výkonu rozhodnutí.

Odpověď na tuto otázku by přitom neměla pomíjet zkušenost uplynulých pětadvaceti let. Původně vytvořený systém samozřejmě nezůstal během této doby beze změn. Jeho praktické fungování odhalovalo problémy, na něž zákonodárce postupně reagoval úpravami postavení povinných, nákladů exekuce či řešením dlouhodobě bezvýsledných exekucí. Současně se však soudní exekutoři stali pevnou součástí českého systému vymáhání práva a vytvořili odborné, personální i technické zázemí určené právě k této činnosti. Je proto legitimní ptát se, zda by při hledání efektivnějšího způsobu vymáhání pohledávek státu neměl být využíván především již existující a k tomuto účelu vybudovaný systém. 

Pětadvacáté výročí soudních exekutorů tak z mého pohledu není pouze příležitostí k ohlédnutí za jejich dosavadní existencí. Nabízí zároveň možnost vrátit se k důvodům, které před čtvrtstoletím vedly k jejich zavedení. Pohled do historie nás neučí, že jednou přijatá řešení nemáme měnit. Připomíná nám, že bychom při jejich změně neměli zapomínat, proč jsme je kdysi přijali.

---

JUDr. Jan Kabát, Ph.D. současně působí na Katedře dějin státu a práva Právnické fakulty MU a na Právním odboru Rektorátu MU. Ve své vědecké činnosti se zaměřuje především na moderní právní dějiny. Je mimo jiné autorem publikace Historie právnických sjezdů v českých zemích a na Slovensku, jejíž vydání podpořila také Exekutorská komora ČR.

---

Poznámky: 

1. Viz HARTMANN, Antonín. Exekuční řád ze dne 27. května 1896 č. 79 ř. z. s uvozovacím zákonem a zákony a nařízeními v platnosti zachovanými. V Táboře: Václav Kraus, 1898, s. 208 a násl.

2. Blíže k tomu BALÍK, Stanislav. Výkon rozhodnutí a exekuce v letech 1948-1989. Komorní listy, 2022, č. 4, s. 18–26.

3. KOUDELKA, Zdeněk. Jak vznikl zákon o exekutorech. Komorní listy, 2026, č. 2, s. 42–44.

4. Srov. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. 29. schůze, 1. prosince 2000: vystoupení poslance Pavla Němce k návrhu exekučního řádu, sněmovní tisk 725. Online. 3. volební období. Dostupné z: https://www.psp.cz/eknih/1998ps/stenprot/029schuz/s029141.htm. [citováno 2026-08-30].

5. Srov. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky. Návrh zákona o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů: sněmovní tisk 725/0. Online. 3. volební období. Dostupné z: https://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=3&CT=725&CT1=0. [citováno 2026-08-30].

6. Ministerstvo financí ČR. Stát sjednotí vymáhání nedoplatků na pojistném. Online. 15. 7. 2026. Dostupné z: https://financnisprava.gov.cz/cs/financni-sprava/media-a-verejnost/tiskove-zpravy-gfr/tiskove-zpravy-2026/stat-sjednoti-vymahani-nedoplatku-na-pojistnem. [citováno 2026-08-30].

7. Generální ředitelství cel. Žádost ze dne 15. 4. 2026 pod č. j. 16728-2026-900000-02020, odpověď ze dne 30. 4. 2026. Online. Dostupné z: https://celnisprava.gov.cz/cz/vyhlasky/Stranky/%C5%BD%C3%A1dost-ze-dne-15.4.2026-pod-%C4%8D.j.-16728-2026-900000-02020-odpov%C4%9B%C4%8F-dne-30.4.-2026.aspx. [citováno 2026-08-30].

 

 

 

25 let Exekutorské komory ČR: spolupráce a respekt k rozdělení kompetencí

Text: Mgr. Radim Neubauer

 

Pětadvacet let úspěšné existence Exekutorské komory České republiky je nepochybně příležitostí k připomenutí jejích zásluh i k určitému bilancování. Za tu dobu se změnil exekuční systém, společnost i pohled veřejnosti na výkon rozhodnutí. Soudní exekutoři si v české justici vybudovali pevné místo a jsem přesvědčen, že bez jejich práce by dnes vymahatelnost práva v České republice vypadala podstatně hůře.

Výročí je ale také vhodnou příležitostí mluvit o budoucnosti. Notáři a soudní exekutoři mají mnoho společného a v řadě oblastí spolu velmi dobře spolupracují. Jejich role však nejsou stejné. Dobré vztahy mezi profesemi podle mého názoru nejsou založeny na tom, že rozdíly přehlížíme, ale na vzájemném respektu, včetně respektu k rozdělení kompetencí.

 

Vznik soudních exekutorů považuji za jednu z významných změn české justice po roce 1989. Dnes už se trochu zapomíná na to, jak obtížná byla v devadesátých letech skutečná vymahatelnost práva. Získat pravomocné soudní rozhodnutí ještě zdaleka neznamenalo, že se oprávněný skutečně domůže toho, co mu bylo přiznáno.

Zavedení soudních exekutorů tento stav zásadně změnilo. Z nové a zpočátku také ne zcela jednoznačně vnímané profese se během pětadvaceti let stala standardní a nezastupitelná součást českého justičního systému. Současně se ale podstatně změnily nároky na způsob výkonu exekuční činnosti. Oprávněně se dnes mnohem více hovoří o proporcionalitě, ochraně zranitelných osob, transparentnosti, důsledném dohledu nebo komunikaci s veřejností.

Myslím, že právě toto dobře vystihuje cestu, kterou exekutorský stav urazil. Nestačí být efektivní. Při výkonu veřejné moci je třeba být současně profesionální, transparentní a přiměřený.

Právní stát nekončí rozsudkem

Právní stát nemůže končit pravomocným rozsudkem. Jestliže stát někomu přizná právo, musí také vytvořit funkční mechanismus, kterým lze toto právo reálně prosadit. Jinak se rozsudek může snadno stát jen listem papíru.

Právě zde vidím hlavní a nezastupitelný význam soudních exekutorů. Výkon rozhodnutí není nějakým dodatkem k soudnímu řízení. Je jeho nezbytným završením. Bez skutečné vykonatelnosti by se oslabovala autorita soudů i důvěra občanů v právní stát.

Efektivní výkon rozhodnutí přitom nechrání pouze konkrétního věřitele. Má také důležitý preventivní účinek. Povinnosti jsou dobrovolně plněny mimo jiné proto, že jejich adresáti vědí, že v případě neplnění může následovat jejich skutečné vynucení.

Neměli bychom zapomínat ani na to, že exekutor často vykonává jednu z nejnevděčnějších rolí v celém systému justice. Přichází ve chvíli, kdy spor skončil, dobrovolné plnění selhalo a je třeba použít státní donucení. Setkává se přitom s lidmi v těžkých životních situacích a někdy i s otevřenou agresivitou. Respekt k práci soudních exekutorů podle mě znamená vidět i tuto stránku jejich povolání.

 

Spolupráce obou profesí má konkrétní obsah

Spolupráci soudních exekutorů s notáři hodnotím v převážné většině případů jako dobrou a praktickou. Naše profese se potkávají například v pozůstalostním řízení, při práci s veřejnými evidencemi nebo v diskusích o digitalizaci justice. Společné máme také to, že nám stát svěřil významné pravomoci spojené s výkonem veřejné moci a očekává od nás vysokou profesionalitu a osobní odpovědnost.

Za důležité považuji i to, že se naše profesní komory a jejich členové pravidelně potkávají na odborné půdě. Příkladem je účast na obnovených Právnických sjezdech a Kulatých stolech pořádaných Jednotou českých právníků, ale také společná odborná školení k tématům, v nichž se činnost notáře a soudního exekutora přirozeně prolíná. Typickým příkladem je pozůstalostní řízení, kde se v praxi často setkávají otázky dědického práva, odpovědnosti za dluhy a probíhající exekuce.

Právě takové platformy podle mně ukazují, že spolupráce obou profesí má velmi konkrétní obsah a že dokážeme společně hledat praktická řešení tam, kde se naše agendy setkávají.

Myslím ale, že dobré vztahy mezi profesemi nemohou být založeny na představě, že mezi nimi nikdy neexistují rozdílné zájmy. Skutečně dobrá spolupráce naopak umožňuje i o těchto rozdílech mluvit otevřeně. Notář není exekutor a exekutor není notář. Každá z těchto profesí má v právním systému jinou roli. A podle mého názoru je dobře, že tomu tak je.

 

Respekt k rozdělení kompetencí

V debatách uvnitř exekutorského stavu se čas od času vrací i myšlenka znovuzavedení exekutorských zápisů se svolením k vykonatelnosti. Je samozřejmě legitimní, aby každá profesní komora přemýšlela o dalším rozvoji své profese. Pokud se však takové úvahy mají dotknout kompetencí druhého stavu, bylo by podle mě dobré, abychom si je nejprve otevřeně řekli mezi sebou, než začneme jejich změnu prosazovat vůči politické reprezentaci. Právě tak lze předejít zbytečným nedorozuměním a kompetenčním sporům a zachovat korektní vztahy mezi našimi profesemi. Pokud jde o samotné exekutorské zápisy se svolením k vykonatelnosti, současné rozdělení rolí považuji za systémově správné a nevidím věcný důvod, proč jej měnit. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není pouze technickou cestou k exekučnímu titulu. U jeho vzniku stojí nestranný notář, jehož úkolem není budoucí vymáhání pohledávky. Soudní exekutor má následně jinou, stejně významnou roli – zajistit nucený výkon titulu. Právě oddělení těchto rolí považuji za důležitou systémovou záruku. 

 

Stabilita, důvěra a nové podoby majetku

V příštích letech bude podle mého názoru exekutorský stav čelit několika zásadním výzvám. První z nich je stabilita samotného systému. Exekutorský úřad musí být ekonomicky schopen zaměstnávat kvalitní lidi, investovat do technologií a bezpečnosti a současně plnit stále rostoucí množství zákonných povinností. Pokud se některé uvolněné exekutorské úřady nedaří obsazovat, je to signál, který by stát neměl přehlížet.

Pokud současné ekonomické podmínky neumožňují dlouhodobě kvalitní výkon exekuční činnosti, má o tom Exekutorská komora vést otevřenou debatu se státem a podle mého názoru může počítat i s pochopením ostatních právnických profesí.

Druhou velkou výzvou je důvěra veřejnosti. Exekutor asi nikdy nebude profesí, jejíž obliba bude srovnatelná s povoláními, která lidem přinášejí převážně příjemné zprávy. To je dáno samotnou podstatou jeho činnosti. Může ale být profesí respektovanou. Respekt se získává profesionalitou, přiměřeností, předvídatelností a schopností vysvětlovat veřejnosti vlastní roli.

Třetí výzvou bude bezpochyby digitalizace a rychle se měnící podoba majetku. Peníze a jiná aktiva už dávno nejsou pouze na účtech u českých bank. Majetek se snadno přesouvá přes hranice, vznikají nové finanční služby, virtuální aktiva a další technologie. Pokud má být vymahatelnost práva zachována, musí na tento vývoj reagovat nejen exekutoři, ale celý právní systém a stále více také evropské právo.

Právě tady podle mě existuje velký prostor pro spolupráci našich profesí. Má smysl společně prosazovat modernizaci justice, funkční elektronické systémy a srozumitelnou legislativu. To jsou podle mě témata, na kterých můžeme hledat společný zájem a která budou mít pro fungování právního státu větší význam než spory o hranice jednotlivých profesí.

 

Do dalších let stabilitu a respekt

Po pětadvaceti letech existence si exekutorský stav zaslouží, aby se o jeho budoucnosti nerozhodovalo každých několik let znovu podle momentální politické nálady. Exekutorské komoře přeji, aby byla silnou profesní samosprávou, která dokáže své členy hájit, ale současně je schopna od nich vyžadovat vysoký profesní a etický standard.

Soudním exekutorům přeji rozumné ekonomické podmínky, kvalitní legislativu a co nejméně změn, které jejich práci bez skutečného přínosu komplikují.

A z pohledu prezidenta Notářské komory bych nám oběma popřál ještě jednu věc: abychom dokázali udržet dobré vztahy mezi našimi profesemi i v okamžiku, kdy se naše názory rozcházejí. Notáři a soudní exekutoři mají v českém právním systému každý svoji nezastupitelnou úlohu. Máme mnoho společných zájmů a mnoho důvodů spolupracovat, přičemž dobrá spolupráce vyžaduje kolegialitu i vzájemný respekt, včetně respektu k rozdělení kompetencí.

---

Mgr. Radim Neubauer je pražským notářem a od roku 2015 prezidentem Notářské komory České republiky. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, studoval také v Německu a USA. Před zvolením do čela celostátní Komory působil jako prezident Notářské komory pro hlavní město Prahu. Dlouhodobě se věnuje také otázkám rozvoje a modernizace českého notářství.