Změna soudního exekutora aneb prověřit či pověřit – část I.

Na druhé straně tohoto vztahu máme soudního exekutora, za kterého považujeme fyzickou osobu splňující předpoklady podle zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v účinném znění, (dále jen „EŘ“) jíž stát pověřil exekutorským úřadem, v jehož rámci provádí nucený výkon exekučních titulů a další činnosti. V kombinaci s ust. § 29 EŘ vystupují soudní exekutoři jako úřední osoby, jejichž úkony lze považovat za úkony soudu. Výčet osob, které odpovídají těmto požadavkům, nalezneme ve veřejném seznamu vedeném Exekutorskou komorou České republiky (dále jen „Komora“). K dnešnímu dni počet aktivních soudních exekutorů činí 145 a oprávněný může zvolit kteréhokoliv z nich. 

Pravomoc výkonu činnosti soudního exekutora je celostátní, což v praxi znamená, že výběr oprávněného není limitován místní příslušností, co do okresu nebo kraje, kde se nachází sídlo exekutora nebo třeba trvalé bydliště povinného. Nic mu nebrání v tom, aby zvolil soudního exekutora z Brna, přestože se dlužník zdržuje v Praze. Mezi exekutory je tak nepopiratelně celoplošná konkurence, když oprávněný může zvolit kteréhokoliv z nich, aniž by svůj výběr jakkoliv odůvodňoval. Téže se jedná o formu jisté motivace ke zvýšení kvality poskytovaných služeb, rychlosti řízení a zároveň posílení odpovědnosti exekutorů vůči oprávněným.

Možnost výběru však přiznává zákon oprávněnému nejen na začátku exekuce, ale i během ní, čímž se dostáváme k ústřednímu tématu tohoto článku – možnosti změny soudního exekutora v průběhu exekučního řízení. Tento institut a problematika se k němu pojící ale zároveň otevírá hlubší otázku rovnováhy mezi právem oprávněného na efektivní výkon rozhodnutí a požadavkem na právní jistotu všech zúčastněných stran, včetně samotného exekutora. V této první části se zaměříme především na jednotlivé právní mechanismy umožňující změnu soudního exekutora, jejich institucionální zakotvení a procesní rámec. Pozornost bude věnována rovněž otázkám předávání exekuce, zániku exekutorského úřadu a působnosti zástupce exekutora. Druhá část článku následně nabídne pohled na kombinaci příslušných ustanovení exekučního řádu, aplikační problémy a aktuální soudní praxi, včetně návrhů de lege ferenda.

Změna soudního exekutora přitom nepředstavuje banální zásah do řízení – jde o akt, který může zásadně ovlivnit délku, nákladovost i výsledek celého procesu vymáhání. Právě proto je nezbytné, aby tento institut byl vnitřně provázaný, srozumitelný a v praxi předvídatelný. Jedině za těchto podmínek lze naplnit princip právní jistoty, který tvoří základní pilíř každého právního státu. 

Právní rámec – Změna soudního exekutora podle ust. § 44b odst. 1 a 2 EŘ

Změna podle ust. § 44b odst. 1 EŘ

Jak již bylo řečeno v úvodu, výběr soudního exekutora, který bude pověřen vedením exekuce, je výlučným právem oprávněného, ale učinit ničím neomezenou volbu může pouze do jejího zahájení. Následná změna je tedy zákonem regulována tak, aby nekolidovala s výkonem činnosti soudního exekutora, ale stále umožňovala oprávněnému zvolit si jiného exekutora, který bude vymáhat jemu přiznaný nárok. 

První možností je procedura podle ust. § 44b odst. 1 EŘ, kdy oprávněný navrhne změnu jím nově vybranému soudnímu exekutorovi a již pověřenému exekutorovi, kteří musí s tímto podnětem souhlasit. Schválí-li oba dva soudní exekutoři daný návrh, dojde mezi nimi k následnému postoupení exekuce.

Pro oprávněného je tak logičtější, aby nejprve o vyjádření požádal soudního exekutora, ke kterému by chtěl vymáhání svého nároku přesunout a až po jeho souhlasu kontaktovat již pověřeného soudního exekutora s žádostí o schválení předání. 

Oslovení soudní exekutoři nejsou nuceni s návrhem souhlasit a můžou vyjádřit i svůj nesouhlas. Tak mohou učinit z nejrůznějších důvodů, které mohou býti i subjektivního rázu, a tedy navrhovateli v době vyzvání neznámé.

Změna podle ust. § 44b odst. 2 EŘ

Druhou možností je postup podle ust. § 44b odst. 2 EŘ, ke kterému může oprávněný přistoupit, nedojde-li ke změně exekutora podle odstavce 1 a požádá-li o rozhodnutí o návrhu na změnu exekuční soud. Ten zahájí vlastního šetření, jsou-li pro změnu dány důvody zvláštního zřetele hodné a rozhodne, že exekuci bude vést jiný exekutor, kterého navrhne oprávněný, a vyzve exekutora, který exekuci dosud vedl, aby věc postoupil, nebo řízení o změně zastaví a věc ponechá dosavadnímu exekutorovi, protože návrh shledá nedostatečným.

Využití postupu podle odst. 1 je obligatorní podmínkou, a tedy jeden ze soudních exekutorů s postoupením nesouhlasil. Z ustanovení však není zcela zřejmé, může-li takto býti postupováno i v případě, že první vyzvaný exekutor, tedy ten, u kterého chce míti oprávněný svou exekuci, vysloví nesouhlas. Logickým postupem při nesouhlasu osloveného soudního exekutora by bylo vyzvat dalšího, ale je možné, že oprávněný má i jinou motivaci proto, aby právě jím zvolený úřad exekuci vedl – například bydliště oprávněného se nachází poblíž daného úřadu.

Ustanovením téže není nikterak specifikováno, jak má předmětná žádost o rozhodnutí o návrhu oprávněného vypadat. Dá se předpokládat, že se nejedná o prostou žádost, ale o návrh odpovídající náležitostem zakotveným v ust. § 42 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v účinném znění (dále jen „OSŘ“). Oprávněný v něm musí označit navrhovaného soudního exekutora, dosavadního soudního exekutora, u které exekuce takto požaduje, skutečnosti zvláštního zřetele hodné, které opodstatňují požadování takové změny a je-li možné, tak i přiložit nesouhlas jednoho ze soudních exekutorů, tedy podnět pro postup podle odst. 2. Poslední položka může absentovat, jelikož soudní exekutoři nemají zákonem přikázáno, v jaké formě musí nesouhlas udělit, byl-li sdělen ústně, může jeho prokázání býti ošemetné. V takovém případě by měl (i z dalších níže uvedených důvodů) zažádat o vyjádření sám exekuční soud.

Co to jsou důvody zvláštního zřetele hodné konstatoval Nejvyšší soud ve svém usnesení, č.j. 20 Cdo 1586/2021, ze dne 1. července 2021 ve spojitosti se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 200/2005, ze dne 15. února 2006: „Důvody zvláštního zřetele hodné, způsobilé k tomu, aby soud zprostil exekutora dřívějšího pověření (srov. § 44b odst. 2 ex. řádu, dříve § 44 odst. 9 ex. řádu), nemohou spočívat jen v subjektivním hodnocení oprávněného, nýbrž je zapotřebí, aby šlo o okolnosti závažné z objektivního hlediska, které překáží, aby exekuce mohla být efektivně (podle práva) provedena.“ Nejsou jimi tedy pouhé subjektivní dojmy oprávněného, ale jedná se o překážky, které se mohou během exekuce vyskytnout, ale zároveň je lze považovat za natolik závažné, že brání úspěšnému vedení exekuce či jejímu ukončení.

Jedná se třeba o chybné provádění exekuce ve smyslu zanedbání povinnosti soudního exekutora podle ust. § 46 odst. 1 EŘ, dle kterého má soudní exekutor postupovat v exekuci rychle a účelně, přičemž dbá ochrany práv účastníků řízení, včetně třetích osob, které jsou exekucí a jeho postupem dotčeny. Obecnou úpravou této povinnosti exekutora umožnil zákonodárce možnost vytknout pochybení, která spočívají v pomalém postupu či jeho neúčelnosti. Účastníkům exekuce musí být umožněno, aby se mohli aktivně dovolávat svých práv, což by v případě pomalého postupu soudního exekutora, s ohledem na běh lhůt k tomu určených, nemuselo být vždy možné. Pod tuto množinu důvodů, pro které by oprávněný mohl navrhnout změnu, která by byla důvodná, lze přidat i nehospodárné vedení řízení. Předmětný exekutorský úřad byl zvolen z důvodu potenciálního místa pobytu povinného, během lustrací a zjišťování jeho majetku byl oprávněný vyrozuměn o tom, že se povinný zdržuje na jiném místě, což znamená jinou výši nákladů, nežli bylo předpokládáno na počátku. 

Neexistuje taxativní výčet skutečností, pro které lze změnu navrhnout, ale vždy bude ve finále záležet na aktivním posouzení soudu. Je zřejmé, že za takovýto důvod nemůže být považován pouze subjektivní pocit oprávněného ve smyslu narušení vztahu vzájemné důvěry.

Prokáže-li oprávněný, že návrh na změnu soudního exekutora je důvodný a nejsou známy žádné další překážky, pro které takto nelze učinit, rozhodne soud usnesením o změně soudního exekutora. V něm musí zprostit původního soudního exekutora vedením exekuce a pověřit oprávněným navrhovaného soudního exekutora, což musí náležitě odůvodnit. Oba dva soudní exekutoři, jakožto aktivně legitimovaní, mohou proti rozhodnutí podat odvolání. Čistě z pohledu znění zákona by pak k předání mělo dojít i přes jeho případné podání, jelikož podle ust. § 171 odst. 2 a 3 OSŘ je usnesení vykonatelné doručením. Vzhledem k výše uvedeným problémům pojícím se s předáním exekuce může takto brzké předání exekuce účastníkům i uškodit, aniž by si toho byli při podání návrhu vědomi.

Předání exekuce

Podle ust. § 94 odst. 1 EŘ má oprávněný možnost nahlédnout do exekučního spisu, i přesto nelze předpokládat, že je obeznámen se všemi procesy, které se v něm odehrávají – na rozdíl od soudního exekutora, jenž exekuci vede. Právě tyto informace zásadně ovlivní nejen rozhodnutí soudního exekutora, potažmo exekučního soudu, ale i délku a složitost předání exekuce. Pro oprávněného účastníka v exekuci je totiž klíčový hlavně začátek exekuce a následně až její konec, ve smyslu bude-li jeho nárok vymožen či ne. Úspěšnost soudního exekutora ve vymáhání může posuzovat již za trvání exekuce, avšak to nelze postavit na roveň s jeho informovaností, co do veškerých lustrací a úkonů, které byly v exekuci vykonány, stejně tak jako znalost jejich náročnosti.

Pokud tak konstatujeme, že se u oprávněných nedá očekávat kompletní znalost průběhu jejich vlastní exekuce, je logické, že jejich expertíza, co do jejího vedení, bude o to menší. Proces předávání exekuce (a veškerých souvisejících agend) mezi soudními exekutory může být složitý sám o sobě, v jeho průběhu se navíc mohou objevit různé problémy, které nelze předem předvídat ani se na ně plně připravit. Výsledkem ale vždy musí být předání kompletního „balíku exekuce“, tedy všeho, co k ní náleží, aby navazující exekutor pokračoval bez problémů přesně tam, kde předchozí soudní exekutor skončil – aniž by tím byl narušen průběh exekuce.

 Pro začátek - dosavadní soudní exekutor musí být schopen poskytnout exekuční spis, neboť soudní exekutoři jsou během své činnosti nuceni sdílet spisy exekučním soudům či kontrolním orgánům, proto je důvodné předpokládat, že tuto funkci již má zajištěnou. Během předávání probíhající exekuce však musí mít tato předávka takovou podobu, aby nový soudní exekutor nemusel provádět úkony opětovně, čímž by mohl navýšit náklady exekuce. Soudní exekutoři totiž nejsou nikterak vázáni k tomu, aby užívali stejného kancelářského systému, v němž vedou své spisy v elektronické podobě, ale stejně tak ani nemusí shodným způsobem zaznamenávat zjištěné skutečnosti. Například finanční přehled exekuce může vést soudní exekutor v rámci elektronické podoby spisu na samostatném vyskakovacím okně, kam se dostane přes ikonu na něj odkazující, ovšem systém druhého soudního exekutora takto tato data nezaznamenává. Z pohledu rozdílných způsobů naprogramování systémů a zpracovávání dat tak nedojde k jejich automatickému propsání, ale je na novém soudním exekutorovi, aby si tento krok zařídil sám – např. pověřil zaměstnance manuálním přepisem dat. Veškeré informace totiž z pohledu předávajícího soudního exekutora byly předány. Téže můžeme uvést různého užívání zkratek, které se mezi úřady mohou měnit. 

Oba dva soudní exekutoři mají na základě své praxe představu, jaká data by měl spis obsahovat, a tedy co musí býti předáno. Je důležité upozornit, že sobě navzájem si nejsou pouze kolegy, ale téže i vzájemnými konkurenty, což je další kritérium, které ovlivní předávaný spis. Je totiž pochopitelné, že se distribuující soudní exekutor bude snažit předávku omezit pouze na nezbytně potřebné skutečnosti. Exekutorské spisy totiž obsahují veškerých písemností, které se vztahují ke stejné věci – podání, listiny, zápisy, záznamy, rozhodnutí apod.  – a lze tak z nich vyčíst více nežli pouze informace zjištěné o povinném, ale i detailní způsob práce exekutorského úřadu. Postoupením tak soudní exekutor nepochybně sdílí své know-how, které jej může činit v některých ohledech úspěšnějším ve vymáhání, ale stejně tak dává na odiv možná pochybení. V čistě podnikatelské rovině se tak jedná o velice choulostivý proces, kdy si musí provádějící exekutor stanovit obhajitelnou hranici, proč by některé věci nechtěl a neměl sdílet.

I pokud by soudní exekutor neměl problém se sdílením informací o úřadu, je stále omezen svou mlčenlivostí podle ust. § 31 EŘ. Provádí-li hromadné lustrace osob, musí exekutor zajistit, aby předal pouze takové údaje, které jsou spjaty s příslušným spisem. O ostatních subjektech, které nemají s konkrétní exekucí nic společného, nesmí poskytnout ničeho, protože k tomu není přijímající soudní exekutor oprávněn – z pohledu ostatních exekucí totiž ke změně soudního exekutora nedošlo. 

Je nutné upozornit i na stále aktuální listinnou podobu spisů, jelikož ty starší jsou v ní kromě elektronické formy pravděpodobně téže zachovány. Otázkou pak zůstává, postačilo-li by převést spis kompletně do elektronické podoby (nebylo-li tak doposud učiněno) a předat jej pouze, či by bylo vyžadováno předání v obou formách. Zde by asi záleželo na domluvě soudních exekutorů.

 Povinnost postoupení exekuce není vyřešena pouhým spisem, ale vztahuje se i na zajištěný majetek povinného. Provedl-li dosavadní soudní exekutor exekuci exekučním příkazem prodeje movitých věcí povinného – sepsal majetek povinného, který na místě zajistil – jedná se o další položky, které musí být také předány.

Tyto všechny věci by měli vzít soudní exekutoři v potaz a domluvit se na podmínkách předání, o čemž vyhotoví protokol. Jeho obsah by měl být natolik konkrétní, aby bylo zřejmé, o které exekuci jednali, že nově pověřený soudní exekutor obdržel veškerých věcí, které ke spisu náležejí a že s tímto postupem oba dva souhlasili. Kromě prokázání bezvadného předání exekuce, užije listinu nový soudní exekutor k opodstatnění svého oprávnění k vedení exekuce. Po dokončení celého aktu je tato změna zaznamenána do rejstříku zahájených exekucí.

Následky po předání exekuce

Předání exekuce mezi soudními exekutory s sebou přirozeně nese otázku vypořádání nákladů, které vznikly dosavadnímu exekutorovi, a to nejen ve spojitosti se samotným předáním. Exekuční soud, ačkoliv posuzuje důvody ke změně, nerozhoduje o vzniklých či budoucích nákladech v exekuci.  Soudní exekutoři by se měli dohodnout tak, aby nedošlo k nehospodárnému prodlužování exekuce. Výjimkou může být situace, kdy exekuční soud shledá zavinění na straně oprávněného a ve vztahu k ust. § 89 EŘ udělí povinnost úhrady nákladů exekuce spojených se změnou soudního exekutora oprávněnému. Počítány mezi ně jsou však pouze skutečně vynaložené náklady v souvislosti s provedením změny soudního exekutora – nejedná se o odměnu exekutora či náhradu hotových výdajů, ale pouze o takové náklady, které, nebyla-li by ze strany oprávněného vyvinuta iniciativa, by nevznikly.

Nebylo-li již dříve určeno samostatným příkazem k úhradě nákladů exekuce doposud vedoucího soudního exekutora, vydá na základě zjištěných poznatků ze spisu nově jmenovaný soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce. Výše je posuzována tak, jako by došlo k zastavení exekuce, tedy podle ust. § 89 EŘ v kombinaci s ust. § 11 vyhlášky č. 330/2001 Sb., vyhlášky Ministerstva spravedlnosti o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem. Kromě klasického práva účastníků podat ve lhůtě 8 dní proti tomuto příkazu námitky, může tak učinit i dosavadní soudní exekutor, jelikož je rozhodováno i o jeho právech. Po nabytí právní moci a vymožení určené částky novým soudním exekutorem je předchozímu soudnímu exekutorovi novým vyplacena.

Zánik výkonu exekutorského úřadu a pokračování v jeho činnosti

Klíčová slova v procesu předávání jsou jednoznačně soudní exekutor a exekutorský úřad. Ačkoli jsou tyto pojmy často zaměňovány, jejich role, funkce a právní postavení jsou právně i organizačně odlišné. 

Exekutorem je vždy fyzická osoba, která splňuje řadu přísných požadavků stanovených zákonem. Uchazeč o tuto funkci nemůže mít ničím omezenou svéprávnost a téže absolvoval akreditovaný studijní program v oblasti práva, vykonal praxi v exekuční či jiné právní oblasti a složil úspěšně exekutorskou nebo jinou odbornou zkoušku, která prověřuje jeho schopnosti a znalosti potřebné pro výkon exekuční činnosti. Jakmile splní všechny tyto kvalifikační požadavky, musí uchazeč projít výběrovým řízením a složit slib před ministrem spravedlnosti, který jej oficiálně jmenuje do této pozice.

Postavení soudního exekutora je dvojího charakteru. Na jedné straně vykonává svou činnost jako svobodné právnické povolání, což znamená, že je podnikatelem, který odpovídá za správnost a zákonnost svých úkonů. Na straně druhé exekutor vykonává činnost na základě státem delegovaných pravomocí, čímž má postavení úřední osoby. Tato specifická kombinace svobodného povolání a úřední pravomoci dává exekutorovi jedinečnou roli v rámci právního systému. Exekutor není statutárním orgánem exekutorského úřadu, ale naopak podnikatelem, který vykonává výkon soudní moci na základě soudního pověření.

Exekutorský úřad můžeme definovat jako místo, kde exekutor vykonává svou činnost. Nelze říci, že exekutorský úřad je právě jen kanceláří soudního exekutora, ale je nutno přistupovat k němu jako k jakémusi instrumentu, jímž tak soudní exekutor koná, nezávisle na jeho materiální podobě. Exekutorský úřad nemá přímou pravomoc vykonávat exekuce – tuto činnost zajišťuje vždy exekutor, který do něj byl jmenován. Jde tedy o způsob organizace výkonu exekuční činnosti, kdy úřad zajišťuje administrativní zázemí a odpovídá za chod exekuce na konkrétně vymezeném území, ale samotné exekuční úkony provádí výlučně soudní exekutor, případně jeho zaměstnanci, přičemž odpovědnost za jejich zákonnost i realizaci nese právě tento exekutor.

I proto při uvádění celého názvu exekutorského úřadu je užíváno „Exekutorský úřad jméno soudního okresu, pod který spadá, soudního exekutora jméno soudního exekutora, který do něj byl jmenován,“ například „Exekutorský úřad Česká Lípa, soudní exekutorky JUDr. Jany Bémové,“ či „Exekutorský úřad Praha-západ, soudního exekutora Mgr. Jana Beneše.“ Takto je nutno činit i v případě, že se v obvodu nachází pouze jeden exekutorský úřad, protože do úřadu mohl být jmenován nový soudní exekutor, který sdílí s předchozím soudním exekutorem pouze stejné místo výkonu.

Zánik exekutorského úřadu

Význam postavení soudního exekutora dokládá i ust. § 15 odst. 1 EŘ, které v taxativním výčtu uvádí případy, kdy dochází k zániku exekutorského úřadu. Nastane tak v důsledku smrti exekutora, prohlášením za mrtvého, zbavením svéprávnosti, vydáním kárného opatření spočívajícího ve ztrátě způsobilosti k výkonu funkce, vzdáním se funkce, odvoláním exekutora z úřední moci nebo jiných zákonem stanovených skutečností.

Dne 27. června 2014 došlo k požáru v Exekutorském úřadu Plzeň-město, soudní exekutorky JUDr. Jitky Wolfové – oheň poničil zejména vnější části budovy, a to pouze v takové míře, že nedošlo k omezení činnosti úřadu. Účastníci exekucí tím nebyli ovlivněni ani ve smyslu změny úředních hodin. Ovšem ani po této události nebyl do zákona přidán zánik exekutorského úřadu ve smyslu zániku fyzického sídla exekutorského úřadu. Z tohoto můžeme vyvodit, že jeho existence je vázána čistě na osobu soudního exekutora a v případě zničení místa samotného by došlo pouze k dočasnému přesunu na nové, dokud by nebyly vybrány jiné prostory.

Tuto teorii potvrzuje i Exekutorský úřad Jeseník, soudního exekutora JUDr. Alana Havliceho, který byl nucen z důvodu povodňové situace přesunout svůj úřad na náhradní adresu, odkud dále vykonává svou činnost.

Výčet způsobů zániku výkonu exekutorského úřadu má ve vztahu k exekuční činnosti a náležitostem výkonu činnosti soudního exekutora vždy definitivní povahu (nebo se jedná o událost dlouhodobého rázu, která by znemožnila řádný výkon exekuční činnosti). První dva body, dle kterých může dojít k zániku exekutorského úřadu, jsou spojeny se zánikem osoby soudního exekutora jako takového – podle ust. § 23 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v účinném znění, má člověk právní osobnost od narození až do smrti. Stejné účinky vyvolá i domnělá smrt soudního exekutora, kterou konstatuje soud vydáním rozhodnutí o prohlášení za mrtvého. 

Další alternativy jsou propojeny s ust. § 15 odst. 2 EŘ, kdy takto může nastat odvoláním soudního exekutora ministrem spravedlnosti, jestliže byl soudní exekutor pravomocně odsouzen pro úmyslný trestný čin, jestliže nedoložil Exekutorské komoře ČR stejnopis či ověřenou kopii smlouvy o pojištění odpovědnosti za újmu, jestliže exekutor do 3 měsíců po složení slibu nebyl připraven konat činnost v sídle exekutorského úřadu, aniž by k tomu byly dány vážné důvody, nebo jestliže soud na návrh ministerstva rozhodl o zdravotní nezpůsobilosti soudního exekutora konat svou činnost, a to po dobu nejméně 1 roku. Poté se jedná o pozbytí státního občanství České republiky, omezení svéprávnosti soudního exekutora, den, kdy nabylo právní moci rozhodnutí, jímž bylo soudnímu exekutorovi uloženo kárné opatření odvolání, uložen trest zákazu činnosti či trest odnětí svobody, tedy o porušení podmínek pro jmenování osoby soudního exekutora uvedených v ust. § 9 odst. 1 EŘ. Posledním důvodem je uplynutí 6 kalendářních měsíců následujících po měsíci, v němž ministerstvo obdrželo žádost soudního exekutora o ukončení výkonu exekutorského úřadu.

Zástupce soudního exekutora

Jak trefně konstatoval Nejvyšší správní soud v rozhodnutí, č. j. 14 Kse 2/2015-62, ze dne 16. června 2015, „soudní exekutor je člověk, nikoli automat“. Přestože tato formulace zazněla v souvislosti s požadavkem na přiměřenou dobu pro vyřízení podnětů, její význam lze vztáhnout i na obecné pojetí soudního exekutora. Ten je fyzickou osobou, která kromě výkonu zákonem svěřené pravomoci podléhá také běžné lidské zátěži, osobním životním okolnostem a případným soukromým obtížím. Tuto lidskou dimenzi nelze při hodnocení jeho činnosti opomíjet, jenže zároveň ji nelze bezvýhradně přijímat jako omluvu pro opomenutí či zanedbání profesních povinností.

Z tohoto důvodu právní úprava výslovně předpokládá, že soudní exekutor má povinnost zajistit svou zastupitelnost – jak vyplývá z ust. § 46 odst. 1 EŘ. Smyslem této povinnosti je zabránit tomu, aby dočasná osobní indispozice exekutora vedla k prodlevám či zásahům do práv účastníků řízení. Kontinuitu ve výkonu exekuční činnosti má proto zabezpečit zástupce exekutora, jehož postavení je z povahy věci dočasné a účelově vázané na zajištění řádného chodu exekutorského úřadu.

K ustanovení zástupce může dojít dvěma způsoby: buď si zástupce zvolí exekutor sám, nebo požádá Komoru o jeho ustanovení – pokud tak neučiní, ustanoví mu zástupce ex officio. V obou případech může být zástupcem jmenován jiný soudní exekutor nebo kandidát soudního exekutora.

Zastupování představuje právní institut, jehož podstatou je oprávnění jednat jménem jiné osoby. Z jeho povahy samotné vyplývá, že zástupce vystupuje v právních vztazích nikoli vlastním jménem, ale jménem zastupovaného – takto musí být zřejmé z podpisu či jiného označení – nečiní-li tak, hledí se na úkony, jako by činil sám za sebe. Specifická úprava zastupování v exekučním řízení je obsažena v ust. § 16 až 18 EŘ. Jejím cílem je zabezpečit plynulý a nerušený provoz exekutorského úřadu v situacích, kdy exekutor dočasně nemůže vykonávat svou funkci – ať již z důvodu nemoci, pozastavení výkonu činnosti, nebo v důsledku zániku exekutorského úřadu.

Zástupce následně vykonává veškeré úkony nezbytné k řádnému zajištění chodu exekutorského úřadu, a to v rozsahu potřebném pro výkon exekuční činnosti, dokud exekutor sám není schopen svou činnost obnovit. Specifická situace nastává tehdy, je-li zastupováno z důvodu zániku výkonu exekutorského úřadu – v takovém případě vykonává správu samostatně až do zrušení úřadu nebo jeho obsazení novým exekutorem.

I v tomto případě je zástupce stále ve své činnosti omezen, protože není oprávněn samostatně rozhodovat o otázkách daňových, pracovněprávních, ekonomických nebo organizačních, pokud k tomu není dán naléhavý důvod. V takových případech by měl postupovat s opatrností a v souladu s obecným rámcem zastoupení dle občanského zákoníku. Při delší nepřítomnosti exekutora může zástupce vykonávat i další úkony, které sice nespadají přímo do exekuční činnosti, ale napomáhají udržení provozuschopnosti úřadu. I v těchto případech musí dbát, aby nepřekročil hranice vyhrazené samotnému exekutorovi. Případný zásah do chodu úřadu zástupcem by tedy nikdy neměl nevratně změnit chod úřadu.

Exekuční řád rovněž počítá s možností změny ustanoveného zástupce v případě, že se již nadále nehodí do této funkce. Komora může ustanovit nového zástupce například tehdy, pokud dosavadní zástupce přestane vykonávat úřad, přestane být kandidátem, nesplňuje zákonné podmínky, požádá o uvolnění z funkce nebo se ukáže, že není schopen řádně plnit svěřené povinnosti. Ustanovením nového zástupce pak dosavadnímu zaniká mandát.

Zástupce soudního exekutora tak představuje významný nástroj, jehož prostřednictvím je možné zajistit nejen nepřetržité fungování exekutorského úřadu, ale také právní jistotu účastníkům exekuce v době, kdy exekutor svou funkci osobně vykonávat nemůže. Je třeba mít na zřeteli, že zástupce jedná vždy jménem původního exekutora a v mezích jeho pravomoci, čímž je po celou dobu svého působení vázán.

Jmenování nového soudního exekutora

Nastane-li zánik exekutorského úřadu podle ust. § 15 odst. 1 EŘ, je nutné do uvolněného úřadu dosadit nového soudního exekutora, který bude, na rozdíl od zástupce, vykonávat exekuční činnost v plném rozsahu.

Povinnost aktivního zapojení se do procesu výběru nového soudního exekutora náleží ze zákona Komoře, a to v přesně vymezené časové lhůtě. Účelem této právní úpravy je nejen předejít možné nečinnosti, ale především zajistit co nejrychlejší obnovení výkonu exekuční činnosti.

Exekutor, který byl ve výběrovém řízení úspěšně jmenován a nastupuje do úřadu, jehož výkon zanikl, přebírá veškeré spisy tohoto úřadu a pokračuje v nich v exekuční i jiné činnosti. Přestože navazuje na činnost předchozího soudního exekutora, není jeho právním nástupcem. Vystupuje jako nový subjekt veřejného práva, který získal oprávnění vykonávat exekuční činnost v rámci již existující agendy. Z toho důvodu nenese právní odpovědnost za úkony učiněné svým předchůdcem. Podle ust. § 15 odst. 5 EŘ má nově jmenovaný soudní exekutor informační povinnost vůči účastníkům řízení. Těm musí sdělit nejpozději při prvním úkonu v exekuci, že došlo ke změně osoby provádějící exekuci. Oprávněný musí být navíc poučen o svém právu navrhnout změnu exekutora, která plyne přímo ze zákona. 

Na straně exekutora, jehož výkon úřadu zanikl, případně jeho zástupce, vzniká povinnost předat veškeré spisy, vymožené plnění, zajištěné věci, exekutorské úschovy, registry a další související dokumentaci a prostředky nově jmenovanému exekutorovi. To zahrnuje i předání technických zařízení nebo datových nosičů. Podle ust. § 103 odst. 1 EŘ, jsou odevzdány i razítka, průkazy a pečetidla. Výslovně je stanoveno, že vlastnické právo bývalého exekutora k technickému vybavení a datovým nosičům tím není dotčeno, čímž zákonodárce zohlednil právo na ochranu jeho majetku.

Tato právní úprava tedy komplexně řeší situaci, kdy je nový exekutor jmenován do uvolněného úřadu – zavádí nejen princip procesního navázání na dosavadní činnost, ale i pravidla pro předání úřední a materiální agendy, čímž přispívá k zachování právní jistoty všech účastníků exekučních řízení a k efektivnímu výkonu soudních rozhodnutí.

Aplikace ustanovení

V dalším čísle budeme v tématu pokračovat a podrobněji se zaměříme na samotnou aplikaci daných ustanovení – o změně soudního exekutora, zejména ve spojitosti s ust. § 15 odst. 5. Tento postup se totiž v praxi uplatňuje například tehdy, došlo-li k zániku exekutorského úřadu a oprávněný následně usiluje o změnu exekutora, ačkoliv do zaniklého úřadu nebyl jmenován nový soudní exekutor. Právní úprava je však často interpretována rozdílně, což vede k výrazným odlišnostem v rozhodovací praxi jednotlivých exekučních soudů.

Podíváme se na konkrétní příklady, kdy soudy přistupují k návrhům na změnu exekutora buď prostřednictvím klasického rozhodnutí, nebo naopak využívají tzv. prosté pověření – bez formálního rozhodnutí, bez možnosti obrany a bez náležitého přezkumu skutkového stavu. Cílem bude zhodnotit, jak tyto odlišné přístupy ovlivňují právní jistotu účastníků řízení, včetně samotného soudního exekutora, jaké důsledky mohou mít pro postavení původního či nového exekutora a kde dle mého současná praxe naráží na své systémové limity.

 

Autor: Mgr. Wanda Vardanová

---

1)  WOLFOVÁ, Jitka a ŠTIKA, Martin. Soudní exekuce. 2., aktualizované vydání. Právní monografie. Praha: Wolters Kluwer, 2022. 75 s.

2) ust. § 1 a 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v účinném znění

3)  ust. § 44b odst. 1 EŘ

4) KASÍKOVÁ, Martina. Exekuční řád: komentář. 5. vydání. Beckova edice Komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2022. 378-379 s.

5) ULLRICH, Ladislav. 12. Návrh oprávněného na změnu soudního exekutora (§ 44b EŘ). In: ULLRICH, Ladislav. Exekuční řízení: komentované vzory podání. V Praze: C.H. Beck, 2020. s. 65.

6) KASÍKOVÁ, Martina. § 44b [Změna exekutora]. In: KASÍKOVÁ, Martina, JIRMANOVÁ, Miroslava, HUBÁČEK, Jaroslav, PLÁŠIL, Vladimír, ŠIMKA, Karel, KUČERA, Zdeněk, NEKOLA, Václav. Exekuční řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 380, marg. č. 12.

7) MOLÁK, Stanislav; KREJSTA, Jan; JAROŠ, Vojtěch; KOCINEC, Jaroslav; KÜHN, Zdeněk et al. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů: komentář. Komentáře (Wolters Kluwer ČR). Kodex. Praha: Wolters Kluwer. 383 s.

8) Učiní-li soudní exekutor pochybení, o jeho „potrestání“ rozhodne kontrolní orgán

9) Jelikož se nejedná o typ usnesení podle ust. § 202 odst. 1 OSŘ, odepřením možnosti podání opravného prostředku účastníkům řízení nebo třetím osobám by jim mohla být způsobena újma 

10) WOLFOVÁ, Jitka a ŠTIKA, Martin. Soudní exekuce. 2., aktualizované vydání. Právní monografie. Praha: Wolters Kluwer, 2022, 117-119 s.

11)  § 17 stavovského předpisu Exekutorské komory České republiky ze dne 23. května 2002, ve znění od 24. května 2023

12) MOLÁK, S., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023. 368 s.

13) SVOBODA, K., Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 302-305 s.

14) MOLÁK, S., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023. 371 s.

15) KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Bek, 2022, 382-383 s.

16)  SVOBODA, K., Exekuční řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, 309 s.

17) KASÍKOVÁ, M. a kol. Exekuční řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C.H. Bek, 2022, 87-88 s.

18) MOLÁK, S., Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2023. 83-84 s.

19) Lidovky.cz. (2014, červen 27). V Plzni hořel exekutorský úřad, pravděpodobně šlo o žhářský útok. [cit. dne 1. května 2025]. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/domov/v-plzni-horel-exekutorsky-urad-pravdepodobne-slo-o-zharsky-utok.A140627_115226_ln_domov_ele

20) Vyhledat exekutora; Exekutorská komora. (n.d.). Exekutorská komora. [cit. dne 31. května 2025] Dostupné z: https://ekcr.cz/vyhledat-exekutora

21) Ust. § 16 odst. 1 EŘ

22)  Ust. § 436 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

23) Ust. § 17 odst. 1 až 3 EŘ

24) Ust. § 18 odst. 1 až 3 EŘ

25) TRIPES, Antonín. Exekuce v soudní praxi. 3. vyd. Beckovy příručky pro právní praxi. Praha: C.H. Beck, 2006, c2001. s. 122-123

26) Ust. § 111 odst. 6 písm. g) EŘ

27) Ust. § 15 odst. 5 EŘ