Změna soudního exekutora aneb prověřit či pověřit - 2. část

Ačkoli samotné znění těchto ustanovení je poměrně jednoznačné, soudní praxe k jejich aplikaci nepřistupuje jednotně. Výrazné rozdíly panují zejména v tom, zda má být změna exekutora po zániku úřadu provedena rozhodnutím soudu ve formě usnesení nebo zda postačuje pouhé vydání tzv. prostého pověření. Tento rozdíl však není čistě formální – zatímco usnesení zakládá možnost procesní obrany a přezkumu, prosté pověření je pouze administrativním aktem, které zpravidla není doručováno účastníkům a jehož právní účinky jsou ve více ohledech problematické.

 

V praxi navíc není výjimkou, že některé soudy vydávají pověření i v případech, kdy dosud nebyl do zaniklého exekutorského úřadu jmenován nový soudní exekutor. Takový postup vyvolává nejistotu nejen ohledně účinnosti změny, ale i ohledně právního postavení dotčených subjektů v řízení. Výsledkem je roztříštěná rozhodovací praxe, která oslabuje právní jistotu účastníků řízení a ztěžuje předvídatelnost dalšího postupu v konkrétní věci.

 

V této části článku proto podrobněji rozebereme, jak jednotlivé soudy v obdobných případech postupují, jaké formy rozhodnutí využívají a jaké důsledky z jejich postupu vyplývají pro účastníky řízení i soudní exekutory. Zaměříme se na konkrétní příklady soudních rozhodnutí, která dokládají rozpory v praxi, a následně nabídneme i návrhy de lege ferenda, které by mohly přispět ke sjednocení výkladu a posílení právní jistoty v oblasti změny soudního exekutora po zániku exekutorského úřadu.

 

Jak si ukážeme v následujících částech, současná soudní praxe v této oblasti není pouze nejednotná, ale v některých případech i v rozporu se základními zásadami řízení.

 

Kombinace ust. § 44b odst. 1 a 2 EŘ s ust. § 15 odst. 5 EŘ

V praxi exekucí nastávají situace, kdy standardní postupy změny soudního exekutora podle ust. § 44b EŘ nejsou uplatňovány samostatně, ale dostávají se do vzájemné kombinace s ustanoveními upravujícími zánik exekutorského úřadu a jmenování exekutora nového – konkrétně s ust. § 15 odst. 5 a násl. EŘ. To je mimo jiné přímo zakotveno i jako součást ust. § 44b v odstavci 1 i 2 EŘ. Aplikace rozšířeného znění ustanovení vyvolává nejen právně-technické otázky, ale evidentně otevírá prostor pro různé výklady toho, jakým způsobem má být postupováno při žádosti oprávněného o změnu exekutora, byla-li exekuce svěřena nově jmenovanému soudnímu exekutorovi či zástupci bývalého soudního exekutora.

Zásadní je, že podle ust. § 15 odst. 5 EŘ přechází veškerá agenda zaniklého exekutorského úřadu na nově jmenovaného exekutora automaticky. Ten je následně oprávněn v exekuční činnosti pokračovat, aniž by o tom bylo třeba vydávat další rozhodnutí. Tato skutečnost má však důsledky i pro možnost oprávněného navrhnout změnu soudního exekutora.

Podle ust. § 44b odst. 1 EŘ postačuje, aby se změnou souhlasil pouze nově navrhovaný soudní exekutor. Souhlas exekutora, který byl do úřadu jmenován po jeho zániku, se již nevyžaduje, neboť jeho pověření nebylo výsledkem volby oprávněného. V případě, že oprávněný touto cestou změny nedosáhne, může uplatnit návrh podle ust. § 44b odst. 2 EŘ. V tomto kontextu se skutečnost, že exekutora si nezvolil sám, považuje za důvod zvláštního zřetele hodný. Soud proto může na návrh oprávněného rozhodnout o tom, že exekuci povede jím navržený exekutor a původně pověřeného soudního exekutora této činnosti zprostit – a to bez uložení povinnosti k náhradě nákladů oprávněnému.

 

Tato kombinace ustanovení výrazně rozšiřuje možnosti oprávněného pro uplatnění jeho vůle i poté, co již bylo jeho právo volby soudního exekutora omezeno. Zákonodárce zde zjevně preferuje možnost, aby oprávněný nebyl nijak limitován dřívějším stavem věci a mohl si nového exekutora opět svobodně zvolit. Výsledkem je režim, v němž má oprávněný téměř neomezenou možnost výběru exekutora, který bude vymáhat jeho nárok, aniž by byl zatížen odpovědností za vzniklé náklady či složité procesní překážky. Právě těmto situacím, jejich praktickým dopadům, rozdílnému přístupu soudů a návazné právní nejistotě se bude věnovat tato kapitola.

 

Nevhodnost předčasné aplikace § 15 odst. 5 EŘ bez jmenování exekutora

Po delší dobu platilo, že exekuční řád postrádal ucelenou úpravu právních důsledků zániku výkonu exekutorského úřadu, včetně jasně vymezeného postavení zástupce a návazných procesních kroků. To v minulosti vedlo k tomu, že se v praxi ustálily určité výklady a přístupy, jejichž zákonná opora však byla spíše sporná nebo vyvozovaná z účelu právní úpravy. Tato skutečnost si postupně vyžádala legislativní reakci, která směřovala k vyjasnění odpovědnosti, kompetencí i procesních návazností v případech, kdy výkon úřadu zanikne.

 

Ustanovení § 15 odst. 7 a násl. EŘ byly do exekučního řádu přidány dne 30. července 2021 zákonem č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – jedná se tedy o poměrně novou úpravu.

 

V praxi je i přes tuto změnu dodnes postupováno podle názoru, jejž uvedl ve svém usnesení Krajský soud v Praze, č.j. 20 Co 453/2012, dne 6. září 2012, a to, že v případě zániku výkonu exekutorského úřadu má oprávněný podle ust. § 15 odst. 5 EŘ právo navrhnout změnu exekutora bez nutnosti prokazovat důvody zvláštního zřetele hodné ve smyslu ust. § 44b EŘ, i za situace, kdy do uvolněného úřadu dosud nebyl jmenován nový exekutor – podle soudu nepředstavuje nesplnění této podmínky zákonnou překážku pro vyhovění takovému návrhu a odmítnutí takového návrhu z tohoto důvodu považuje za nepřípustný formalismus. S ohledem na novou úpravu, která nejen přiznává oprávněnému opětovné absolutní právo výběru, ale došlo i k přesnému ohraničení nejzazšího termínu, kdy jej bude moci užít.

 

Nebyl-li totiž podle ust. § 15 odst. 7 EŘ do 1 roku od uvolnění exekutorského úřadu jmenován nový soudní exekutor, je podle novely upraven náhradní mechanismus pro převzetí spisové a materiální agendy. Pokud je zástupce exekutora, jemuž zanikl výkon úřadu, zároveň sám soudním exekutorem, Exekutorská komora ČR jej po uplynutí lhůty bez zbytečného odkladu vyzve, aby se ve lhůtě jednoho měsíce výslovně vyjádřil, zda nesouhlasí s převzetím činnosti exekutorského úřadu a souvisejících prostředků spojených s výkonem bývalého exekutora, tak jako by byl jmenován novým soudním exekutorem zvoleným ve výběrovém řízení.

 

Pokud zástupce ve stanovené lhůtě neoznámí svůj nesouhlas s převzetím, má se za to, že s převzetím souhlasí. Tím je aktivován postup podle ust. § 15 odst. 5 EŘ věty první a druhé, tedy zastupující soudní exekutor spojí svůj úřad s doposud zastupovaným úřadem a pokračuje dále ve své činnosti, ale již plně svým jménem.

Nepřijme-li zástupce soudního exekutora úřad či jej ani přijmout jako kandidát nemohl, aktivuje se postup dle ust. § 15 odst. 8 EŘ a úřad zanikne.

 

Tato nová úprava tedy reflektuje nezbytnost zajištění návaznosti výkonu exekuční agendy v případech, kdy standardní postup obsazení úřadu novým exekutorem ve stanovené lhůtě selže. Přitom zachovává rovnováhu mezi veřejným zájmem na zajištění plynulého výkonu exekutorské činnosti a autonomií osoby zástupce, který má možnost se převzetí agendy výslovně zříci. Užívání analogie ust. § 15 odst. 5 EŘ za situace, kdy ještě nebyl do úřadu jmenován nový soudní exekutor nebo se úřad doposud nezrušil, je proto dle mého ve světle aktuálního znění nesprávné – zákonem je přesně ohraničena maximální doba, po jejímž uplynutí může oprávněný tento postup užít (exekuční soud při zániku úřadu exekuce předá na exekutorské úřady v jeho obvodu) a stejně tak došlo k rozšíření právní úpravy, co do výběrových řízení. S touto úpravou je vyloučeno, aby oprávněnému byla upřena možnost svobodného výběru, což bylo nepochybně hlavní myšlenkou judikatury.

 

Umožněním aplikace ustanovení i před splněním jím daných podmínek (výběr nového soudního exekutora) je zástupce povinen sdělit, souhlasí-li či nesouhlasí-li s postoupením exekuce novému soudnímu exekutorovi, ačkoliv by tak rozhodoval o „cizích“ exekucích. Obrátí-li se následně oprávněný na exekuční soud, který rozhodne za dané situace i přes nesplnění podmínek podle ust. § 15 odst. 5 EŘ, je tím zástupci přidávána práce s předáváním spisů, jejichž náklady ani kolikrát nemůže požadovat. Vhodné je i uvést, že je tím i předčasně snižován počet exekucí, což může ovlivnit budoucí výběrová řízení na exekutorském úřadu, včetně samotného rozhodnutí zástupce – což se může jevit jako kontraproduktivní.

Z důvodové zprávy jasně vyplývá, že právo oprávněného navrhnout změnu soudního exekutora je v tomto duchu spojeno až se jmenováním nového soudního exekutora do uvolněného úřadu. Teprve tímto se naplní předpoklad, že je exekutor, jehož změna může být navržena, vůbec znám a v řízení aktivně vystupuje.

 

Není-li oprávněný spokojen s výkonem zástupce soudního exekutora, měl by navrhnout jeho změnu, ovšem pouze za užití ust. § 44b odst. 1 a 2 EŘ bez kombinace s ust. § 15 odst. 5 EŘ.

 

Pověření versus rozhodnutí při změně soudního exekutora

Přestože ust. § 44b odst. 2 EŘ stanoví, že o změně soudního exekutora má exekuční soud rozhodnout, praxe některých soudů tuto povinnost obchází vydáváním prostého pověření – administrativního aktu bez formálního rozhodnutí, bez odůvodnění a bez doručení účastníkům řízení. Tento přístup přitom zcela pomíjí procesní záruky spojené se soudním rozhodováním a zpochybňuje právní jistotu nejen účastníků řízení, ale i samotných soudních exekutorů.

V této kapitole proto poukážeme na zásadní nesoulad mezi zákonnou úpravou a aplikační praxí, která se ustaluje navzdory absenci výslovného zákonného zakotvení. Zaměříme se na to, z jakých výkladových základů tento přístup vychází, jaké problémy přináší a proč je z hlediska ochrany procesních práv účastníků i systematiky exekučního řízení dlouhodobě neudržitelný.

Jedním z precedentních rozhodnutí, o které se tento přístup opírá, je usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 173/2017, které nyní přiblížíme.

 

Neopodstatněné upřednostnění prostého pověření před rozhodnutím soudu

Pověření nového soudního exekutora po naplnění ust. § 15 odst. 5 EŘ probíhá v intencích usnesení Nejvyššího soudu České republiky, č.j. 20 Cdo 173/2017, ze dne 27. června 2017: :„[v] případě zániku výkonu exekutorského úřadu z důvodu uvedeného v § 15 odst. 1 písm. h) ex. řádu, exekutor jmenovaný do exekutorského úřadu, jehož výkon zanikl, převezme spisy tohoto exekutorského úřadu a oprávněného poučí, že může požádat o změnu exekutora… Soud tak učiní formou prostého pověření (srovnej obdobný postup upravený v § 43a odst. 4 ex. řádu), jímž zprostí prováděním exekuce nově jmenovaného exekutora do uvolněného úřadu a zároveň pověří oprávněným navrženého exekutora dalším prováděním exekuce. Souhlas dotčených exekutorů takový postup nepředpokládá.“ Po doručení návrhu vydá exekuční soud nikoli rozhodnutí, ale pouze administrativní úkon ve formě prostého pověření. Tento postup má své opodstatnění v analogii s ust. § 43a odst. 4 EŘ, který upravuje srovnatelnou situaci.

 

Ačkoliv exekutor jmenovaný do uvolněného úřadu není právním nástupcem bývalého exekutora, lze jej považovat za jeho organizačního nástupce v rozsahu převzetí exekuční agendy a pověření. Tato jakási fikce převzetí původního pověření je tak logická z pohledu přehlcení exekučních soudů, které by byly nejprve nuceny pověřit nového soudního exekutora a následně nově zvoleného soudního exekutora ve smyslu ust. § 15 odst. 5 EŘ. S ohledem na právo oprávněného návrhem změnit exekutora je z hlediska hospodárnosti a funkčnosti exekučního řízení účelnější užití prostého pověření a soudy takto učiní v exekuci pouze podruhé, i když exekuci má ve své podstatě již třetí nebo i čtvrtý soudní exekutor.

 

V aktuální soudní praxi se objevují postupy, které se dle mého názoru odkloňují od chápání institutu pověření a užívají jej v rozporu s jeho účelem i zákonnými podmínkami, což značně ovlivňuje chod nejen samotných exekucí, ale i dotčených exekutorských úřadů. Protože soudy mají za to, že vedení uvolněného úřadu zástupcem je skutkově i právně totožné, jako by již byl úřad přebrán novým soudním exekutorem, užívají ke změně i totožného nástroje – prostého pověření.

 

Tento postup reflektuje např. rozhodnutí Krajského soudu v Praze, sp. zn. 17 Co 419/2024, ze dne 26. listopadu 2024, v němž soud uznal oprávněnost návrhu na změnu provádějícího soudního exekutora podle ust. § 15 odst. 5 EŘ, ačkoliv do tamního exekutorského úřadu nebyl jmenován exekutor nový, současně však zrušil rozhodnutí soudu I. stupně, který o tomto rozhodl prostřednictvím usnesení a uložil mu, aby vydal pouze prostého pověření.

 

Tuto aplikaci považuji v přímém rozporu s účelem ust. § 44b odst. 2 EŘ, které je konstruováno jako procesní mechanismus pro případ, kdy mezi oprávněným a původním exekutorem nepanuje shoda na změně. Zákon doslovně stanoví, že „požádá-li oprávněný exekuční soud o změnu exekutora podle § 15 odst. 5, exekuční soud rozhodne, že exekuci bude vést jiný exekutor,“ je-li možné rozhodnout pověřením, které dle ust. § 43a odst. 5 EŘ není soudním rozhodnutím, je diskutabilní. Tímto postupem soud vydává pověření bez jakéhokoli věcného přezkumu a bez jeho doručení účastníkům řízení, čímž jim fakticky znemožňuje uplatnit procesní práva – zejména právo na revizi a obranu. Takový přístup může závažně zasáhnout do právního postavení nejen exekutora, ale i ostatních účastníků řízení, a považuji jej tím v přímém rozporu s právem na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb.

 

Dopady nepřezkoumatelného postupu na účastníky a soudní exekutory

Důležitost rozhodnout potvrdil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení, sp. zn. 20 Cdo 3919/2016, ze dne 7. prosince 2016, když se zabýval námitkou oprávněné proti postupu soudu prvního stupně. Ta tvrdila, že soud měl nejprve rozhodnout o jejím návrhu na změnu exekutora podle ust. § 44b odst. 2 EŘ a teprve následně rozhodnout o zastavení exekuce. Konstatoval, že návrh na změnu exekutora nemá stejné procesní důsledky jako návrh na změnu účastníka řízení a že není důvod rozhodovat o změně exekutora, pokud by nový exekutor nebyl v řízení dále činný – například z důvodu zastavení exekuce. Tento závěr podtrhuje princip účelovosti soudního rozhodování a zároveň nepřípustnost formálního přístupového mechanismu, který nebere v potaz aktuální stav řízení, což může nadbytečně zatěžovat úřad.

 

K výkladu slova „činný“ bych užila ust. § 46 odst. 7 EŘ, dle kterého není soudní exekutor v exekuci činný, nemůže-li provádět veškerých potřebných úkonů k vedení exekuce a byl-li by omezen pouze na administrativní činnost – dle tohoto výkladu by tedy exekuční soud neměl rozhodovat nejen u takových exekucí, které budou zastaveny, ale i u těch, které se dají považovat za přerušené, či zvláštní právní předpisy nedovolují soudnímu exekutorovi je provést.

 

Tuto domněnku potvrdil i Krajský soud v Praze v usnesení, č.j. 17 Co 70/2024, ze dne 6. března 2024, dle kterého by rozhodovat o změně soudního exekutora za trvání insolvenčního řízení povinného bylo krajně nehospodárným procesním krokem – vznikl by tím nárok na odměnu a hotové výdaje i nově pověřenému exekutorovi.

 

Pokud by tedy soud mechanicky a bez přezkumu vydával pověření nového exekutora navrženého oprávněným pouze na základě ust. § 15 odst. 5 EŘ, aniž by zohlednil aktuální stav exekuce, může tímto zapříčinit narušení chodu exekuce či nadbytečnému navýšení nákladů. 

 

Zasláním pověření dotčeným soudním exekutorům pro exekuční soud celý proces končí, vyvstávají tím další otázky jako například:

1. K jakému okamžiku dochází oficiálně ke změně exekutora, jestliže prosté pověření není rozhodnutím a nenabývá právní moci – lze vůbec určit přesný okamžik účinnosti změny?
2. Jak je zajištěna právní jistota účastníků řízení, pokud původní exekutor ještě po vydání pověření provede úkon – je tento úkon platný nebo exekutor jednal bez oprávnění?
3. Co se stane, pokud dojde k situaci, že jsou současně vydána dvě pověření nebo rozhodnutí ohledně různých exekutorů – kdo je pak oprávněn k vedení řízení a podle čeho by se určila přednost?
4. Nepřezkoumá-li exekuční soud podmínky k vydání pověření, či nejsou-li v souladu se skutkovým stavem, jedná se o pochybení?
5. Jak se může soudní exekutor bránit a případně jak má soudní exekutor postupovat, když povinný v exekuci ztratil způsobilost býti účastníkem řízení?
6. Nevede neformální praxe vydávání prostého pověření v zájmu procesní úspornosti k oslabení soudního přezkumu a k systematickému omezování ochrany práv účastníků řízení?
7. Jak může být pověřen nový soudní exekutor, když o majetku zesnulého povinného je vedeno dědické řízení, které doposud nebylo skončeno, a tedy nebyl ustanoven právní nástupce povinného?
8. Kdo má nárok na náhradu nákladů soudního exekutora, které byly před vydáním pověření přihlášeny do insolvenčního řízení povinného? 
9. Kdo vydává příkaz k úhradě nákladů exekuce, jakožto závěrečnou listinu v exekuci, byla-li pohledávka včetně jejího příslušenství již na povinném vymožena, avšak soud v mezičase vydal pověření?
10. Exekuce již byla ukončena, o čemž byl soud informován, i přesto vydal pověření nového soudního exekutora – je pochybením nedošlo-li by k předání exekuce pro očividné důvody? Měl-li být po případném předání informován bývalý povinný? 
11. V návrhu na změnu soudního exekutora jsou uvedeny skutečnosti, se kterými dosavadní soudní exekutor nesouhlasí, ale soud je ve svém pověření zopakuje, pročež se dají považovat za soudem ověřená fakta – jak se může proti těmto „nařčením“ exekutor bránit?
12. Když mezi soudními exekutory již došlo k předání spisu, ale exekuční soud následně zrušil pověření, musí dojít k „navrácení“ spisu nebo stačí pouze doposlat nové dokumentace, jež nashromáždil druhý soudní exekutor?
13. Dojde-li ke zrušení pověření o změně soudního exekutora, v jaké lhůtě musí dojít k „navrácení“ spisu?
14. Kdo je ze soudních exekutorů oprávněn rozhodnout o návrhu na zastavení povinného, když bylo-li usnesení soudu prvního stupně zrušeno, ale ten doposud nevydal nové?
15. Kdo hradí náklady vzniklé soudnímu exekutorovi, předal-li exekuci, ale následně bylo odvolacím soudem usnesení prvního stupně zrušeno a návrh byl zamítnut (nebo jej vzal poté oprávněný zpět)?

 

Uvedené můžeme považovat za pouhý krátký výčet otázek, které jsou spojeny s ne tak výjimečnými situacemi, které mohou v exekucích nastat, aniž by je soud jakkoliv ve svém administrativním sdělení zohlednil.

Názorová shoda o postupu však nepanuje ani mezi exekučními soudy, což dokládá i rozporuplná judikatura – srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, č.j. 21 Co 429/2023-63 ze dne 14. listopadu 2023 a usnesení Krajského soudu v Praze, č.j. 17 Co 419/2024, ze dne 26. listopadu 2024 – Krajský soud v Hradci Králové potvrdil usnesení soudu 1. stupně, jímž bylo rozhodnuto o změně provádějícího soudního exekutora, zatímco Krajský soud v Praze rozhodl o zrušení usnesení soudu 1. stupně, jelikož má za to, že mělo býti pouze vydáno pověření. Okresní soud v Karviné dokonce vydal usnesení, č.j. 49 EXE 1159/2016-29, ze dne 22. dubna 2025, jímž zastavil řízení o návrhu oprávněného na změnu soudního exekutora, protože dle něj došlo ke změně podle ust. § 15 odst. 5 EŘ, pročež nejsou splněny podmínky pro řízení o návrhu oprávněného a současně vydal prostého pověření na navrhovaného soudního exekutora. Tyto rozdíly v praxi přispívají k právní nejistotě a podkopávají předvídatelnost rozhodovací činnosti soudů v oblasti změny soudního exekutora, a to zejména pro samotné soudní exekutory.

 

Návrhy na odstranění aplikačních rozporů v právní úpravě změny soudního exekutora

De lege ferenda lze doporučit legislativní zpřesnění, které by jasně rozlišovalo mezi situací, kdy je pověření oprávněné jako technicko-organizační úkon (zejména po jmenování nového exekutora do uvolněného úřadu), a situací, kdy je třeba vydat rozhodnutí podle ust. § 44b odst. 2 EŘ, které má procesní charakter a zasahuje do práv účastníků řízení.

Zákonodárce by dle mého měl minimálně:

1. Výslovně určit, že prosté pověření nelze použít v případech, kdy nebyl do uvolněného úřadu jmenován nový exekutor.
2. Doplnit ust. § 44b odst. 2 EŘ o výraznější výslovnou povinnost soudu rozhodnout usnesením, a to i v případě, že návrh oprávněného spadá pod režim ust. § 15 odst. 5 EŘ. 
3. Zavést mechanismus procesní obrany proti změně exekutora i v případě, kdy je změna provedena pověřením (např. přezkumná námitka).
4. Upřesnit, že k účinné změně exekutora může dojít až po právní moci rozhodnutí, pokud původní exekutor nesouhlasí s tvrzeným skutkovým stavem.
5. Výslovně zakotvit povinnost exekučním soudům přihlížet ke stavu řízení (např. skončená exekuce, insolvence, smrt povinného), aby nedocházelo k mechanickému vydávání pověření v právně nevhodných situacích.
6. Užívat postupu podle ust. § 15 odst. 5 EŘ pouze zanikl-li exekutorský úřad – z důvodu jeho neobsazení nebo do něj byl zvolen nový soudní exekutor.

 

Dále by mělo býti ať už komentářovou literaturou či judikaturou lépe upraveno:

1. K jakému okamžiku nastává účinnost změny soudního exekutora při prostém pověření, včetně právního režimu úkonů učiněných původním exekutorem po tomto okamžiku.
2. Postup, bylo-li soudní pověření zrušeno nebo návrh na změnu exekutora byl zpětvzat – včetně povinnosti vrátit spis, plnění a úkony zpět původnímu exekutorovi.
3. Postavení bývalého soudního exekutora při zpětvzetí návrhu na změnu a jeho nároky (např. náklady, ušlé výdaje).

 

Tato opatření by napomohla harmonizaci postupů soudu, posílila právní jistotu účastníků a odstranila riziko zneužití institutu prostého pověření jako prostředku k obejití rozhodovací činnosti soudů. Zejména by tím došlo k omezení nadužívání změny podle ust. § 15 odst. 5 EŘ, když má oprávněný stále možnost postupu podle ust. § 44b odst. 1 a 2 EŘ.

 

Proces změny soudního exekutora po zániku exekutorského úřadu, zejména ve spojení ust. § 44b odst. 1 a 2 EŘ s ust. § 15 odst. 5 EŘ, představuje právně i organizačně složitý režim, který je v praxi významně determinován nejen právními předpisy, ale především jeho výkladem soudy. A právě tato interpretační rovina činí celou oblast o to výrazněji problematickou. Exekuční soudy se totiž při rozhodování o změně exekutora nezřídka uchylují k postupu, který spočívá v pouhém vydání prostého pověření, aniž by přistoupily k vydání formálního rozhodnutí, jak jim dle mého názoru přikazuje ust. § 44b odst. 2 EŘ. Jejich výsledný akt není sám o sobě rozhodnutím a neumožňuje obranu prostřednictvím opravných prostředků, je sporné, zda soud vůbec rozhodl o návrhu v právním smyslu a zda byl zásah do práv soudního exekutora přiměřený.

 

Právě v tom spočívá jádro mé kritiky: oproti zákonnému postupu, který předpokládá věcný přezkum návrhu oprávněného, jeho odůvodnění a dává možnost reagovat všem dotčeným subjektům (zejména původnímu exekutorovi či jeho zástupci), nastává situace, že tvrzení oprávněného jsou přejímána soudy jako ověřená fakta a celý proces je redukován na administrativní úkon. Exekuční soudy tím přenášejí faktické důsledky svého postupu na exekutorské úřady, které v některých případech nemají reálnou možnost obrany – tím spíše, je-li úřad veden pouze zástupcem, který formálně postrádá vlastní pověření.

 

Výsledkem je situace, kdy návrhy na změnu soudního exekutora mohou být – a také někdy jsou – schváleny bez zohlednění skutkového stavu exekuce, a tedy vhodnosti návrhu na změnu soudního exekutora – bez ohledu na procesní způsobilost povinného, na běh insolvenčního či dědického řízení bez přihlédnutí ke skutečnosti, zda exekuce fakticky ještě trvá. Tím dochází k formálně rychlým, ale obsahově nepřezkoumatelným změnám, jejichž důsledkem mohou být zásahy do práv účastníků i k neodůvodněnému navýšení nákladů řízení – které nemohou být z důvodu ust. § 15 odst. 5 EŘ vynuceny na oprávněném.

 

Nadto se ukazuje, že judikatura v této oblasti není jednotná. Soudy různých stupňů přistupují k otázce změny exekutora rozdílně – někteří zastávají výklad, dle kterého o návrhu rozhodnou, jiní inklinují k výkladu účelovému, jehož důsledkem je faktické oslabení strany exekutora. U toho tedy panuje nejistota ohledně okamžiku účinnosti změny exekutora, je tím ovlivněna pověst původního exekutora, protože tvrzení oprávněného nejsou exekučním soudem přezkoumána, stejně jako nejistota nad tím, kdo je oprávněn činit určité procesní úkony v době, kdy je změna exekutora zpochybněna nebo dokonce zrušena odvolacím soudem. Soudní exekutoři téže nemají prostor se řádně předem spolu domluvit na předávce, protože až samotným vydání pověření zjistí, že jsou takto nuceni učinit. Je přitom třeba zdůraznit, že samotné vyzvání podle ust. § 44b odst. 1 EŘ ještě neznamená, že ke změně exekutora skutečně dojde ve smyslu § 44b odst. 2 EŘ.

 

Z pohledu principu právní jistoty a ochrany práv účastníků řízení je nezbytné, aby proces změny soudního exekutora probíhal za jasně stanovených podmínek, na základě rozhodnutí soudu a s možností obrany a teprve až poté, co o všem bude rozhodnuto, a tato rozhodnutí nabydou právní moci, bude exekuce předána – avšak případné předání si mohou soudní exekutoři sjednat před nabytím právní moci usnesení a být tak na něj připraveni již v okamžik nabytí právní moci. Exekuční soudy nesmějí rezignovat na svou povinnost návrh přezkoumat a odůvodnit své rozhodnutí – i kdyby tím mělo být pouze zjištění, že změna exekutora není účelná.

 

Závěrem lze říci, že současná praxe, která upřednostňuje jednoduchost před právní přesností, může vést k zásadnímu oslabení procesních jistot, zejména práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. Je proto žádoucí, aby zákonodárce přistoupil k úpravám právní úpravy a předešel tak dalším výkladovým nejasnostem, nebo takto alespoň učinily exekuční soudy samy – jakožto výsledek soudržnosti judikatury. Jen tak bude možné zajistit přezkoumatelné a právně ukotvené řízení o změně soudního exekutora, které nebude silně závislé na interpretační benevolenci jednotlivých.

---

1. KASÍKOVÁ, Martina. Exekuční řád: komentář. 5. vydání. Beckova edice Komentované zákony. V Praze: C.H. Beck, 2022. s. 314–318, marg. č. 4–8.).
2. Viz. Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 286/2021 Dz).
3. WOLFOVÁ, J. a ŠTIKA, M. Soudní exekuce. 2., aktualizované vydání. Právní monografie (Wolters Kluwer ČR). Praha: Wolters Kluwer, 2022. ISBN 978-80-7676-114-8.s. 99-103.
4. Důvodová zpráva k zákonu č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, č. 286/2021 Dz).
5. Exekuční soudy by byly neúměrně zahlceny, pokud by měly opětovně ve všech exekucích jmenovat nového soudního exekutora, zvláště za situace, kdy bude oprávněnému umožněno jej obratem opětovně změnit a mohla by tak nastat kolize daných pověření.
6. Jelikož je rozhodováno o jeho právech a povinnostech – lze jej v tomto řízení téže považovat za účastníka, ačkoliv sám o sobě není účastníkem exekuce jako takové.
7. Ačkoliv mám za to, že označení úkonu jakožto „rozhodne“ je dostačující, aby bylo o návrhu rozhodnuto.

---

text: Mgr. Wanda Vardanová

 

První část článku Změna soudního exekutora aneb prověřit či pověřit si přečtěte zde.